Tři bratři

Pohádka jak má být. Plná pedofílie, rozpáraných břich, krvavých škrábanců od růží, Lišek dabujících holuby, mužských bradavek (nebo chlapeckých, podle toho jestli Zdendu Piškulu považujete za muže nebo chlapce), umrzlých zlounů a krvelačných vlků jak z 60-tkových hororů. Lehké nadhodnocení je zřejmé, jelikož se jedná pravděpodobně o jedinou českou pohádku nového tisíciletí, kterou si rád pustím znova.... Jinak bych dal o hvězdu míň. (25.12.2014)

Už jsem si zvykl, že to, co rodina Svěráků připraví, většinou nemůže být špatný. Jen něco občas bývá ne úplně tak dokonalé, jako všechno ostatní. Tři bratři jsou třeba hrozně fajn. Líbí se mi herci, líbí se mi písničky, ze kterých je Uhlíř cítit na tisíc honů a líbí se mi i příběh, ze kterého v rámci možností asi nic lepšího vymáčknout nešlo. Ono se těžko vymačkává víc ze tří pohádek, které jsem už viděl tisíckrát jinak a tady je to po tisícáté první jinak akorát proto, že je Zdeněk Svěrák smíchal do jedné. (29.12.2014)

Omluvou pro takovou diletantskou blamáž nemůže být dle oficiálního obsahu ani to, že vše údajně pochází z péra. Konkrétně z péra Jardy Uhlíře, toho času s koulemi ve Svěráku a ve svěrací kazajce. Přesto si dovoluji tvrdit, že i podprůměrný penis kdejakého impotentního debila z ústavu, by byl schopen sesmolit duchaplnější texty a lecjaká hluchá pizda by na porouchaný xylofon vyloudila mnohem libozvučnější melodie. U takových disharmonických výtoků, přitom paradoxně o třech tónech, se může přiblble usmívat maximálně jen Vojtík Dick. Ale dosti averze, objektivita, to je oč zde běží. Přitom jsem mohl být ušetřen, zlí jazykové tvrdili, že se jedná o stupiditu nejvyššího levelu, jenže já blb jim nevěřil.Protože jsou přece zlí. Nevěřil jsem ani svému instinktu. Možná se vám zdá, že reaguji přehnaně a že jsem hysterický a melodramatický pošuk. Jenže… jenže třeba ta holubí píseň mi z hlavy jen tak nezmizí. To je zralé pro Štrasburg. O veselých multikulti odkazech, ve kterých se vlk nažere a mladá červená koza zůstane celá pro zeleného lesnického adjunkta Ahmeda, raději ani nepřemýšlet. Pokud by platilo jak na Nový rok, po celý rok, žádám eutanázii. (01.01.2016)

Jelikož poslední dobou všude vidím vyprázdněnou naraci, tak si říkám, jestli takhle by vypadal zlomyslně přetažený princip vyprázdněné narace v pohádce? Mýtické tropy neznamenají v tomto podání nic. Vyrazit do světa znamená vracet se každý den na večeři k mamince. Charakterové proměny hodné odměny v podobě koruny a princezny se odehrávají nezapomněním si křesadla. Vypravěč neustále boří čtvrtou stěnu, aby dal okázale a bezvýznamově najevo, že se nacházíme v postmoderním díle, kde přece nikdo nemůže nic brát vážně. Hladového vlka se pokusíme napravit, ale namyšlené ženské ať si umrznou v lese. Všechno stálo nejspíš docela dost peněz, ale stejně je ta vizuální stylizace tak ošklivá... Ach jo. Štve mě to, protože příběhy o bratřích jsou předmětem mého zájmu. Ale tohle není příběh o bratřích, protože jejich příbuzenství ve výsledku nemá žádnou funkci ani význam. Když vyráželi spolu, tak jsem se těšila, že to bude něco znamenat, že si budou pomáhat, že se přes počáteční rivalitu naučí spolupracovat, že se pokusí navzájem zabít, cokoli, že prostě vznikne nějaký zastřešující smysl. Jenže jejich "výpravy" jsou od sebe izolované, a nejen od sebe, po většinu času jsou i ti kluci přímo izolovaní od svých holek a tak jejich spárování působí spíš jako počátky patologických a dysfunkčních vztahů než cokoli jiného. A to mluvím zejména o obou starších bratrech, protože vztah mezi myslivcem a Karkulkou mi na rozdíl od názorové většiny (jak se zdá) přijde nejzdravěji vybudovaný. Za jedno mají nějaký společný projekt (přemožení, zkrocení a převýchova vlka) a za druhé si řeknou, že na sebe počkají, což by přeloženo do řeči mezi řádky mohlo znamenat, že uvidí, jestli se k sobě vůbec hodí, a zkusí se nejdřív poznat a dospět. To mi připadá jako slibnější začátek partnerství než třikrát vlézt do jednoho baráku a pokaždé se při odchodu praštit hlavou o futra. (20.11.2016)

„To je otázka…děti, kdo by nechal vlka naživu? No…moc vás není.“ Od Svěrákovského tandemu jsem přece jenom čekal určitou kvalitu. A tu jsem, k mému milému zjištění, opravdu dostal. Akorát mě překvapilo (a trošku zklamalo), že nebyl takový důraz na humor, nýbrž na hudbu. Avšak nutno uznat, že Novinsky s Uhlířem udělali kus slušné práce. A s přispěním Svěráka se výborně otextované (a docela chytlavé) písně navíc podařilo vhodně zakomponovat do děje. Humoru bylo, jak už jsem naznačil, v porovnání s písněmi v příbězích podstatně míň, na druhou stranu třeba Svěrákovy promluvy/vstupy rozhodně vtip měly a já se na ně po celý film těšil (a ty děti mi přišly jako dobrý nápad, ostatně jim by také měl být snímek prvotně určen). K technické stránce bych výtek neměl (snad jen u toho vlka to trochu dřelo), k ději také ne, možná s výjimkou faktu, že Červená Karkulka opravdu mohla být „krapet“ starší, pokud už ji tvůrci nutně museli „přiřadit“ k Matějovi (poněkud nelichotivý význam). S hereckým obsazením jsem byl také vcelku spokojen, kupříkladu lepšího „představitele“ holuba bych si asi nedokázal představit, škoda jen, že se nepodařilo obsadit do pidiroliček i další cimrmanology (jakože min. Čepelka by podle mě něco odzpívat zvládl). Celkově převládá spokojenost, za což se odvděčuju slušnými 4*. „A co támhleta? Tak tuhle beru! Ukaž se...votoč se…ukaž zuby.“ – „Tak to prr, ta je moje!“ – „Tu sem tady našel!“ (29.01.2015)