Reklama

Reklama

K smrti odsouzený uprchl

  • Francie Un condamné à mort s'est échappé ou Le vent souffle où il veut (více)
Trailer 1

Film je natočený podle skutečné události, kterou její protagonista André Devigny přesně popsal a publikoval. Příběh z období 2. světové války vypráví o útěku francouzského odbojáře z pevnosti Montluc v Lyonu. Vše se s dokumentární přesností soustřeďuje na precizní popis přípravy útěku a jeho provedení. (Letní filmová škola)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (75)

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Už úvodní scéna s autem je slušně napínavá. A i přes pomalé tempo vyprávění jsem byl vlastně neustále pořádně napjatý a bál se o hlavního hrdinu (přestože jsem dopředu věděl, že to nějak zvládne; a to o poutavosti snímku něco vypovídá). Hrdinova vůle, trpělivost, vyčkávání, nápaditost při plánování útěku a na druhé straně strach, nejistota a těžké dilema, které se časem ještě rozšíří…to mě moc bavilo. A líbila se mi i nutná důvěra/solidarita vězňů, bez které by to nešlo. Stejně jako bez faktoru náhody či štěstí (nejvíc při „knězově saku“). Zklamalo mě jen, že nebyl zabrán „přepad zezadu“ (fakt mě zajímalo, jak to zvládne beze zbraně) a pak jsem moc nepochopil přítomnost toho balíčku (který působil vzhledem k dosavadnímu „majetku“ vězně jako hodně velký luxus). Jinak ale velká spokojenost a poprvé sice slabších, ale 5* pro Bressona. ()

ripo

všechny recenze uživatele

Film Roberta Bressona „K smrti odsouzený uprchl" patří k nejsilnějším francouzským filmovým dílům posledních let. Je to dílo zvláštní a průbojné námětem i formou. Již to, že se vlastně celé odehrává v těsné vězeňské kobce, že má jediného hrdinu, že role jsou obsazeny anonymními hereckými představiteli, že děj je omezen v podstatě na jediný motiv: snahu vězně uprchnout (skutečný útěk pak zabírá poměrně menší část filmu)... to vše jsou prvky odvážného filmového ztvárnění. Bresson řekl o svém díle, že je to film „s rychlou akcí a přitom s pomalostí, s tíživým životem vězení". Technický scénář filmu obsahoval 600 záběrů, ale nejsou v něm sekvence celý film tvoří vlastně jedinou sekvenci. Dovede-li při tom upoutat diváky od prvního do posledního záběru (a to nejen tak zvané filmové gurmány, ale i řadové návštěvníky kin svého času patřil v Paříži tento film k obchodně nejúspěšnějším francouzským filmům), je to důkazem jeho nesmírné ideové síly a vysokých uměleckých hodnot. Jeho autor byl odměněn Křišťálovou hvězdou Francouzské filmové akademie za rok 1956, Cenou za režii na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v r. 1957 a cenou „Victoire" 1957. Filmový přehled 45/1957 ()

Reklama

tahit 

všechny recenze uživatele

Útěk po francouzsku a trochu jinak. Přesto nebo právě proto, že jde o dílo staršího data, tak mu na působivosti nic neubírá. Po zhlédnutí nelze nevzdat hold režiséru Robertu Bresson, který je dokonalým filmovým psychologem a musím napsat, že setkání s tímto filmem byl ohromný zážitek. Výrazným prvkem je i nádherná hudba. Fakticky vzato zvolil nestandardní působivou filmovou řeč k navození pocitů. Nevím přesně proč, přesto některé výrazné černobílé záběry včetně rekvizit mi přišly až nezvykle výjimečné. Přitom nejsem vůbec žádný odborník na filmovou kameru. V každém případě jde nesporně o jedinečný film, který neztrácí nic na své originalitě. Robert Bresson právě ohledně zmíněných kvalit od teď patří do mých oblíbených režisérů. ()

Tsunami_X 

všechny recenze uživatele

...Bressonův nezájem o vyklenutí dramatického napětí má svou podobu již v názvu snímku, vždyť už s jeho počátkem nám musí být jasné, že přes všechny peripetie, které bude muset hlavní hrdina překonat, dospějeme ke kladnému vyústění. Režisér sám nikdy nevysvětluje, protože se to dle něj rovná vnucování jistých výkladů, chcete-li interpretací a jejich vkládání tam, kde to zcela určitě není na místě. Touží potom, aby byla skutečnost přistižena tam, kde má sama o sobě výpovědní hodnotu a musím se přiznat, že tyto způsoby uvažování mně v jistých ohledech připomínají dalšího významného a osobitého autora, byť z úplně jiného časoprostoru, a to Dzigu Vertova. Bressonův popisný a vyprávěcí styl se rovněž vyznačuje další velmi osobitou technikou, a to elipsou. Vynechání scén a záběrů poskytuje divákovi prostor pro vlastní interpretace. Avšak na druhou stranu je možné brát tuto techniku i za samotné popření sama sebe, protože díky ní platí přísné základy selekce a režisérská ruka může prosazovat svůj úsudek, o tom co je vhodné a co ne. V samotném filmu se kamera v drtivé většině, možná už od samého začátku identifikuje s očima hlavního představitele, zaobírá se výseky z jeho prostředí a dokáže plnohodnotně přenést pocity fyzické stísněnosti a psychického trýznění, které je ovšem navíc podporováno vnitřními monology. Jakoby klíčovou dírkou, která je ve snímku i několikrát symbolicky použita, nahlížíme do života vězňů bez naděje. Do života plného stereotypnosti a automatismu. Očekávání nějakého většího konfliktu nakonec přijde vniveč, protože hlavním cílem není zobrazení konfrontace německých věznitelů, brutálních dozorců i všudypřítomných vojáků s vězni, ale zobrazení vnitřních stavů a zájem o člověka samotného. Pozornější divák si všimne, že utiskovatelé v konečném vyúčtování zůstávají v dokonalé anonymitě i díky tomu, že se kamera nezajímala o jejich obličeje, ale o běžné předměty jako jsou uniformy a zbraně, které dokreslují v rámci vyprávění jejich charakter. Minimalismus je samou podstatou snímku a stejně tak jako k smrti odsouzený, i my máme k dispozici jen zanedbatelné množství předmětů či postav, které musí být využity co nejdůsledněji, protože nic jiného prostě nezbývá. Donekonečna se opakující, do jisté míry až monotónní záběry na činnosti či předměty, dodávají filmu právě ten punc automatizace, které je typický pro Bressonovy modely samotné. Otázkou zůstává, zda v tomto díle můžeme označit vztah člověka a věci za symbiózu, která je na stejné vyprávěcí rovině. Problematickým také z mého pohledu je rovněž právě samotná metoda z důvodu práce s předměty, která je v zásadě kontraproduktivní, protože opakováním určitých věcí dochází k zdokonalení a to je u snímání tvůrčí činnosti podstatné. Zažité gesto je něco jiného než práce, kterou dotyčný vykonává zřejmě poprvé. Vnitřní monology hrdiny, chcete-li komentáře jsou dokonale rozděleny na část popisnou a pocitovou. Druhá jmenovaná vynikne zejména při jednom z dialogů se spoluvězněm kterého Fontaine podezřívá, protože si o to více uvědomujeme vnímání a myšlenky hlavního protagonisty. Zajímavým zjištěním může rovněž být, že nejhlubší emoce přicházejí jakoby v druhém sledu a na plátně je žádném případě nezastihneme. Vždyť jen díky několika výstřelům a chybějícímu spoluvězni si domyslíme, že byl zřejmě popraven. Symbolickým zvukem se tak stávají i obyčejné kroky, které zde zobrazují obavu z nepřítele a provází je strach. Závěrečná katarze je pak zahalena díky kouři a melancholické Mozartově hudbě.... ()

emma53 

všechny recenze uživatele

Žádné klišé, žádné patetické scény, ale syrově a realisticky podané drama bez jakýchkoliv pozlátek, se všemi dostupnými detaily a dokonce i pomůckami, které souvisely se skutečnou událostí pro nás už z dávné minulosti. Cela č. 107 i s jeho uprchlíky je drama hodné chvály už jenom proto, že byl celý natočený s neherci a i když jsem konec znala, tak dramatičnost tomu v žádném případě nechyběla. Bravurní práce Roberte Bressone! ()

Galerie (20)

Zajímavosti (10)

Reklama

Reklama