Psycho

Konečně jsem napravil velkou mezeru ve filmovém podvědomí a podíval jsem se na Psycho. K této klasice žánru opravdu není co dadat, vše již bylo vyřčeno. Jen mi sledování možná kazil fakt, že už jsem dříve viděl remake tohoto filmu a vlastně jsem věděl jak to přibližně dopadne, ale stejně - jedním slovem skvělé. (20.06.2008)

Samozrejme, po plejáde krvilačných hororov, monštier a masochistov v nich, ma už nemôže nič prekvapiť. Pri Psycho som si vsugerovala, že je to môj prvý horor, že som nikdy nič podobné nevidela, že psychopata Perkinsa nemôže nikdy nahradiť žiaden Anthony Hopkins či Jack Nicholson, že nikdy nikto nezloží tak grandiózny soundtrack plný pílivých zvukov akoby vystrihnutých z orchestra hudobníkov neschopných rozlíšiť falošné tóny........ a ono to naozaj fungovalo. Záverečná pointa je úžasne ,,hitchcockovská", všeobecne kultovú scénu v sprche u mňa nahradila scéna na schodoch s chudákom detektívom (kto videl, určite vie!), hrôzostrašné zábery na siluetu strašidelného domu a vôbec, v dobe vzniku muselo Psycho vyvolať obrovské nadšenecké či kritické ovácie. A ja som počas tých dvoch hodín v tej dobe naozaj bola. I love Hitchcock. (22.11.2009)

Hitchcock umí bravurně navodit temnou atmosféru. Neustálý déšť, černobílá kompozice obrazu, starý dům, pár záběrů na až zataženou oblohu, která doslova předpovídá zlo, do toho geniální hudební kompozice a o atmosféru máme postaráno. Celkově je však tento film na svou dobu revoluční a do té doby neviděná pecka. Dnes? Síla a šok již trochu vyprchaly, přece jen doba se mění, ale i po těch letech má film něco do sebe. (27.04.2005)

(1001) Dodnes mám v živé paměti scénu, kdy mi moji rodiče asi jako desetileté dívence vysvětlovali, kdo je to Norman Bates, abych pochopila humornou narážku v seriálu Červený trpaslík. Dopustili se tím na mně kultovního spoileru a zároveň tím také zřejmě způsobili, že mám Psycho spojené spíše s komedií než s hororem. A na obranu mých rodičů, myslím si, že Hitch taky udělal hodně proto, aby tomu tak bylo. Protože čím jsem starší (a není to tím, že bych byla cyničtější, pokud něco, tak teď u filmů brečívám víc než zamlada), tím víc se moje percepce filmu blíží poťouchlé černé komedii. A není to jenom kvůli scéně se šéfem na přechodu. Hodně dialogu to též naznačuje. A taky to není tak, že bych se u filmu smála stylem "je to staré a hloupoučké", ale protože v tom vidím opravdickou tvůrcovu zlomyslnost a škodolibost. Naprostá krása je například kontrast Perkinsova Normana a Gavinova boyfrienda. Gavin je muž skála, panák, prkno, dřevo, který mluvou i chováním patří do starého světa (filmu). Perkins se pořád hýbe a vrství ve svém projevu spoustu druhů emocí, je nesvůj a nejistý a přece i v těch nejvypjatějších momentech uvolněně žvýká nějaké bonbóny. Dále také pokud o někom platí, že má ramena přes celá záda, tak o Perkinsovi, a kolik víc důkazů člověk potřebuje, aby ho nazval budoucností kinematografie. (A říkám to samozřejmě v době, kdy se tato budoucnost už stala, herec a já jsme byli oba naživu jenom v jeden stejný rok a v těch následujících letech jsem já měla tu smůlu, že jsem viděla i béčkové až céčkové pokračování Psycha, které si ke vší hrůze i sám režíroval.) Hudba je tak profláklá, že mám vždycky dojem, že si ji pamatuji z jiného života, ale co opravdu hodně obdivuji jsou pohyby kamery. A taky mám slabost pro to, jak Hitch neustále znejisťuje a pozměňuje, kdo je vlastně hlavní postava příběhu. Když jsem film viděla jako malá, zamilovala jsem se u něj do Perkinse. Nyní místo v mém srdci okupuje policista, který zaklepe na okno auta Marion po noci prospané na silnici a potom je její hrozivý stín. -"A man should have a hobby." ♥ (12.11.2014)

Jen těžko lze přidat k soudům, obsaženým v předchozích komentářích, něco inovativně nápaditého neřkuli objevného. Spokojím se několika vlastními osobními glosami. PSYCHO je opět filmem-průsečíkem. Děsivost a děsovost, s jakou podává obraz psychicky narušeného jedince-deprivanta, trpícího jednou z četných poruch osobnosti, jež byly svým uchopením pro poznávací úroveň tehdejší psychiatrie nedosažitelné, je srovnatelná svou poetikou s klasickými horory první poloviny minulého století. Výrazně je však převyšuje řemeslnou úrovní scénáře i režie a nepochybně i hereckými výkony. Nereálnost reálného tématu, fiktivní uchopení věcně doložitelné skutečnosti, to je jistá schizofrenie obsahu a formy, jež charakterizuje osobitost a původnost Hitchcockova přístupu. A je to zdroj nepochybného úspěchu diváckého i znaleckého, jehož se film právě takto poprávu dopracoval. Z mnoha mrazivých scén tou nejhroznější je pro mne jedna z těch závěrečných: pohled na matčinu mumii ve sklepních prostorách vražedného motelu. Tak jako se tělo neskládá jen z mozku a srdce, ale i střev a konečníku, tak i lidský život nejsou jenom nyvé vzdechy pod hvězdnatou katedrálou nebes, ale i okamžiky existenciální úzkosti a prostě pudového strachu o život. PSYCHO i po takřka půstoletí totu skutečnost připomíná s nepřehlédnutelným důrazem. Důrazem ražby i kvality nadčasové klasiky. (07.04.2008)