Smrt krásných srnců

První polovina je spíš taková příjemná hořkosladká komedie, a druhá velmi dojemné drama z války, které nenechá člověka chladným. Heřmánek hraje skvěle a spojení několika povídek Oty Pavla se vydařilo. Film drží pohromadě, nemá hluchá místa a je skutečně moc pěkný. Za mě lepší než Zlatí Úhoři. Moc se mi to líbilo. (08.05.2019)

Bohužel, předloha by si zasloužila mnohem epičtější rozměr, spousta poetických momentů, kterých je v knize nespočet se zde ztrácí, nebo tu nejsou...a to zamrzí...filmu by neškodila o půl hodinky delší stopáž. Snad se v budoucnu dočkáme adaptace, která ve mně vyvolá stejné pocity radosti i smutku jako krásná knížka Oty Pavla. (viděno po přečtení knihy) (06.12.2010)

Karel Kachyňa zkrátka uměl. A Ota Pavel taky. Rybářské prostředí mě nikterak nevzrušuje, a přesto v jeho povídkách a románech je tolik nadšení, že to zapůsobí snad na každého. A když to ještě zfilmuje režisér Ucha a obsadí hereckým výkvětem osmdesátých let, musí to dopadnout dobře. Ale že až takhle dobře, to je pro mě překvapení. Totiž, jak už tu bylo mnohokrát napsáno, natočit film podle knížky Oty Pavla, to je kolikrát těžší než zastřelit srnce s upřímnýma, téměř lidskýma očima... (12.05.2007)

Pozoruhodný byl způsob, kterým Ota Pavel dospěl ze sportovního novináře slibných reportážních próz (DUKLA MEZI MRAKODRAPY) nejprve k beletrizaci životních osudů vrcholových sportovců (SYN CELEROVÉHO KRÁLE) a posléze i vlastního života. To však bohužel v době, kdy se začal uzavírat tragický příběh jeho života mezi lékařskou ordinací a občanskou existencí. Poetické vidění světa, vlastní tomuto mistru pera, beze zbytku - nikoliv poprvé ani naposled ve své skvělé filmografii - ztvárnil Karel Kachyňa. Totéž platí i v tomto případě také o Kachyňovi scénáristovi. Poetický obraz prvorepublikové reality popisovaný na životních osudech rodiny, jejíž postavy nemají daleko k hrabalovským hrdinům, dotváří skvěllé postižení genia loci Poberounčí dnes nazývaného Krajem Oty Pavla. Silné a původní je i vidění protektorátní reality, v němž se kombinuje dětský pohled "zdola" s tím věcným, oproštěným. Kombinace hrůz a zoufalého vzepětí sil u těch, které nepostihla péče nacistického "nového řádu", je dalším rozměrem skvělého díla. Mimořádné jsou i kreace Heřmánkova, Hrušínského a jak se zdá, i přehlížené Marty Vančurové. Myslící divák je tímto obrazem moudré, soudné pošetilosti nadšen a Pavel dnes na pomyslných nebesích desáté Múzy podává ruku svému autorskému druhu. A to přesto, že od premiéry uplynulo "pouze" dvacet let a fous. (01.01.2008)

K Pavlovi mě kdysi dávno dostal svým přednesem jeho povídek Petr Haničinec. A tenhle film je úplně stejně magický. Kouzelný svou atmosférou, humorem, dojemnými momenty i dokonalým prolnutím úsměvné komedie a mrazivého dramatu. A stejně jako u toho Haničiince to není dáno jen výtečnou předlohou, ale také podáním, tentokrát zejména díky Kachyňovi s Heřmánkem. (10.07.2011)