Modré stíny

S největší pravděpodobností se jedná o jakýsi druh umění. Bohužel jsem v průběhu prvního a části druhého dílu nebyl schopen pochopit, o jaký druh se jedná. .... Proto se (udiven tím, že nejsem hoden pravděpodobně nejnovější vlny filmařského umění v čechách) vrátím k opakování "Případů prvního oddělení" abych si alespoň zčásti užil svůj koncesionářský poplatek. (14.03.2016)

Obsahem nikterak výjimečné, formou na produkci ČT nebývale kontroverzní a smělé. Kritika se sice snáší ze všech stran, ale když si po čase zvyknete na kameru dělající otroka uměleckému záměru a na teletextu použijete kouzelnou číselnou kombinaci 888, dojdete ke zjištění, že se na světě dějí horší věci. Třeba že kvestorova čerstvě navoskovaná podlaha už nikdy nebude jako dřív.. P.S.: Dávat odposlech na spod židle do kanceláře, která zároveň slouží i jako zasedací místnost, to chce značné špiclovské sebevědomí a nebo informaci, že na to uklízečka sere.. (21.03.2016)

Z Modrých stínů jsem opilejší než Klára Melíšková po jedné sklenici vína (a to je překvapivě hodně). Kde minule Hřebejk s Jarchovským skončili na hraně guilty pleasure a nabídli mišmaš tak bezelstně roztomilý a bezradný, že si ho šlo užít, ujíždí Viktor Tauš o tolik dál a urputněji, že zřejmě překročil hranice časoprostoru... a vznikla nejzajímavější minisérie České televize za nevimjakdlouho, která svojí stylistickou svéráznosti neskutečně šlape a graduje od wtf výpalu očí a absolutního zmatení mě jako diváka, proč to všechno probůh vypadá, jako by někdo zdrogoval Toma Hoopera LSD a donutil ho pod pohrůžkou smrti na iPhone natočit Jarchovského scénář za čtyřiadvacet hodin, až k první funkční katarzi v Jarchovského textu po X letech. Nezažil jsem na České televizi něco, co by bylo tak divný, nepříjemný a přitom tak pozitivně na mě působící. Netrouf bych si říct, že je to "povedený", ale rozhodně je to zajímavý. Jen je jasný, že 1) diváci to nerozdýchají a 2) málokdo přečká první nudný díl. Já těch pět hodin v kině přežil a nakonec odešel spokojený... (28.02.2016)

Pro samou živou debatu nad nestravitelností formy či naopak svěží vodě v zatuchlých veřejnoprávních vodách se poněkud zapomnělo na to, zda je to vůbec forma odpovídající látce. Což není. Sýkorovy kriminálky jsou kvalitní tuctové žánrové řemeslo, které po přečtení pouštíte z hlavy jakmile v knihovně jeho titul vracíte a naslepo mezi stovkami krimi vytáhnete nemlich tu samou jen s jiným zasazením a jmény. Na to naroubovat mrtě svébytnou "éterickou" estetiku (od snímání, svícení, vedení herců, výstavby, rámování obrazu, prací se zvukem), která je důsledná ve svém záměru, to je jako jít na mravence se silnou lupou s těmi nejlepšími úmysly se na něj podívat zblízka, ale neuvědomit si, že jste pod přímým odpoledním sluncem čili mu žádnou službu rozhodně neprokazujete. Velký problém je, že předloha o nějakých čtyři sta stranách neutáhne stopáž blížící se pěti hodinám. Navíc to trpí syndromem NPC, kdy mnoho postav se vyskytuje jen na jednom místě jako by neměli žádný život, vždy k dispozici a bez práce, se stejným oblečením napříč několika dny. Vedle toho rozhašená časová posloupnost před finále, závěrečná střela, která je čistou popravou, navíc mířenou ve směru kolegů, klíčovou informaci si Výrová jak z blesk z čistého nebe vyvodí mimo obraz, není toho málo. Nemalé problémy plynou i z předlohy (všichni svorně tvrdí, že zavražděný měl jednu vlastnost, která ho definovala a kterou proti sobě poštvával kde koho, jeden již i tak z jiných důvodů podezřelý o zavražděném tvrdí něco v přímém rozporu s tímto a nikdo to nereflektuje, nikdo se na to nezeptá, prostě nic). Dále se to snaží po vzoru moderních kriminálek o přesahové adresování tuzemských kostlivců ve skříni, zde konkrétně STBáci po revoluci a korupční svět vyšší politiky (nejen) devadesátkového "kompra řeší vše, na každého se něco najde a já na bráchu brácha na mě". Ovšem je to příliš na první dobrou a nic moc z toho krom dvou či tří silných scén. Nad vodou to drží detektivní parta a nejedno lehké dilema vycházející z vyšetřování dotýkajících se jich osobně. Dále většina výkonů, opakuji většina (aneb kdo Taušovi povolil obsadit sebe sama je na vyhazov, točit umí, hrát opravdu ne). Ve výsledku je to nesporně zajímavé pozornost budící formou (ať už ji skousnete či nikoli), bohužel nikoli i (ne)žánrovými kvalitami. (06.02.2021)

Modré stíny se mi svými vypravěčskými řešeními jeví být neobvykle intenzivní obměnou dlouhodobé české tradice, již nazývám zdrženlivou detektivkou: detektivové pozadí vyšetřovaných událostí nikdy nepochopí, řešení se nedá vyvodit z poskytnutých vodítek a vyprávěcím cílem je především nazřít velmi členité uspořádání fikčního světa. Zvláštnost výstavby Modrých stínů současně spočívá i v postupném přesunu od důrazu na vyšetřování (první dvě epizody) k důrazu na soukromé aspekty postav týmu kolem komisařky Výrové (druhé dvě epizody). Jestli přitom řídící princip vyprávění Modrých stínů nacházím ve hravém potlačování očekávaných a zdůrazňování nečekaných prvků, lze podobně uvažovat i o jejich sebeuvědomělé stylové organizaci. Ta divákovi sice očekávatelně poskytuje prvky potřebné k porozumění, ovšem zjevně zdůrazňuje ozdobné rysy stylu, což se ukazuje zejména na filmařském pojetí rozhovorů mezi postavami. Podrobněji o tom všem pojednávám v rozsáhlém rozboru "Modré stíny jako zdrženlivá detektivka", který jsem napsal pro časopis Iluminace. (06.03.2016)