Komentáře uživatelů k filmu (295)

  • Matty
    *****

    „Jsi ty vůbec člověk?“ Smích přes slzy. Třetí film Maren Ade je smutnou převlekovou komedií, jejíž hrdinové se nejvíce obnažují díky maskám. Jejich návyk na život o samotě a podle vlastních pravidel Winfrieda a Ines rozděluje i spojuje. Podstatnou část filmu je v záběrech vidíme samocené, ve chvílích, kdy doznívá úlevný efekt smíchu a navrací se vědomí promarněné příležitosti a nezvratného odcizení. Trapný pocit zde oproti mnohým současným americkým indie komediím a seriálům není cílem sám o sobě. Vedle smíchu vzbuzuje i soucit a vztahuje se ke klíčovému tématu ponížení a nepatřičnosti. Nepatřičnosti, kterou postavy pociťují jedna k druhé, samy k sobě i vůči světu, v němž žijí. Film nestraní jedné z postav, což se odráží i v jeho struktuře nebo v tom, jak se situace vyznívající jako vítězství Winfrieda znenadání obracejí ve prospěch Ines. Zhruba první hodinu trávíme s Winfriedem, který pak z vyprávění znenadání mizí bez příslibu, zda jej ještě uvidíme. Následující minuty pak zůstáváme po boku Ines až do Winfriedova opětovného zjevení, stejně nečekaného jako jeho odchod. Po zbytek filmu dochází ke střídání hledisek na způsob předávání štafety. Scéna začne s Ines, v jejímž životě se najednou objeví Winfried/Toni (někdy je přítomen nepřímo, prostřednictvím jeho potměšilého způsobu vztahování se ke světu – viz erotická hotelová scéna), s nímž zůstáváme i poté, co Ines ze scény odejde. Nenucenost a nepředvídatelnost, s jakou Ade kombinuje komiku s tragikou, intimní drama s výpovědí o socio-ekonomických vztazích v globalizované Evropě, přitom není výsledkem šťastných náhod a improvizace à la Dogma 95, ale precizní práce se střihem a mizanscénou, která nás s předstihem připravuje na některou z příštích scén a zároveň vytváří mylná očekávání. Také díky suverénnímu režijnímu vedení prožíváme nejistotu, údiv, smutek, radost, ponížení, odmítnutí, přijetí a katarzi zároveň s postavami, které se nám po 160 minutách nechce opustit ne proto, že by nám s nimi bylo tak dobře, ale protože s námi mají tolik společného. Mrzí mě jenom jedno - nic lepšího (stejně nepředvídatelného, vtipného a zároveň smutného) už letos pravděpodobně neuvidím. Více zde. 95%(7.10.2016)

  • Malarkey
    ***

    Toni Erdmann je jeden z těch filmů, o kterých se dozvíte, a už je nikdy nevypustíte z mysli. Německá dramedie, která má 162 minut? K tomu hojně chválená s nominací na Oskara? To je divné, nemyslíte? Takže jsem teoriím chtěl dát přítrž a do filmu se pustil. Výsledek je ale velké zklamání, protože jsem nečekal tak moc průměrný film. Toni Erdmann se totiž rozjíždí strašně pomalu. V první čtvrthodině jsem si říkal, že tomu dám čas. Námět vypadá dobře, délka je brutální a tak film nechám trošku nadechnout, než si udělám názor. Jenže problém byl, že film si stejnou atmosféru držel po celou tu dobu takřka tří hodin. Učitel Winfried mě ze začátku zarazil oním bláznovstvím, postupně ale štaci nepochopeného přebrala jeho dcera, která byla ještě větší maso. V tu ránu se ale z Winfrieda stal Toni Erdmann a sem tam se rozjely scény, které měly být humorné. Osobně jsem měl problém možná s tím, že mi humorné vůbec nepřišly. Naopak. Měl jsem pocit obrovského smutku ve Winfriedově duši, která se snaží pochopit život své dcery v Rumunsku, který snad normální člověk pochopit ani nemůže, natož pak Winfried. Hrozně zvláštní film, který sice má zajímavé momenty, ale já si z něj vůbec nic neodnesl. A to jsem se na něj hodně těšil.(30.1.2017)

  • Cervenak
    *****

    No dokelu. :) Už som videl všeličo, ale toto je rozkošná, rozkošná haluz... o všetkom. Má to vyše 2,5 hodiny, takže si to človek musí fakt prežiť s nimi, ale oplatí sa. Absurdné a trápne situácie, ako by sa odohrali v reálnom svete so skutočnými ľuďmi. "Narodeninová párty" je asi filmová scéna roka 2016. Asi 10 minút som sa smial tak, že mi tiekli slzy, hoci je to v podstate vážna situácia. :)(10.2.2017)

  • J*A*S*M
    *****

    51. KVIFF - kdo by to byl řekl, že zrovna Němci natočí něco takhle vtipného a emocionálně upřímného. Pecka.(6.7.2016)

  • Enšpígl
    *****

    Přidávám se ke zdejšímu nadšení. Přemýšlím kdy jsem naposled zažil, že kino za scénou spontálně tleskalo a nebo se syčelo zhnusením (u jedné scény ). Film je natolik originální, že se těžko popisuje, má v sobě mnoho lidskýho citu, jsou v něm scény při kterých se musíš smát, ale uplně stejná scéna vlastně vyznívá hrozně smutné a je ti hlavních hrdinů líto. Pak krásnej sociální kontrast znázorněn pouze "mimoděk" záběry kamery. Dojtšlandi posílaj letos do boje o Oscara opravdu hodně těžkou váhu. Až nečekaně chytrá emotivní superpecka totiž musí chytit každýho a působí v unylosti nabídky našich kin jako živá voda pro všechny, kdo už pomalu balili svou víru v krásný, chytrý a divácký silný filmový zážitky.(23.10.2016)

  • Radek99
    *****

    Estetika evropské artové kinematografie se prolnula s duchem amerického nezávislého filmu. Toni Erdmann je široce rozkročen mezi postavou Tony Cliftona, alter egem Andy Kaufmana, a Elementárními částicemi Michela Houellebecqa. Nová identita hlavní postavě umožňuje proniknout do světa a sociální bubliny jeho dcery (přičemž popis dané sociální bubliny vyznívá velmi nelichotivě), překonat odcizení a umožnit vlastnímu potomkovi kýžené sebepoznání, šířeji ovšem umožnit sebereflexi životů současné západní civilizace, v nichž panují fenomény jako syndrom vyhoření, vyprázdnění obsahu života, ztráta smyslu, odcizení, atomizace rodiny, maximální individualismus, samota, stres, deprese, masky naučených statusových i profesních rolí, materialismus jako nové náboženství... Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to nejspíš i veselé... Smutnokrásné jako písnička Plainsong od The Cure...z alba se symbolickým názvem Disintegration... Jeden z opravdu silných a hlubokých filmů poslední doby!(2.1.2017)

  • RedAK
    ****

    Němčina je natolik odporný jazyk, že když do ní přeložíte prakticky jakoukoliv větu, bude to znít jako nadávka nebo výhrůžka. Pojďme si to zkusit na větě „Dneska ti ty šaty moc sluší, Olgo!“. Das Kleid passt dir heute sehr gut, Olga! Slyšíte to? Tu čirou nenávist? Tohle zakřičte někde na kalbě, přidejte typickou hitlerskou dikci a všichni začnou zdrhat v panice, že chcete obsadit diskotéku. A někdy nemusíte ani mluvit, stačí jedno malé úderné gesto; když někomu dáte k narozeninám květinu, říkáte tím „jsi skvělý člověk a já si tě vážím“, ale když mu dáte DVD s německou dechovkou, znamená to „doufám, že chcípneš na rakovinu žlučníku a tvoje děcka znásilní pedofilní Arab se syfilisem“. Takže jsem dlouho rozmýšlel, jestli si tuhle tříhodinovou skopčáckou psychárnu pustit a nakonec ve mně zvítězil ten zvídavej artovej pičus. První hodinu a půl jsem absolutně netušil, co si mám vlastně myslet a po zbytek stopáže jsem upadl do šílený depky, což ze mě po prostudování zdejších komentářů, kdy se u toho všichni údajně strašně smáli, dělá emočně labilní psychotickou zrůdu. Já se zasmál jen jednou a to když jsem se chtěl oběsit na nabíječce od notebooku a místo sebevraždy mi vlivem odkrvení mozku stouplo péro.(31.12.2016)

  • Superpero
    ****

    Velice netradiční film o odcizení a sbližování starého otce s úspěšnou dcerou. Skvěle to dokáže vystihnout prostředí. Z hlavní postavy cítíte smutek a touhu po obyčejné, klidné konverzaci. Oproti tomu všichni ti manažeři používají přesnou korporátní hantýrku, která je všude stejná. Přišlo mi, že některé situace vyzněly do ztracena a určitě to mohlo být kratší. Vrcholem filmu je týmová party u ní doma. To nemělo chybu.(17.4.2017)

  • Fr
    ***

    ,,JSEM TU NA DOVOLENÉ. NAVŠTÍVIT DCERU. CHTĚL JSEM JI VIDĚT, ZJISTIT, JAKÉ TO TU JE, JAK ŽIJE…“ /// Nenásilný rodinný generační sblížení ve filmu pro náročnějšího diváka. Tragikomedie, míchající neživotní absurdity s životní realitou, ve který není nouze o trapný situace a zbytečně dlouhý scény. Co čekat, vždyť to má 2 a ¾ hodiny! Čekal jsem komedii. Tohle je taková reality šou, kterou roztočil Winfried Conradi. Příběh ovšem řekne strašně moc! Takže se vlastně nedivím, že jsem to dokoukal! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Odcizila se mi dcera (syn). 2.) Zjistím, jak se pořádá stmelovací párty. 3.) Thx za titule „Dadel“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne(25.1.2017)

  • pan Hnědý
    ***

    Kéž by všechny ženy milovaly takové zákusky. [Cinematik, Piešťany 2016](15.9.2016)

  • Dadel
    *****

    Dvouapůlhodinová německá tragikomedie o komplikovaném vztahu úspěšné businessmanky a jejího otce se sklony k sivému čtveráctví. Film obsahuje nezapomenutelné scény, přes svou délku rychle uběhne, teď po druhém zhlédnutí už musím říct, že délka je ospravedlnitelná a žádná scéna není zbytečná. Zvyšuji na pět.(9.7.2016)

  • ORIN
    *****

    A Sacha Baron Cohen a jeho alter ega v koutě tiše závidí.(22.10.2016)

  • gudaulin
    ****

    Toniho Erdmanna předcházela pověst jednoho z nejzásadnějších filmů současnosti a horkého kandidáta na vítězství v oskarovém klání, tudíž jsem k němu přistupoval s velkým očekáváním. Nutno říct, že mě tentokrát nadšené ohlasy nezklamaly, a jakkoliv bych v pomyslném klání o nejlepší evropských snímek roku 2016 upřednostnil dánský Under Sandet, Toni Erdmann je v mých očích kousek, který se vyplatí vidět a zapřemýšlet o něm. Řekl bych, že jde o nejlepší film týkající se tzv. světoobčanů, vzdělaných specialistů pracujících pro mezinárodní koncerny a měnících angažmá a lokalitu pobytu jako ponožky. Jejich postavení je výlučné a jakkoliv jsou v převážné většině dostatečně chytří, aby nedávali svou nadřazenost a přezíravost na první pohled domorodcům znát, je z filmu patrné, že s místní kulturou a obyvateli nehodlají zbytečně ztrácet čas. Otec hlavní hrdinky Winfried si uvědomuje stále zřetelnější odcizení vůči dceři, která tráví svůj život harcováním pod vlajkou významné konzultační společnosti, a rozhodne se poněkud narušit její kruhy. Jeho smysl pro recesi a taky určitý pocit, že má možná poslední šanci znovu se s dcerou sblížit, ho vede ke konfrontaci s korporátním světem lepších lidí. Střetávání stárnoucího vtipálka, upjatých byznysmanů a rumunských zaměstnanců, na které mají dopadat rozhodnutí konzultantské firmy, by mohly vést ke směsici výborných vtípků, kdy by se kino svíjelo smíchy nad trefnými zásahy ze zesměšňování korporátní kultury, ale režisérka Maren Ade to vede spíš takovým tím lehce ztrapňujícím stylem, kterým kdysi proslula česká nová vlna. Každopádně je ale o čem přemýšlet a čemu věnovat pozornost. Snad jen stopáž mi přijde přemrštěná, myslím, že snímek by se dal, řekněme, o půl hodiny zkrátit, aniž by byl ochutený o nějaký zásadní rozměr. Celkový dojem: 85 %.(2.4.2017)

  • Bebacek
    *****

    Brečela jsem smíchy. Nic takového jsem ještě neviděla. A že už jsem toho viděla!(23.6.2016)

  • xxmartinxx
    *****

    Nepamatuju si, kdy naposledy mi přišlo, že kvality nějakého filmu nejdou popsat, že se musí prostě vidět. Jenže cokoliv by se řeklo o Erdmannovi, by nedokázalo vysvětlit ten pocit upřímnosti, úpěnlivosti a opravdovosti, jaký jsem měl. Erdmann mě donutil jít čtyřikrát do kina, to se zatím žádnému filmu nepovedlo. Je to ve všech ohledech výjimečný a jedinečný zážitek, ze kterého jsem načerpal energii a těším se, až ji budu čerpat znovu.(22.9.2016)

  • venus
    ****

    Nejsem si úplně jistá, zda tak rozsáhlá stopáž byla pro snímek přínosem. Svižnější sestřih by jistě snímku dodal větší údernost, ale pokud se přes to přenesete, dopřejete si nevšední zážitek z pozorování komplikovaného vztahu mezi dcerou chycené v pasti náročné kariéry v nadnárodní společnosti a otcem snažícím se zrestaurovat citové pouto s odcizeným potomkem. To vše rezonující v kontrastních majetkových poměrech top manažerů a prostých rumunských obyvatel.(27.4.2017)

  • castor
    ****

    Nenudil jsem se, to ne, ale jak řekla moje manželka, při jedné scéně ji víc zajímal dezert se zelenou polevou, než primárně to, co se odehrávalo na plátně. Když častokrát čteme, že v tom či onom snímku nebyla žádná scéna navíc, žádná zbytečná, u Toniho by se jich sakra našlo. Mnohé nebyly dohrané dle mých představ (narozeninová oslava coby nečekaně bizarní záležitost), nicméně platí, že humor tady jde mnohdy až na kost. Každému ale nesedne. Na druhou stranu, a hodí se, že nám skončily Vánoce, trefně ukazuje, jak se všichni předháníme v srdečnosti, přitom netušíme, co to slovo vlastně znamená. Tvrdá robotická manažerka a její praštěný a opuštěný otec. Jejich vztah se stal chladným, možná vždycky byl. Stejně jako je její pracovní náplň. Přetvářka, ve které nevede soukromý život. Tatík ji v rumunské Bukurešti chce připomenout, jak se dá život naplňovat a žít, jenže naráží na trapné situace nejen z dceřiného nedostatku času. Začne tak do jejího života pronikat skrze vymyšlené alter ego, tu konzultant, tu německý velvyslanec. V detailech jsou tvůrci poměrně silní, jako celek ale neobstojí. Navíc přicházejí s extrémní stopáží. A to byl pro mě další kámen úrazu. 70%(5.1.2017)

  • kulyk
    ****

    Něco je asi špatně. Zatímco polovina osazenstva místního ústavu nadšeně popisuje, jak si u filmu provlhčila tkanivo, já zažil na mordě jenom hořký škleb. Stárnoucímu fiškusovi odchází blízcí.... a dochází síly, invence a čas. Logické puzení k bilancování končí upnutím se na dceru, dávno ztracenou a odcizenou bytost, které chce předat několik nevyžádaných rad ohledně smyslu existence. Nic velkého, jen prosté ,,žij a bav se, dny, utracené pro korporát, ti nikdo nevrátí". Vytrhuje sebe i ji z citové letargie, a to za pomoci absurdního humoru, který je rozhodně více absurdní, nežli směšný. Faktická absence hudebního podkresu i tempo, které rozhodně není strhující, slouží svému účelu dobře. Pokud tedy skutečně netrváte na tom že má jít o komedii, u níž se při výletě do kina vychláme celý kurník, pak by naopak šlo o selhavší dílo. Jestli však cílem tvůrců bylo, abych vytáhl tatíka ven a šli jsme krmit kachny, než bude pozdě, abych zavzpomínal, co mi bylo dáno a podumal, jak to nyní vracet, pak ano, funguje to skvěle.(8.2.2017)

  • Ony
    *****

    Tento film mě přivedl do stavu, kdy jsem nevěděla, jestli brečím smíchy, nebo prostě brečím. Tomu říkám katarze.(22.10.2016)

  • Arbiter
    *****

    Toni Erdmann hledá cestu ze samoty a s falešnými zuby v hubě (někdy marně) vzdoruje odcizení. Jeho svět pomalu odchází, do nových pořádků ale zvědavě (a otravně) dloubá, jak malý kluk klackem do kupky hnoje. Dění málokdy hodnotí, to nechává na nás, kteří mu koukáme přes rameno, případně přes rameno dceři Winfrieda Conradiho. To hlavně její život řízne do kůže. Takovým tím nepříjemným způsobem, jako stéblo trávy nebo list papíru. Výkonná, racionální, cílevědomá sebevědomá, ztracená, rozbitá, rozklížená... Na její oslavu narozenin asi nikdy nezapomenu - a už na ni nikdy nepřijdu. Ne že bych předpokládal, že by mě snad příště pozvala. Toni Erdmann, svědek globalizace osobních mikrosvětů, takovej podivnej brouk, krásně nedokonalý, můj nový hrdina.(23.5.2017)

<< předchozí 1 2 3 4 5 8 12 15
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace