Skleněný pokoj

Skleněný film patří do sorty filmů, které svou nabubřelou vážností budí u diváka minimálně cukání koutku úst. Postavy pronáší mrtvolné dialogy, které možná mohou fungovat na stránkách knih, ale ve filmu působí směšně. Tento dojem herci ještě umocňují svým strnule divadelním projevem a silným přízvukem. Ševčíkův autorský přínos je tu podobný jako u jeho předchozích filmů. Soustředí se zejména na vizuální stránku a snaží se diváka přesvědčit, že mu nabízí film světového formátu. Prostředky, které k tomu ale využívá jsou podbízivé a příliš nefungují. Používá oblíbené záběry skrze sklo automobilu, ve kterém se odráží namodralé odstíny z okolí, švenkování vilou, záběry na lampy či namrzlé větve, padající sníh nebo záběry skrze jedoucí či stojící tramvaje. Rád sahá ale i ke stokrát použitým klasikám, jako je třeba ladná nožka vystupující z vozidla. Laciné jsou například kontrasty světlého nasnímání scén z počátečního zabydlování vily a následné tmavé scény ke konci snímku. Nechci říct, že to vypadá špatně, vizuálně vůbec ne, ale bohužel se nejedná o snímek, který by svým vizuálem dokázal překvapit a oslovit. Navíc ani sebelepší vizuální stránka by nedokázala kompenzovat scenáristický zmar, který vedle sebe vrství jednotlivé scény, aniž by měly jakýkoliv dopad na děj či postavy. Jestli ale ve Skleněném pokoji něco zafungovalo dle očekávání, tak je to závěr. Snímek vytvoří na začátku u diváka očekávání, které nakonec opravdu splní, alespoň tedy v jednom bodě. Pokud by vila samotná byla hlavní postavou a nikoliv jen komparzem, dalo by se to nazvat katarzí. Takhle se stává rozzářená onyxová stěna jen chtěnou atrakcí, která je zábavným prvkem v jinak velmi strnulém příběhu. (14.03.2019)

Film, který kouzelným způsobem kloubí snobství s oplzlostí, v důsledku čehož jsou majetek a sex jediné věci, které tu mají nějaký tvar. Když se podíváme na jiná dvě díla motivovaná primárně prostorem, v němž se odehrávají, vidíme hned ten rozdíl. Hugův román Chrám matky boží v Paříži a Cameronův Titanic (což jsou dva blockbustery pro masy, co taky dost pracují s majetkem a sexem jako motivy, takže jde o celkem trefné srovnání) především fetišisticky propadají svým prostorám a příběh rozehrávají jen proto, aby mohly milované objekty skrz něj ožít. Okouzlení a zájem jsou patrné a z nich pramení zážitek. Ševčík naprosto nezvládá (a vlastně se nezdá, že by se o to zvlášť pokoušel) představit prostor Tugendhatu jako jedinečný pomocí audiovizuální komunikace, pouze neustále někdo opakuje, o jak DRAHÝ a EXKLUZIVNÍ produkt se jedná, i když si o něm divák (s výjimkou jedné extra drahé stěny a jednoho extra exkluzivního okna) nemůže udělat vůbec představu - v prostoru se nemáme jak zorientovat a většinou nevybočuje z anonymity jakékoliv jiné kulisy. Protože pro Ševčíka je Tugendhat pouze symbolem statusu, je majetkem a objektem, který jde vlastnit (a mít v něm sex), i když žádná z postav není dost hluboká nebo alespoň všímavá, aby čemukoliv okolo sebe vůbec věnovala pozornost. Když postava popisuje, co se jí na Tugendhatu líbí, sama zdůrazňuje, že jen opakuje, co jí řekl architekt (během sexu). Což by nemuselo být špatně, kdyby si to film na nějaké rovině uvědomoval a stavěl na tom, namísto křečovité snahy o poetiku každé vteřiny jak z reklamy na Mattoni směřující do prázdna. Nakonec není jasné, o čem se ten film snaží být... Kdo nechápe význam Tugendhatu, nebude tušit, proč se film tak soustředí na dům, který se pomalu ani neukáže v celku, a že by se vybudovalo pořádné lidské melodrama, tak o tom nemůže být ani řeč, na to jsou vágnost a prázdnota moc všudypřítomné. Vždyť není ani jasné, kdo je kdo a jaké jsou vztahy postav mezi sebou. Když tak moc zmiňuju jiná díla, co se věnují svým prostorám lépe, tak to nedělám proto, že bych to automaticky vyžadoval - ale protože podobný cíl si ten film očividně stanovil, i když v něm totálně selhal. Skleněný pokoj nemiluje architekturu, ale představu architektury jako komodity (nedaří se ani vyvolat dojem, že je Tugendhat symbolem něčeho, že má nějakou opravdovou návaznost na lásku hrdinek). A zároveň si to vše odmítá připustit. (19.04.2019)

Fakt mě nenapadá, jak s tímhle chce Julius Ševčík prorazit do Hollywoodu a sestupná kvalita jeho filmů je skutečně zarážející. Od Simona Mawera si určitě něco přečtu, je mi jasné, že při adaptaci dochází ke změnám, ale tohle?? Na knihu čtu a slyším všude nadšené ohlasy, ale film je zmatený až běda. Postavy nelogicky mizí, za sebou se klasicky skládají dějiny Československa a působí to jako z učebnice, pro našince to není nic nového a pro export, pokud události a lidi nedáte do kontextu, z toho budou diváci akorát zmatení. Navíc ten dabing kazí to, co může být v původní verzi lepší - herecké výkony. Na obstojné kameře a legendární vile ovšem úspěch neutáhneš. "Uměníčko," tenhle termín charakterizuje snímek asi nejlíp. 30%. (09.04.2019)

No tak co, i režisér z Hollywoodu se občas sekne. Tak proč se nemůže seknout Julius Ševčík. Přitom ale zrovna v případě Skleněného pokoje je to velká škoda. Měl skvělý námět, měl perfektní herecký výběr z Evropy, hlavně tedy Carice van Houten měla asi nejlepší postavu celkově (když teda nepočítám v rámci českých želízek Karla Rodena v roli architekta). Ale co naplat, když ve filmu neexistuje nejen děj, ale ani časový horizont událostí. Navíc střih se tady taky asi učil nějakej učedník. Moment, kdy do domu vtrhne Gestapo a ze scény je cítit napětí střihač utne během vteřiny, aby následovala nečekaně pomalá scéna, u které mi trvalo chvíli, než jsem pochopil, že už jsme v době komunismu. A tak je to celou dobu. Navíc poetika je fajn věc, ale v případě filmu, od kterého chcete znát něco víc o vile Tugendhat, asi úplně nepatří. Nedozvěděl jsem se bohužel lautr nic. Na filmu je znát, že chtěl být natočen dobře, ale konstelace hvězd mu nepřála. Bohužel. Docela jsem se na něj těšil. Myslím si, že kvalitních námětů v Česku zase tolik nemáme, abychom je museli takhle kurvit. (03.09.2020)

Stal jsem se svědkem dilatace času, aniž by se svět okolo přiblížil rychlosti světla či trávil čas v silném gravitačním poli. Ta hodina a něco přes půl subjektivně trvaly asi tak desetinásobek času. Takže na jednu stranu tvůrci dosáhli fyzikálně pozoruhodného jevu, zato ovšem na poli uměleckém jde o ubohost, ze kteréžto úrovně tento mezinárodní píč nevylízaly ani Hanna Alström a Carice van Houten. (18.05.2020)