Na kopci nad Brnem vyrostl počátkem třicátých let minulého století obdivuhodný dům. Mistrovské dílo modernistické architektury z betonu a oceli je dílem slavného architekta von Abta. Středobodem domu je „Skleněný pokoj“. Von Abt tuto jedinečnou stavbu navrhl pro bohatého podnikatele Viktora Landauera, jeho ženu Liesel a jejich rodinu. Skleněný pokoj se stává nejen architektonickým skvostem, ale i synonymem krásy, modernosti, otevřenosti, stejně jako symbolem nadějí mladého československého národa, symbolem budoucnosti.
Rodinný život, jaký si Liesel vysnila, prostoupený světlem a klidem průzračného prostoru, naplněný láskou a umocněný vztahem s nerozlučnou přítelkyní Hanou, však netrvá dlouho. Viktor je Žid, a Evropu čím dál víc zahaluje stín nacismu. Rodina se připravuje na odchod do exilu. Další ranou je pro Liesel bolestné zjištění, že Viktor má poměr s mladou ženou Katou, jíž jako válečné uprchlici poskytli ve svém domě azyl. Liesel se silněji upíná k Haně. Zatímco ona je ve svých citech rezervovaná, Hana je volnomyšlenkářka, která si ráda užívá všeho šťavnatého, co život přináší. A přestože Liesel cítí, že za jejich přátelstvím klíčí něco víc, brání se dát tomu průchod. V panice a zmatku, které provázejí německou invazi, Landauerovi za dramatických okolností prchají z Československa. Vila však zůstává a její příběh pokračuje.
Hana a její manžel Oskar, právník Landauerových se rozhodli zůstat v Brně. Díky poměru s německým konstruktérem Stahlem se před Hanou otevře možnost návratu do magického Skleněného pokoje a ona oživuje vzpomínky na Liesel a předválečnou dobu plnou nadějí. Nucené odloučení jakoby posilovalo jejich vzájemné city. Obě ženy si píší bez toho, aby se dočkaly odpovědí a dozvěděly se, jaký je osud té druhé. Po válce je vila zničená, okna rozmetala bomba. Naděje, kterou Skleněný pokoj symbolizuje, však zůstává.(Bioscop)
V kinech
od:
NinadeL
Velmi se mi líbí vývoj volné retro trilogie Julia Ševčíka, Normal, Masaryk a Skleněný pokoj. Zprvu jsem mu sice nevěřila, ale jen málokdo vnímá dobovou atmosféru v taky vysoké estetické kvalitě. Ano, kdo by šel pouze na dalšího Rodena, bude zklamán, ano, ten, kdo nerozumí tomu, že jde o adaptaci fikce z pera Simona Mawera, také nepochodí. Ale všichni ostatní mohou prožít skutečně nevšední pocitový zážitek. Nápad sledovat lesbickou romanci na pozadí osudu funkcionalistické vily je jednoduše krásný. Hanna Alström a Carice van Houten jsou ve svých protikladných rolích doslova nádherné. A ráda se k emocím a obrazům tohoto filmu budu vracet. Viděla jsem obě verze, titulkovou i dabovanou, bohužel česká verze výsledný zážitek spíše ochuzuje (ačkoli Hannu dabovala Aňa Geislerová, ale dabing není její silná stránka).(25.3.2019)
Mulosz
To jsem se zase rozčílil... Nic neříkající, ploché, vykastrované, impotentní a rozpočtem okázalé. Po 104 minutách jsme se dověděli, že za první republiky to kvetlo, během války šli Němci po Židech, po válce zde byla StB. která vyslýchala a zabavovala dopisy, a že v roce 1968 nás napadla armáda. Fakta notoricky známá i téměř každému malému dítěti, ovšem na jejich sdělení byla vypotřebována většina stopáže filmu, peněz z rozpočtu, nefunkčního střihu a nepatřičné kolosální hudby (nic proti Lazarkiewiczovi, kterého jinak obdivuji). O vztahu dotyčných dvou žen a o tom, jak běh historických událostí a s tím související odloučení hlouběji proživaly, se naopak nedovíme téměř nic, což je to fundamentální, na čem měl být příběh původně založen. Z patetických recitací úryvků dopisů je zřejmé pouze to, že na sebe myslely a chyběly jedna druhé. To se však dočteme už před zhlédnutím filmu v těch několika větách distributorovy synopse. Vila Tugendhat, která měla hrát další klíčovou roli, je v tom filmu vlastně jen tak mimochodem. Odehrávat se to v jakémkoliv jiném baráku na druhém konci republiky, výsledek je stejný. Jednu hvězdičku dávám pouze ze slušnosti a z důvodu paralelní existence posledních filmů Filipa Renče.(20.3.2019)
Cappuccino
Čo sa týka predstavovania jednotlivých režimov, úprimne by mi vôbec neprekážalo, keby v tomto smere išla Sklenená izba viac do hĺbky. Vojnové pozadie príbehu totiž mimoriadne svedčalo, pričom čas od času viac než vhodne dávalo pauzu od vzťahovej drámy medzi spomínanou dvojicou. Sklenená izba má svoje chyby krásy, ale našťastie ponúka dostatočne vábivý príbeh a vynikajúci herecký ansámbel, s ktorým som mal tú česť sedieť na svetovej premiére v Brne. 8/10(14.3.2019)
Tosim
Fakt mě nenapadá, jak s tímhle chce Julius Ševčík prorazit do Hollywoodu a sestupná kvalita jeho filmů je skutečně zarážející. Od Simona Mawera si určitě něco přečtu, je mi jasné, že při adaptaci dochází ke změnám, ale tohle?? Na knihu čtu a slyším všude nadšené ohlasy, ale film je zmatený až běda. Postavy nelogicky mizí, za sebou se klasicky skládají dějiny Československa a působí to jako z učebnice, pro našince to není nic nového a pro export, pokud události a lidi nedáte do kontextu, z toho budou diváci akorát zmatení. Navíc ten dabing kazí to, co může být v původní verzi lepší - herecké výkony. Na obstojné kameře a legendární vile ovšem úspěch neutáhneš. "Uměníčko," tenhle termín charakterizuje snímek asi nejlíp. 30%.(9.4.2019)
Martrix
Doufal jsem, že jdu na příběh o niterných pocitech dvou žen v průběhu několika desítek let, propletený s osudy vily Tugendhat. Víc jsem si nezjišťoval, knihu jsem nečetl, očekávání jsem vlastně neměl žádná. Přesto jsem byl rozčarovaný, protože osudy obou žen, resp. jejich vztah byly podány velmi chladně, jakoby se tvůrci rozhodli divákovi nic neusnadnit a spoléhali na to, že si cestu k oběma hrdinkám najde jen na základě silné empatie. Než si to uvědomíte, než vám dojde, že se nic nerozjede, že je to Ševčíkův způsob, jak chce tento příběh vyprávět, uplyne dobrá hodina. A tak vás bude o to víc zajímat osud oné vily, která se tady jmenuje z nějakého důvodu jinak, stejně jako její architekt. Přestože byla práce s kamerou působivá a vše bylo jaksi opulentně nablýskané a snímané s uměleckým lookem (s tím ovšem vůbec nekorespondovalo, že zvuk byl místy otřesný a jen podtrhoval strojové dialogy), v této pasáži jsem se docela nudil. To vše by se asi dalo pominout, nebýt druhé poloviny filmu, ve které byly jak obě hrdinky, tak vila protaženy historickými událostmi cca 30-ti let. Asi nemá cenu zmiňovat, že nejdelší zastavení se konalo v době války. Následoval rok 1968 a přiznám se, že už ani nevím, kdy a jak to vše skončilo. Lví podíl na tom má i fakt, že se hrdinky za těch 30 let fyzicky skoro vůbec nezměnily. Nejsem Skleněným pokojem vysloveně zklamaný, jen mě prostě neoslovil. Je studený a okázale velký, drahý, zahraniční...ale přitom velmi neosobní. PS: jako rodilého Brňáka mě zarazilo, že město Brno přispělo 4,3 miliony korun a ve filmu není ani zmínky o tom, že se vila nachází v Brně. Navíc bylo změněno jméno architekta i majitele, takže nezazní ani jméno vily. Pokud čekáte, že z vily Tugendhat něco víc uvidíte, budete zklamaní. To PR, které si tvůrci skrze ni i knihu udělali, je velmi klamavé.(17.3.2019)