Na kopci nad Brnem vyrostl počátkem třicátých let minulého století obdivuhodný dům. Mistrovské dílo modernistické architektury z betonu a oceli je dílem slavného architekta von Abta. Středobodem domu je „Skleněný pokoj“. Von Abt tuto jedinečnou stavbu navrhl pro bohatého podnikatele Viktora Landauera, jeho ženu Liesel a jejich rodinu. Skleněný pokoj se stává nejen architektonickým skvostem, ale i synonymem krásy, modernosti, otevřenosti, stejně jako symbolem nadějí mladého československého národa, symbolem budoucnosti.
Rodinný život, jaký si Liesel vysnila, prostoupený světlem a klidem průzračného prostoru, naplněný láskou a umocněný vztahem s nerozlučnou přítelkyní Hanou, však netrvá dlouho. Viktor je Žid, a Evropu čím dál víc zahaluje stín nacismu. Rodina se připravuje na odchod do exilu. Další ranou je pro Liesel bolestné zjištění, že Viktor má poměr s mladou ženou Katou, jíž jako válečné uprchlici poskytli ve svém domě azyl. Liesel se silněji upíná k Haně. Zatímco ona je ve svých citech rezervovaná, Hana je volnomyšlenkářka, která si ráda užívá všeho šťavnatého, co život přináší. A přestože Liesel cítí, že za jejich přátelstvím klíčí něco víc, brání se dát tomu průchod. V panice a zmatku, které provázejí německou invazi, Landauerovi za dramatických okolností prchají z Československa. Vila však zůstává a její příběh pokračuje.
Hana a její manžel Oskar, právník Landauerových se rozhodli zůstat v Brně. Díky poměru s německým konstruktérem Stahlem se před Hanou otevře možnost návratu do magického Skleněného pokoje a ona oživuje vzpomínky na Liesel a předválečnou dobu plnou nadějí. Nucené odloučení jakoby posilovalo jejich vzájemné city. Obě ženy si píší bez toho, aby se dočkaly odpovědí a dozvěděly se, jaký je osud té druhé. Po válce je vila zničená, okna rozmetala bomba. Naděje, kterou Skleněný pokoj symbolizuje, však zůstává.(Bioscop)
V kinech
od:
kajas
Historie funkcionalistické vily Tugendhat na pozadí velkého milostného dramatu? Ale kdeže. Film je plný tak akorát teatrálních gest zahraničních hereček (Carice je fajn ve "Hře o trůny", ale tady jsem toho jejího jediného bezemočního výrazu měla brzy plné zuby), zvláštního střihu a nesmyslných skoků v čase, které někdy znamenají devět měsíců a jindy deset let. Scénář opravdu není dobře napsaný, motivace a vztahy mezi postavami jsou naznačeny jen velmi letmo. Pochválit lze snad jenom výpravu (aspoň na něčem je ten rozpočet vidět) a výkony českých herců ve vedlejších rolích - Dobrý, Roden (ano, sice je na plakátu, ale ve filmu reálně stráví asi deset minut). Režisér Ševčík a jeho tým si jsou určitě jistí, že natočili geniální snímek (aspoň tak na mě působí jejich prezentace), já ale upřímně doufám, že příští rok na předávání Lvů ostrouhají. Velké zklamání.(16.3.2019)
anatheman
Skleněný pokoj představuje film složený z množství kvalitních ingrediencí, jehož jedinou hořkou přísadou je scénář. Máme zde úchvatný vizuál, kdy umná kamera harmonicky zachycuje úchvatné interiéry slavné brněnské vily. A to nejen ji přirozeně. Rovněž je kladen důraz, aby tyto obrazy doprovázela působivá hudba. Dále zde máme přepychová herecká jména, z nichž zcela jasně vévodí Carice van Houten. Jsem rád i za těch pár momentů s Hofmannem a Rodenem. A ta výprava? Rovněž úchvatná. Ty kostýmy, nábytek, již zmíněná vila... V těchto ohledech je Skleněný pokoj skutečnou lahůdkou, která opravdu působí světově. Jenže ten scénář... Podotýkám, že jsem předlohu nečetl, tak nějaká komparace není na místě. Instinkt mi ovšem říká, že původní látka byla silně osekána. To je samozřejmý proces, když dochází k transformaci jednoho druhu díla na druhý. Nicméně zde mám pocit, že se z původního (nejspíše) epického příběhu stalo pásmo obrazů. Ty jsou sice samy o sobě působivé, ale zároveň samy o sobě nedávají příliš velký smysl. Respektive vidíte, že zde "něco" chybí. Například uvěřitelné budování vztahů. V podstatě není možné moc dobře pochopit, proč se do sebe hlavní protagonistky zamilovaly. Případný nástin vzájemných sympatií zcela chybí. Proto pak veškeré repliky typu "mám tě ráda, chybíš mi..." působí jako výstřely do tmy. Přitom základní scénáristická zásada praví, že se musí hlavně konat, a ne o "něčem" mluvit. Proto pak je obtížné vybudovat nejen vzájemný vztah mezi postavami, ale i vztah diváka k nim. Dále se chtě nechtě objeví WTF scény. Nastiňuji pouze scénu na letišti nebo sekvenci s vrtulníkem. A jak již bylo zmíněno v jiných komentářích, osekávání děje způsobuje, že se mezi scénami celkem kolosálně skáče. Jako vhodné přirovnání se mi zdá to, kdybyste vzali Sluneční jas s Fiennesem, který má stopáž 3 hodiny, a vytvořili z něj dílo o hodině a půl. Připomínám pouze, že tento jmenovaný film zobrazuje při této délce období mapující více než půl století, a i tak se jedná o snímek s jasně vystaveným scénářem, který dává hlavu i patu. V recenzovaném díle se hodinu a tři čtvrtě mapuje období zhruba čtyřiceti let. Je pak jasné, že se zde přeskakuje jako v Angry Birds. No nic. Skleněnému pokoji uděluji regulérní 3 hvězdičky. Škoda, mohlo jich být více.(14.3.2019)
Martrix
Doufal jsem, že jdu na příběh o niterných pocitech dvou žen v průběhu několika desítek let, propletený s osudy vily Tugendhat. Víc jsem si nezjišťoval, knihu jsem nečetl, očekávání jsem vlastně neměl žádná. Přesto jsem byl rozčarovaný, protože osudy obou žen, resp. jejich vztah byly podány velmi chladně, jakoby se tvůrci rozhodli divákovi nic neusnadnit a spoléhali na to, že si cestu k oběma hrdinkám najde jen na základě silné empatie. Než si to uvědomíte, než vám dojde, že se nic nerozjede, že je to Ševčíkův způsob, jak chce tento příběh vyprávět, uplyne dobrá hodina. A tak vás bude o to víc zajímat osud oné vily, která se tady jmenuje z nějakého důvodu jinak, stejně jako její architekt. Přestože byla práce s kamerou působivá a vše bylo jaksi opulentně nablýskané a snímané s uměleckým lookem (s tím ovšem vůbec nekorespondovalo, že zvuk byl místy otřesný a jen podtrhoval strojové dialogy), v této pasáži jsem se docela nudil. To vše by se asi dalo pominout, nebýt druhé poloviny filmu, ve které byly jak obě hrdinky, tak vila protaženy historickými událostmi cca 30-ti let. Asi nemá cenu zmiňovat, že nejdelší zastavení se konalo v době války. Následoval rok 1968 a přiznám se, že už ani nevím, kdy a jak to vše skončilo. Lví podíl na tom má i fakt, že se hrdinky za těch 30 let fyzicky skoro vůbec nezměnily. Nejsem Skleněným pokojem vysloveně zklamaný, jen mě prostě neoslovil. Je studený a okázale velký, drahý, zahraniční...ale přitom velmi neosobní. PS: jako rodilého Brňáka mě zarazilo, že město Brno přispělo 4,3 miliony korun a ve filmu není ani zmínky o tom, že se vila nachází v Brně. Navíc bylo změněno jméno architekta i majitele, takže nezazní ani jméno vily. Pokud čekáte, že z vily Tugendhat něco víc uvidíte, budete zklamaní. To PR, které si tvůrci skrze ni i knihu udělali, je velmi klamavé.(17.3.2019)
Mulosz
To jsem se zase rozčílil... Nic neříkající, ploché, vykastrované, impotentní a rozpočtem okázalé. Po 104 minutách jsme se dověděli, že za první republiky to kvetlo, během války šli Němci po Židech, po válce zde byla StB. která vyslýchala a zabavovala dopisy, a že v roce 1968 nás napadla armáda. Fakta notoricky známá i téměř každému malému dítěti, ovšem na jejich sdělení byla vypotřebována většina stopáže filmu, peněz z rozpočtu, nefunkčního střihu a nepatřičné kolosální hudby (nic proti Lazarkiewiczovi, kterého jinak obdivuji). O vztahu dotyčných dvou žen a o tom, jak běh historických událostí a s tím související odloučení hlouběji proživaly, se naopak nedovíme téměř nic, což je to fundamentální, na čem měl být příběh původně založen. Z patetických recitací úryvků dopisů je zřejmé pouze to, že na sebe myslely a chyběly jedna druhé. To se však dočteme už před zhlédnutím filmu v těch několika větách distributorovy synopse. Vila Tugendhat, která měla hrát další klíčovou roli, je v tom filmu vlastně jen tak mimochodem. Odehrávat se to v jakémkoliv jiném baráku na druhém konci republiky, výsledek je stejný. Jednu hvězdičku dávám pouze ze slušnosti a z důvodu paralelní existence posledních filmů Filipa Renče.(20.3.2019)
Cappuccino
Čo sa týka predstavovania jednotlivých režimov, úprimne by mi vôbec neprekážalo, keby v tomto smere išla Sklenená izba viac do hĺbky. Vojnové pozadie príbehu totiž mimoriadne svedčalo, pričom čas od času viac než vhodne dávalo pauzu od vzťahovej drámy medzi spomínanou dvojicou. Sklenená izba má svoje chyby krásy, ale našťastie ponúka dostatočne vábivý príbeh a vynikajúci herecký ansámbel, s ktorým som mal tú česť sedieť na svetovej premiére v Brne. 8/10(14.3.2019)