Na kopci nad Brnem vyrostl počátkem třicátých let minulého století obdivuhodný dům. Mistrovské dílo modernistické architektury z betonu a oceli je dílem slavného architekta von Abta. Středobodem domu je „Skleněný pokoj“. Von Abt tuto jedinečnou stavbu navrhl pro bohatého podnikatele Viktora Landauera, jeho ženu Liesel a jejich rodinu. Skleněný pokoj se stává nejen architektonickým skvostem, ale i synonymem krásy, modernosti, otevřenosti, stejně jako symbolem nadějí mladého československého národa, symbolem budoucnosti.
Rodinný život, jaký si Liesel vysnila, prostoupený světlem a klidem průzračného prostoru, naplněný láskou a umocněný vztahem s nerozlučnou přítelkyní Hanou, však netrvá dlouho. Viktor je Žid, a Evropu čím dál víc zahaluje stín nacismu. Rodina se připravuje na odchod do exilu. Další ranou je pro Liesel bolestné zjištění, že Viktor má poměr s mladou ženou Katou, jíž jako válečné uprchlici poskytli ve svém domě azyl. Liesel se silněji upíná k Haně. Zatímco ona je ve svých citech rezervovaná, Hana je volnomyšlenkářka, která si ráda užívá všeho šťavnatého, co život přináší. A přestože Liesel cítí, že za jejich přátelstvím klíčí něco víc, brání se dát tomu průchod. V panice a zmatku, které provázejí německou invazi, Landauerovi za dramatických okolností prchají z Československa. Vila však zůstává a její příběh pokračuje.
Hana a její manžel Oskar, právník Landauerových se rozhodli zůstat v Brně. Díky poměru s německým konstruktérem Stahlem se před Hanou otevře možnost návratu do magického Skleněného pokoje a ona oživuje vzpomínky na Liesel a předválečnou dobu plnou nadějí. Nucené odloučení jakoby posilovalo jejich vzájemné city. Obě ženy si píší bez toho, aby se dočkaly odpovědí a dozvěděly se, jaký je osud té druhé. Po válce je vila zničená, okna rozmetala bomba. Naděje, kterou Skleněný pokoj symbolizuje, však zůstává.(Bioscop)
V kinech
od:
Cappuccino
Čo sa týka predstavovania jednotlivých režimov, úprimne by mi vôbec neprekážalo, keby v tomto smere išla Sklenená izba viac do hĺbky. Vojnové pozadie príbehu totiž mimoriadne svedčalo, pričom čas od času viac než vhodne dávalo pauzu od vzťahovej drámy medzi spomínanou dvojicou. Sklenená izba má svoje chyby krásy, ale našťastie ponúka dostatočne vábivý príbeh a vynikajúci herecký ansámbel, s ktorým som mal tú česť sedieť na svetovej premiére v Brne. 8/10(14.3.2019)
bearmeedek
Knihu jsem nečetl, ale slyšel jsem, že film se knihy vůbec nedrží. Horší je, že se nedrží ničeho. Na film mě přilákala především moje předchozí návštěva slavné vily Tugendhat. Kde na člověka opravdu dýchá zvláštní atmosféra a dozví se pravdivý příběh vily i jejich původních majitelů. Film kašle nejen na pravdu, ale na jakýkoliv příběh. Ten tu chybí a dále chybí děj, jiskra, zábava. Je tu jen velmi dobrá kamera a dvouhodinová skládačka pěkných obrázků. Sem tam prokládané souložemi bez nějakého podstatného významu. A potom už zbývá jen pocta té vile, nebo i jakási pozvánka do vily. Což jest dobré, ale na celovečerní film je to málo. Unikátní historické prostředí, mezinárodní hvězdy a dobrá kamera. Výsledkem je jen promarněný potenciál.(18.3.2019)
kajas
Historie funkcionalistické vily Tugendhat na pozadí velkého milostného dramatu? Ale kdeže. Film je plný tak akorát teatrálních gest zahraničních hereček (Carice je fajn ve "Hře o trůny", ale tady jsem toho jejího jediného bezemočního výrazu měla brzy plné zuby), zvláštního střihu a nesmyslných skoků v čase, které někdy znamenají devět měsíců a jindy deset let. Scénář opravdu není dobře napsaný, motivace a vztahy mezi postavami jsou naznačeny jen velmi letmo. Pochválit lze snad jenom výpravu (aspoň na něčem je ten rozpočet vidět) a výkony českých herců ve vedlejších rolích - Dobrý, Roden (ano, sice je na plakátu, ale ve filmu reálně stráví asi deset minut). Režisér Ševčík a jeho tým si jsou určitě jistí, že natočili geniální snímek (aspoň tak na mě působí jejich prezentace), já ale upřímně doufám, že příští rok na předávání Lvů ostrouhají. Velké zklamání.(16.3.2019)
mcb
Elipsovité vyprávění, kde jsou zamlčovány a přeskakovány narativní informace, s trochou nadsázky připomíná českou (?) odpověď na Studenou válku (film sestříhal Jaroslaw Kaminski, který pracoval i na Pawlikovského na Oscara nominovaném filmu), Skleněný pokoj je nicméně paradoxně mnohem studenější a strojovější. V podobě scénaře to sice mohlo vypadat soudržně i v té neskutečné zkratkovosti, přeexponovaný vizuální styl a totální inklinace k žánru melodramatu, který zesiluje stylistické prvky na maximum, však příběhu ubírá na opravdovosti a tím ztrácí i veškeré emoce a napojení na postavy. V centru těchto voleb dominuje teatrální herectví jinak výborných evropských herců, melodramaticky přepálená hudba nebo i způsob, jakým Ševčík “hollywoodsky” aranžuje dramatické scény, což ve své přepjatosti mnohdy vyvolává nechtěný smích. V delší stopáži (nebo rovnou v televizní minisérii, která se pro danou látku jeví jako ideální formát) by na sebe tyto prvky nestrhávaly takovou pozornost, ve své 104-minutové podobě však na nic jiného nezbývá čas. Jen na obrazově působivě nasnímanou exkurzi do života postav, které bez diváckého zájmu dojdou svého očekávaného “vyvrcholení”.(14.3.2019)
liborek_
Marně teď vzpomínám, kdy naposledy jsem byl takto zklamaný výsledkem, který čerpal z tak silného námětu (i když to možná bylo částečně i mou neznalostí Mawerovy předlohy, o které jsem věděl pouze to, že byla inspirována příběhem vily Tugendhat; ovšem tuším, že adaptace je stejně jen vykostěným torzem předlohy...). Nehledě však na Mawerovu předlohu, film samotný u mě selhal takřka ve všem: Avizovaný "příběh vily" (zde vily "Landauer", jelikož jde o zhola fiktivní příběh), je zcela zastíněn naprosto tuctovým a poměrně prázdným milostným příběhem dvou žen z vyšší společnosti, kterým nepřeje osud (a o nichž nevíme prakticky nic, než že jejich manželé jsou z nějakého důvodu velmi bohatí); příběhem, který tak úspěšně zamlčuje jakýkoli vztahový kontext, že není moc jasné, o co mezi těmi postavami vlastně jde. Např. role obou manželů zmíněných dam je upozaděná do té míry, že si u jednoho zpětně vybavuju pouze jednu emoční chvilku na letišti při odletu do Švýcar a u druhého pouze jednu emoční chvliku se špagátem. (Á propos české hvězdy Roden a Hofmann hrají ve filmu každý tak 20 minut, přičemž druhý jmenovaný řekne míň vět, než kolik si napočítáte prstů... ) Celý film je doslova naňahňaný na klasické schéma "první republika - protektorát - komunistická diktatura - Pražské jaro", přičemž přechody mezi obdobími jsou bizarní až směšné (viz např. scéna noci na 21. srpna 68, kdy se už vážně nešlo ubránit smíchu: helikoptéra přelétává zrovinka nad vilou, do toho zvuky motorů a dusotu tanků a zmatené pobíhání lidí...) a jednotlivá období jsou příliš zkratkovitá, než aby fungovala víc než jako záminka pro změnu dekorací. A aby nikdo nebyl na pochybách, v jaké době se zrovna nacházíme, tak jsou na stěnách velmi viditelně umístěny portréty Hitlera, Chruščova & Novotného, Brežněva & Dubčeka... Ševčíkova obsese lesbickými & autoerotickými scénami by byla pochopitelná, kdyby ty scény nebyly ve výsledku tak podivně cudné a při absenci jakýchkoli uvěřitelných emocí vlastně i dosti nepatřičné. Vedle extrémně slaboučkého scénáře a jalových dialogů by se mohla Štrbova kamera ucházet o Oscara, nicméně ani u té se občas nejde ubránit dojmu (hlavně ze začátku filmu), že se koukáme na jakési propagační video Muzea města Brna lákající k návštěvě vily Tugendhat (viz samoúčelné průlety schodišti, mezi pokoji apod.). Pomalé plynutí děje by vůbec nebylo na škodu, pokud by příběh byl skutečně orientován na samotnou vilu a její místo v historii rodiny & města (její příběh je víceméně redukován pouze do postavy oportunistického Láníka (Karel Dobrý)), takhle to ale v kombinaci s "poetickými" záběry na vodu, křoví a stromy a s přemírou uplatněných klišé funguje víc jako spolehlivý generátor nudy. Bez ironie nejsilnější moment tak nastane až v posledních dvou minutách filmu, a to zase jen díky tomu baráku, kterému je nějaký hloupý milostný příběh ukradený (jako bude i spoustě diváků...). Ale to je dost málo. Nabubřelý film, který si hraje na světovost, z kterého ale provinčnost a banalita sálá každým coulem...(14.3.2019)