Moulin Rouge

Jsou filmy, na které nikdy nezapomenete. Pak jsou takové, které se vypaří z hlavy po pár minutách. Na některé byste radši zapomněli, nebo je snad ani neviděli. A to je přesně tento případ... Dvě hvězdičky, ale s odřenýma ušima (hodně nadhodnocuji). Film, který mi absolutně nesedl, čímž však nezpochybňuji jeho určité kvality. (29.10.2022)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

Postmoderná perla a jeden z najlepších muzikálov histórie patrí k najvýraznejším počinom kinematografie tohto tisícročia aj bez ohľadu na žáner. Baz Luhrman si nebral servítky a naservíroval divákom monumentálny guláš, ktorý mnohých znechutil, ale väčšine divákov poskytol nezabudnuteľný zážitok po obsahovej, no hlavne audiovizuálnej stránke. O jeho kvalitách svedčí aj to, že v silnej konkurencii prvého Pána prsteňov a Čistej duše si vybojoval 8 nominácií na Oscara a dvoch aj získal. Nádherný, strhujúci, progresívny a dojímavý filmový klenot, na ktorý sa nezabúda. (16.03.2016)

Třetí díl a zároveň vrchol Luhrmannovy vizuálně-akusticko požitkářské Red Carpet trilogie, jehož téma bylo převzato až kdesi ze starých řeckých pověstí, konkrétně se nechalo inspirovat Orfeovým mýtem. Jako muzikál je to doslova drtivě působivé, ale dle mého názoru by rozhodně pečlivější výběr a trocha kultivovanější provázanosti neškodily, neboť takto je sic atmosféra zábavního podniku z nejluxusnějších navozena znamenitě, avšak nosná funkce hudební linie filmu ztrácí možnost svého uplatnění. (29.04.2005)

Občas si říkám, že snad ani není možné, aby existovala tak přesně vybalancovaná hranice ohlušující řvavosti a neopakovatelné nádhery. Veleromantická záležitost, ve které se zároveň skrývá obrovské množství napětí, v čele s mojí nejoblíbenější filmovou scénou vůbec: Skrývání hlavní dvojice, geniálně vygradované až do dokonalého Because she doesn't love you! momentu. Vrchol filmového umění a nejcitovější záležitost. Díky, pane Luhrmanne, za nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. (23.12.2004)