Moulin Rouge

Skvělá kombinace naprostého kýče a skvělých písniček. Ze začátku to možná může vypadat opravdu divně - všechny ty barvy a třpyt, ale po chvíli dívání už jenom vnímáte originalitu zpracování - od kostýmů po kulisy a choreografii. Fascinovalo mě, jak krásně můžou zpívat někteří herci (kdo by to do Ewana řekl?). I písně, které dostaly nový kabát (Sparkling Diamonds, Lady Marmelade) se neminuly účinkem a tyhle coververze jsou mnohdy lepší než originál. Opravdu radost pohledět (a poslouchat). (03.05.2003)

"Jsem kurtizána. Platí mi, že říkám mužům to, co chtějí slyšet." Tak to se u mě děvče stav a kdybys v tom neměla jasno, tak jsem krásný, urostlý, bohatý a zábavný nadsamec, který umí se svým nádobíčkem zázraky. Dobře se to nauč a neflákej se s tím chudákem Christianem, který se do prostředí dekadentní Paříže moc nehodí. Zato já se tam hodím perfektně, protože umím ve fraku a s cylindrem parádně pařit na Smells Like Teen Spirit a užívat si hudby, tance i báječných choreografií. V čem mám rezervy, tak to je "velká" láska, v té jsem zkrátka slabý, takže dávám přednost takové té průměrné, té, co nezabíjí a dá se udržet celý život. Takovou však v Moulin Rouge nenajdete. (14.02.2017)

Napodruhé už to bylo horší: láska kape z každého záběru, celkový dojem ale kazí zejména zbytečně „přestříhaný“ styl (škodící muzikálovým číslům a především dialogům). Luhrmanna řadím k režisérům typu Fosseho a Taymorové, jejichž pop-avantgardní exaltovanosti pořád více sluší inscenační experimenty muzikálové Broadwaye nebo operních scén; připadá mi, že ve vztahu k filmovému médiu jim chybí pokora a smysl pro řemeslo. MOULIN ROUGE má sice svoje filmové kvality [zejm. zhuštění a následné ovládnutí prostoru kamerou: veškeré milostné peripetie se odehrávají na velmi omezeném a vždy provázaném prostoru], stejně jako u jeho předchozích filmů je však Luhrmannovou popmoderní realitou stále jenom divadelní sál s vydýchaným vzduchem a umělým osvětlením. Za tři a půl. (08.06.2007)

I po (zhruba) desátém zhlédnutí považuji Moulin Rouge za geniální postmoderní muzikál, originálně pracující s popkulturními odkazy a citacemi a zároveň brilantně vyvažující scény zběsile přehnané těmi intimně emocionálními. Luhrmann zkrátka zcizuje ostošest, aby vás zároveň drtivě dojal. U mě se mu to daří vždycky stoprocentně. P.S. Blu-ray teď bude určitě jeden z mých nejprotáčenějších vůbec. Je famózní. (28.11.2010)

Typicky hollywoodsky nabubřelá postmoderní ,,slátanina" s geniálními místy, její synkretismus ale narušuje integritu filmového tvaru. Nevadí mi ani tak spojení dekadentní stylizace přelomu 19. a 20. století s hudebními trendy konce století dvacátého, šantán s Nirvanou, Madonnou či Davidem Bowiem, ale spíš povyšování kýče na umění a hledání úhlů pohledu, který by v kýčovitosti našel umělecké kvality. Navíc čistě americký přístup povrchního přístupu k mimoamerickým reáliím a překroucení historického kontextu, který se z celé dekadentní Paříže zaměří jen na pár všeobecně zažitých ikon. Jistě - je tu celá paleta skvělých pěveckých a choreografických výkonů, scény vypočítané na efekt doslova přetékají z plátna či obrazovky, zaujme velice módní bravurní střihová ,,klipovost", práce s kamerou je takřka na samé hranici maxima profesionality, film je nádherně vizuální, ale jaký má tenhle spektákl vlastně smysl? (01.02.2007)