Mank

No a co, že to vypadá jako by to spatlali v roce 1940! No a co, že to předabovali přes plechovku od fazolí, aby to i znělo jako z roku 1940! No a co, že všichni ti panáci hrají jako o život a vypadají a pohybují se téměř totožně jako jejich předlohy z roku 1940! No a co, no a co, no a co, když je to bestiální nuda k posrání o nesympatickém dědkovi, který se tváří a mluví, jako by právě vylízal Adinu Mandlovou, a jenž jakože píše scénář k už tak přeceňovanému a prudivému Občanu Kejnovi, přičemž zažívá všeliká naprosto strhující dobrodružství. Například třeba večeří, leží v posteli, jede v autě Holým Údem roku 1940, unyle a nezáživně žvaní s prominentními židy nebo dokonce naprosto dechberoucně diktuje stenografce text. Bez dramatizace, bez příběhu, bez nápadů a totálně bez koulí, jen vyňuňané až do posledního hřebíku z roku 1940. A to jsem toho Finčra míval tak rád, než znolanovatěl a začal točit egomasturbační sračky pro hloupé snobské pozéry (mrk, mrk, Marku), artové hnědopichy a technohoniče nad dobovými kulisami. Tak s tímhle jdi do prdele, Davčo! Film má být především zábava a mě opravdu nikterak nerozptýlí dvě hodiny ve smyčcce čumět na, byť technicky dokonale retropřetočený, Příjezd lokomotivy, nebo na to, jaxi Burian nekonečných 131 minut sáhodlouze, ale autenticky!!! voskoval kníra, než se postavil k pokladně! To si příště raději večer infrákem nasvítím špajz a budu s nadšením do úmoru pozorovat, jak mi v něm nádherně dobově a černobíle plesniví cikorka po dědkovi, kterou v roce 1940 koupil u Meinla a jež se v naší rodině z úcty k předkům jakožto cenný historický artefuckt dědí z generace na degeneraci, a to až do doby, než ji nějaký zadek prohlásí za dávno prošlé plesnivé svinstvo a spláchne do hajzlu. (07.12.2020)

"Nepíšete tady operu." - "Až na to, že píšu operu." Vypadá to hezky, ale strhující drama se nekoná. Jen místy zajímavý, místy se vlekoucí a především cinefilům určený příběh o slavném úspěšném (?) donkichotském boji s mocí. S dobře napsanou, rozporuplnou, ale i díky výbornému Oldmanovi sympatickou titulní postavou sarkasmy trousícího zahořklého intelektuála, který z postele a s flaškou v ruce válčí se stárnoucím mocnářem. Překvapilo mě a mrzelo minimum prostoru pro vztah Manka a Wellse, ale od toho je tu RKO 281. Teď už bych se konečně mohl podívat na Občana Kanea... (07.12.2020)

║Rozpočet $-miliónov║ Fincher v mdlobách, určite to chcelo lepšie dramatické obluky, živelnosť, proste poriadnu šťavu. Takto to je len také povrchne chladné tápanie v náladovosti Monka. Ak by som ako tak nepoznal obdobie 30.-40.rokov, filmy čo vznikali, ľudí okolo filmu, tak ma to obíde riadnym oblukom. Škoda trochu som sa tešil na nejaké dobré retro. /55%/ (24.12.2020)

Výtky jsou evidentní - odtažitá, nedramatická a v podstatě na jednom konfliktu založená oslava starého Hollywoodu skrze těžko uchopitelnou postavu scenáristy, jehož dílo Občan Kane je naprosto zásadním etalonem v dějinách zvukového filmu. Nic moc nového se ve filmu nedozvíte, nic moc film jiného neřeší, ale...1) je to audiovizuální žrádlo, 2) má to mnohem aktuálnější kontury než bychom si před rokem vůbec dokázali připustit (volební hlasování, otázka přežití kin a studií). Je to jeden z těch horších filmů Finchera a nebýt Netflixu, nevím, jestli bychom ho někdy vůbec mohli spatřit. Asi takto: Netflix to s chutí zafinancoval, protože z toho koukají ceny a prestiž, Fincher si to natočil, protože je to pro něj osobní látka a projekt, ale obyčejný divák stále čeká, čím ho zase Fincher bude bavit. Opravdu jsme museli od Zmizelé čekat 6 let na tohle? Pojďme teď splnit sny divákům, Davide... (08.12.2020)

Evidentně vysněný OSOBNÍ projekt (možná až přehnaná úcta k původnímu textu zesnulého otce), který ovšem vyznívá velmi NEOSOBNĚ. Jestli budou nadcházejícím ceremoniálům (Glóby, Oscary a další) vévodit dialogové a neemoční látky bez dynamiky jako Mank nebo Chicagský tribunál, tak si ten podivný (nejen) filmový rok shrneme tak trochu nemastně a neslaně. Chtě nechtě Mank skončí v modrých číslech, kam ostatně patří. Fincher neFincher. Holt úplně poprvé jsem se s jedním ze svých srdečních tvůrců minul. Nehovoří o tom, jak pro mnohé přelomové dílo vzniklo. Vypráví o tom, jak Hollywood ve 30. letech fungoval a proč se alkoholik, teda scenárista Herman Mankiewicz, rozhodl napsat scénář Občana Kanea právě tak, jak ho napsal. Jakmile výsledek začneme posuzovat v kontextu celé mistrovy tvorby, nastává největší potíž. Je to totiž obří úkrok stranou. Zahleděný do sebe, dlouhý, stylisticky cvičící, rádoby důležitý, nepřístupný. Nedává divákovi zrovna najevo, kam směřuje a co chce vlastně říct. Sype spoustu postav, spoustu veledůležitých lidí Hollywoodu té doby, kteří procedí mezi zuby něco rádoby sofistikovaného a jdeme zase dál. Po Nolanovi (guláš zvaný Tenet) si i Fincher natočil vyloženě svůj film, kdy mu zjevně nikdo nestál za zadkem, i když možná měl. Mnozí zmiňují i poslední tarantinovku Tenkrát v Hollywoodu, to byl ale dle mého soudu jiný level. Nicméně jednotlivé důležité postavy mě u Finchera vůbec nezajímaly a celkově mi jeho dílo vlastně skoro vůbec nic nedalo. Ani Gary Oldman nezafungoval. Coby poctu starému Hollywoodu si raději zopáknu Ed Wooda. Za mě prostě přesně ten typ snímků, který si už nejspíš nikdy znovu nepustím. (15.12.2020)