Nikdo mne nemá rád
Les Quatre Cents Coups
Nikto ma nemá rád
The 400 Blows
Režie:
François TruffautKamera:
Henri DecaëHudba:
Jean ConstantinHrají:
Jean-Pierre Léaud, Claire Maurier, Guy Decomble, Albert Rémy, François Truffaut, Jean-Claude Brialy, Georges Flamant, Jeanne Moreau, Jacques Demy (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Francouzský širokoúhlý film průbojného režiséra Francoise Truffauta Nikdo mne nemá rád (původní název Čtyřista ran), je jedním z charakteristických děl tzv. nové vlny francouzské kinematografie. Ukazuje bludný životní kruh třináctiletého pařížského chlapce. Ukazuje nebezpečná úskalí chlapeckého dospívání, která sice dobře znají pedagogové a sociologové, ale která obvykle přehlížejí ti, kdož by měli nejspíše podat dítěti pomocnou ruku jeho rodiče. Truffaut používá na mnoha místech autobiografické metody a snad právě jí nabylo jeho dílo tak pronikavé sály a působivosti. Snaží se dokázat, že problém mládeže na scestí je spíše problémem dospělých. Jeho film je krutou obžalobou společnosti, v níž dítě vyrůstá bez lásky, společnosti, která zavírá třináctiletého chlapce společně s prostitutkami a v nápravném ústavu sním zachází jako s tím nejsprostším dospělým zločincem. Na MFF v Cannes 1959 byl film Nikdo mne nemá rád vyznamenán Cenou za režii. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (167)
skvelá generačná výpoveď od majstra režiséra ()
Já ty francouzské filmy nové vlny moc nemusím. Jsou možná zajímavé a skvěle odtočené, ale chybí mi něco, co by mne do příběhu vneslo rychlostí blesku. Většinou zůstávám před branami filmu a nudím se. 400 Blows rozhodně není film poetický ani tvrdý, je to rádoby sonda do života třináctiletých děcek, kteří se neumí chovat. Spousta zvláštních momentů a víceméně prázdný děj. Čekal jsem teda větší terno. A rozpoložením to určitě nebylo. ()
Francouzská nová vlna v plné parádě - autobiografické prvky a Truffautovy životní zkušenosti, melancholická kamera snímající bezútěšné pařížské uličky, pronikavý cit pro správnou kompozici, dětské pudy a jemný humor. Přestože hlavní hrdina není zrovna ztělesněním sympatie a chová se jako rozmachaný spratek, přece jeho potřebám rozumíme a zajímá nás, jak se jeho osud dále vyvine. Přišlo mi sice, že se Truffaut chvílemi utápí v symbolizování a vlastních ambicích a příběh tak působí trochu zdlouhavě, ale jeho sdělení a vizuální krása tím spíše nabývá zásadních a po zásluze významných hodnot... ()
A tak sa rodí zločin... po francúzsky. Pozor, komentár obsahuje potenciálne spoilery. Z určitého dôvodu je mi čiernobiela etapa Truffautovej tvorby bližšia, a na prvý pohľad príťažlivejšia než neskorší náskok do vlaku farebného filmu. Ale možno je to len mojim doterajším výberom jeho filmov. Vo filme Nikdo mne nemá rád sa venuje svojej obľúbenej téme - deťom a ich vnímaniu sveta dospelých, podané s jeho typickou gráciou a ladnosťou, ktorá nám lepšie dovoľuje stotožniť sa s jeho hrdinami. Drží sa pri zemi a formou komornej drámy nahliada pod vonkajšiu škrupinu "takej normálnej francúzskej rodiny", skúma vnútorné vzťahy aj interakciu s okolím pričom sa neznižuje k melodráme (ako napr. v Hebkej koži). Narozdiel od iných jeho detských snímkov tento nie je tak krikľavý, má jedného centrálneho hrdinu, je celistvejší, ale aj temnejšie ladený. Dalo by sa povedať, že je príbeh chlapca, ktorého rodičia zanedbávajú a stavajú do popredia svoje vlastné problémy na úkor syna, metaforou bujnejúceho podhubia zločinu v kontraste s romantickou víziou parížskych uličiek, ako ich poznáme z pohľadníc. Na jednu stranu tak Truffaut kritizuje modernú francúzsku rodinu a poukazuje na jadro problému, na stranu druhú je samotný záver mierne zarážajúci, pretože by sa dal interpretovať ako oslava absolútnej slobody, vyprostenia sa z osídel sociálnych vzťahov, systému a spoločnosti. Po formálnej stránke Trufffaut prílišne neexperimentuje, využíva svoje obľúbené výškové zábery zo striech a okien obytných domov. Zaujmú najmä dve špecificky technicky riešené scény, v ktorých hrá hlavnú rolu pohyb - tou prvou je záber z vnútrajška zvláštnej púťovej atrakcie, ktorá sa krúti, chlapec sa pomaly vznáša nad zem, porušuje fyzikálne zákony a opúšťa fyzický svet - v tejto scéne sa zračí všetka krása a fantasknosť detstva a spomienok naň, a je prosto úchvatná. Druhou je scéna úteku z nápravného zariadenia, konkrétne horizontálne snímaný beh popri plotoch a lese v úplnom závere filmu, ktorý symbolizuje niečo ako "absolútny útek", ako som spomínal už vyššie, a dosiahnutie dokonalej slobody. Tento formát, ako po stránke technickej tak obsahovej, Truffautovi nesmierne svedčí, a odteraz mu budem venovať väčšiu pozornosť. 100% ()
Základní milník Francoise Truffauta a francouzské Nové vlny, který si osobně řadím mezi mou TOP 10. Skvěle realistické vyprávění, snímané na černobílý film, plné mnoha odkazů a skvělé mizanscény, o které by se daly psát knihy... Takový film jednou natočit, tak můžu klidně umřít... ()
Les quatre cents coups je plným právom považovaný za jeden zo základných kameňov francúzskej novej vlny. Chudoba už len sama o sebe je deprimujúca, a tu ju autor na základe svojich vlastných skúseností z detstva dal pekne pocítiť. Ide o akési spojenie civilnej drámy s dokudrámou, ktoré je navyše obohatené o všadeprítomnú symboliku ešte viac prehlbujúcu duchovný rozmer snímku a pocit nepríjemnej reality. To, že ide o jednoduchší a priamočiary príbeh nie je ani tak dôležité, dôležitejšia je atmosféra snímku, ktorá je teda poriadne špinavá, drsná a naturálna. Vyžaduje si to však značnú empatiu s chlapcom. Jeho samota, bieda a špinavé prostredie rušného veľkomesta, ktoré ho obklopuje tak nadobudne úplne iný rozmer. V tomto smere bol plagát deratizácie na stene policajnej stanice viac ako výstižný, len žiaľ, tým by sa problém neodstránil. Tým problémom boli hlavne nezáujem rodičov a hlúpa zaujatosť učiteľa, a to na zmenu charakteru smerom k negatívnym vlastnostiam u detí bohato stačí. 85/100 ()
Čistá filmová krása. Přiznám se, že zpočátku jsem se lehce nudil, ale postupně mě osudy malého Antoina zasáhly nebývalou silou, a když v závěru odříkává psycholožce zásadní detaily svého trpkého života, byl jsem už zcela otřesen. Film je velmi dynamický, děj neustále uhání vpřed, a hlavní hrdina je stále víc a víc vtahován na scestí, z něhož se jen těžko hledá cesty zpět - je jí snad poslední Antoinovo gesto v podobě zoufalého běhu za svobodou, zakončeného pronikavým finálním záběrem - pohledem do kamery? Nikdo mne nemá rád je film, který mě rozesmutnil a zcela dostal na svou stranu - působivější filmovou obžalobu netečné společnosti dospělých aby pohledal. ()
Aneb jak vychovat malého nihilistu. Truffaut báječně zobrazuje bezútěšnost pocitů malého chlapce, který cítí, že krom jednoho kamaráda, ho nikdo nemá rád. Jenže je tu malé ne nevýznamné jenže. Jako obžaloba systému, nefungují rodiny, bezcitného soudnictví a tuposti policie film funguje dobře. Ale Antoine je mi úplně jedno, nelituji ho, není mi sympatický, ani mi není protivný, zkrátka je mi jedno. A lo by mi asi po hodině a půl prožité ve společné místnosti neměl být. ()
[8,5/10] (Carrosse, SÉDIF) (Čb. /// Produkce: François Truffaut /// Scénář: François Truffaut, Marcel Moussy /// Kamera: Henri Decaë /// Hudba: Jean Constantin /// Nominace na Oscara: François Truffaut, Marcel Moussy (scénář) /// MFF v Cannes: François Truffaut (Cena OCIC - režie)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
tento film nemá chybu, dokonalé dielko, magické, silné, vtipné i smutné - truffuat by mohol učiť hollywoodskych ako sa robia "comming of age" filmy s tým, že v tomto prípade sa jedná o oveľa širšie poňatý generačný film s analytickým presahom a snahou o výpoveď o dobe, o mieste a o univerzálnych vzťahových problémov nielen vnútri rodiny, systému a mestského prostredia, ale medzi generáciami celkovo; ()
Svůj názor zde píšu jako naprostý neznalec Truffautovy tvorby, takže zde nebudu vytahovat nějaké rozumy (obecně se ani na francouzské filmy nekoukám příliš často, natož na starší černobílé). Tento film si mě však získal svou "syrovostí", kdy se vysloveně nesnaží nějak tlačit na city, ale přesto paradoxně dokáže diváka dojmout a vtáhnout do děje. Je to velmi citlivý film a troufám si říct, že výběr herce pro roli nepochopeného chlapce Antoina nemohl být lepší. I když jak je vidět, Léaud v té době ještě hercem nebyl, ale tím spíš má jeho výkon ten šmrnc přirozeného prožívání daných okolností. Kamera, herecké výkony, scénář... to vše dohromady tvoří velmi podmanivou naturalistickou atmosféru. ~(4,2★)~ ()
Trochu mi vadí, ak sú niektoré filmy posudzované prevažne na základe toho, že sa jedná o dôležité dielo nejakého žánru, v tomto prípade novej francúzskej vlny a hľadania ich prvkov vo filme. Áno, je to zábavné, ale dôležitý bude vždy predovšetkým príbeh. A ten má Nikto ma nemá rád silný. Ľahko sa s ním ztotožníte, pretože je podaný zrozumiteľne a nevyžaduje od diváka byť nejakým ťažkým intelektuálom. Pre tých sú tu tie novovlnné styčné prvky. ()
Název filmu perfektně vystihuje o co se v následujících 94 minutách bude jednat. Divák dostává možnost nakouknout na Paříž, jak ji zřejmě nezná. Matka kurva, otec idiot. Neměl to ten chlapec, jehož jméno jsem zapomněl, vůbec snadné dospívání. Snímek zachycuje skutečně jen to podstatné a žádná scénka v něm není navíc, což oceňuji jinak by takřka jistě sklouzl do nepříjemné nudy. Takhle se člověk u snímku rozhodně nenudí, ale nemohu ho v žádném případě shledat, jakýmkoli způsobem výjimečným, a to se mohu snažit sebevíc. Naopak mi připadá velmi všední. Připadá mi to tu, že se více hodnotí režisér než snímek samotný. Ti, kteří hodnotí plným počtem také nevědí, proč tak hodnotí. Většinou mají napsanou 10 řádkovou snůšku nesmyslů, ale jejich komentář naprosto postrádá, proč se jim snímek líbil. Zřejmě mají jen radost, že to všichni pochopili, neboť tu nebylo chápat ani co. Film to není zlý, ale mě neobohatil vůbec v žádném ohledu. To, co mapuje už člověk stejně dávno ví. Navíc u mě bylo přes silné téma vše totálně bez emocí. ()
Môžete ma ukameňovať. Uvedomujem si, že je to debutový, autobiografický, drsne realistický film, ktorý má pevné miesto nielen v Truffautovej filmografii, ale aj v rámci francúzskej novej vlny. Uznávam jeho kvality, ale viac ako tri hviezdičky nedám, pretože ma neoslovil, a to je u vyššieho hodnotenia jednou z mojich podmienok. ()
truffaut a jeho nahlad do sveta dospievajuceho decka, ktore celi jednemu maleru za druhym. aj ked som cakal viac ani sekundu som sa nenudil. ()
Jsou lidi, sobci, co věří až za hrob, že jejich láska má hodnotu. Poznání je ale po jejich smrti spolkne, aniž by se jich na cokoli zeptalo. To je jeden z aspektů tohoto filmu. ()
Jeden z nejznámějších filmů tzv. nové vlny francouzské kinematografie, který vypráví příběh obyčejného, malého rebela a jeho dospívání a chápání chování dospělých. ()
V dnešním kontextu a kvantitě rodinných dramat by se film "Nikdo mne nemá rád" snadno ztratil, avšak před padesáti lety to muselo být jiné kafe. Zaujalo mě herectví hlavního hrdiny v podání Jean-Pierre Léauda, který mě o své roli dost solidně přesvědčil. Nejvíce se mi asi do paměti zaryla téměř závěrečná "běžecká" scéna, která mi silně evokovala Forresta Gumpa. Zkrátka film, ke kterému musí být divák shovívavý vzhledem k jeho stáří. ()
Truffautov prvý veľký film rozpráva o generačnom nepochopení duše mladého chlapca, ktorý má problémy doma aj v škole. Jeho vzdor a nepochopenie ho napokon bez prekvapenia nesie na cestu delikventa, ale takého s tou ľudskou tvárou, bez zásadného nebezpečenstva pre okolie. V tomto duchu je film skvelý. Problémom je silná popisnosť scén, ktorá budí dojem, že sa nič nedeje a zbytočne snímok naťahuje. ()
Související novinky
Zlín Film Festival s vůní Francie
Filmové cestování po Evropě pokračuje letos výletem do provoněné Francie a Zlín Film Festival odtud přiveze návštěvníkům více než 40 archivních i nejnovějších filmových počinů. Sekce Dny francouzské… (více)
„Všade dobre, doma najlepšie?” • Nie som si teda úplne istý v tom zmysle, či zrovna toto naprosto klasické tvrdenie platilo i o našom ústrednom a mladistvom delikventovi, čiže protagonistovi: Antoineovi Doinelovi; ktorý sa podľa môjho pragmatického názoru rozhodne necítil v »domácom prostredí« práve najideálnejšie, zo začiatku predsa ešte aj áno, no o trochu neskoršie, už oveľa neistejšie, ako tomu bolo vlastne doposiaľ... • Povedzme napríklad, že by tomuto 13-ročnému žiakovi stále školou povinnému - podal «pomocnú ruku» i jeho triedny učiteľ: Sourpuss v podaní všestranne nadaného francúzskeho herca: Guya Decomblea, ktorý je oproti nadchádzajúcemu titulu v podobe: Maigret vidí červenú; absolútne na nerozoznanie [potom si nasadil fúzy, čo mi sťažilo správne určiť jeho skutočnú identifikáciu]; ako určitý predstaviteľ vzdelávacej inštitúcie, kde by mali platiť jasne dopredu stanovené pravidlá: „Hneď som si trebárs všimol, že učitelia svojim žiakom nielenže vykali, ale zároveň tiež i takí žiaci mali pred učiteľmi oveľa väčší rešpekt [v rámci celku], ako ihneď teraz v súčasnosti v XXI. storočí, keď je tomu bohužiaľ presne naopak, kedy sa karta naplno obrátila, čo je napokon veľmi smutné konštatovanie danej situácie.” • Nie, hlavný problém hlavnej postavy ani tak nepramenil zo školského prostredia, kde som našťastie tentoraz nezaznamenal zo strany [spolu]žiakov akýkoľvek prebiehajúci náznak »šikany«, ak aspoň nepočítam medzitým už spomínaného kantora, ktorý mu dal následne jeho rebelujúcu povahu i patrične pocítiť, ale ešte celkom v prijateľnej norme?! • Najskôr by som asi zdôraznil, že ho «šikanovali» najmä jeho rodičia, kde sa zrejme najviac zanedbala samotná výchova, resp. antivýchova, keď ho vychovávali iba také parížske ulice, z čoho v podstate priamo pramenila i začínajúca, rebelantská povaha, ktorá sa čoraz viac len systematickým spôsobom strašne [vy]stupňovala. • Skrátka; [Francúzska] nová vlna vzápätí vstúpila do novej fázy, a to konkrétne vari týmto plne [polo]autobiografickým titulom, ktorý by sa dal voľne preložiť, ako: Štyristo úderov, [pod pás?!], à la MIMORIADNE silný, zrelý, režisérsky debut prichádzajúceho autora: Françoisa Truffauta, pojednávajúci o vskutku pomerne dosť ťažkom detstve ústredného aktéra, ktorý by mohol predstavovať autorovo: a-l-t-e-r e-g-o v geniálne stvárnenej úlohe začínajúcim francúzskym hercom: Jeanom-Pierreom Léaudom, kedy toto obsadenie bolo jednoznačne rozhodujúce, keďže perfektná kompozícia obrazu zo strany: Henriho Decaëa, v nasledovne krásne komponovaných, širokouhlých, a k tomu i čiernobielych, surovejšie spracovaných záberoch, neustále smerujúcich na ústredného protagonistu, čo predstavovalo najväčšie možné ťažisko, ako realistickým spôsobom zachytiť priebeh jednotlivých udalostí v realistickej atmosfére parížskych ulíc, kde si je mimochodom možnosť všimnúť i to, že všadeprítomný komparz sa koľkokrát pozeral až rovno do objektívu kamery, čím sa znásoboval pocit neuveriteľnej autenticity. • A som priam presvedčeným i o tom, že nebyť tohto vynikajúceho: Muža s kinoaparátom [podobne ako aj pri obdobne silnom debute zo strany Orsona Wellesa, kedy mu veľmi pomohol Gregg Toland], tak konečný výsledok by ani zďaleka vôbec nemusel byť tak interesantným, ako v tomto šťastlivom prípade. Dostavil sa súhrn šťastných okolností, a akurátne preto považujem dané filmové dielo za skutočné: ARCIDIELO; jedno z mála, a dokonca sa v dejinách francúzskej kinematografie pravdepodobne jedná o vôbec jedno z najlepších, aké boli nakrútené, alebo ma skúste presvedčiť o opaku. () (méně) (více)