Dao

Stylisticky originální a působivé pojetí wuxia žánru, které namísto pohybové elegance a exhibicionistické prezentace schopností bojovníků (obojí známé třeba z původní Harkovy trilogie Tenkrát v Číně) nabízí smršť detailních, dramaticky nasvícených a bleskurychle sestříhaných záběrů, v níž je přehlednost nahrazena vyhrocenou expresivitou. Film mimo to vyniká unikátní atmosférou opírající se o účinné propojení typického hongkongského hyperrealismu se sy/u/rovou tělesností. (11.03.2014)

Velice pozoruhodný film, který upoutá především svou realistickou ponurou atmosférou. Z celého filmu na diváka čiší bída lidí a jejich strach před bandity, ale zároveň i jejich odhodlání bojovat o těch pár věcí, které jim zbývají. Snad jen bojové dovednosti hlavních postav jsou přehnané, ale jinak by to nemohl být hrdinský film. (14.12.2010)

Jednorucí šermíři.¬         Srovnám-li "Dao" s původním snímkem "Jednoruký šermíř" čínského scénáristy a režiséra Cheh Changa, kterýžto se proslavil svými snímky o bojovém umění s mladými neporazitelnými hrdiny (ano, připomíná to tak trochu tenhleten Holyvůd, ovšem v čínském vydání a pro to více stravitelnější), tedy porovnám-li původní snímek s tímto jeho nástupcem, musím přede vším vyzdvihnouti zřetelně lepší klasickou dramaturgii "Jednorukého šermíře", zatímco síla "Dao" je v lépe vypracovaných soubojích; tím se kvality obou snímků jinak obdobné náplně vyrovnávají. Já osobně, jako ctitel klasických romantických románů, bych spíše vyzdvihl "Jednorukého šermíře", ale pro lidi uspěchané a ty, kteří drama považují za přítěž mečových sekaček a useknutých rukou, bude "Dao" určitě volbou lepší.¬                 Na okraj připomínám velice pěkně provedené drama "Soumrak" (režie a scénář podle knihy Šúhea Fudžisawy: Jódži Jamada), v němž nejde už prvoplánově o předvádění soubojův a kde dramaturgické zpracování jde viditelně nad úroveň nejen "Daů", ale i "Jednorukých šermířů" nebo jinak pěkně zpracovaného třídílného "Samuraie" v režii Hirošiho Inagakiho. (11.12.2017)

Tento film vás omámí jako dýmka bengálského opia. Po počátečním krátkém nájezdu váš mozek zaplaví stále zuřivější akce. Ve finálním souboji, ve kterém maladík s useklou rukou a za pomoci rozbitého meče chce pomstít smrt svého otce, jsou na obraze vidět – s trochou nadsázky – dvě ozbrojené, zápasící káči. Tsui kašle na nějaké hluboké prokreslování postav – v případě kladných hrdinů a hrdinek to jsou snové přeludy, záporné postavy jsou přízraky z nočních můr (někteří zloduši mi připadaly jako z Felliniho Satyrikonu – divná to asociace). Zápletka děká dojem šachové partie mezi dobrem a zlem – postupně jsou vyřazovány nižší figurky, aby nakonec došlo ke spektakulárnímu souboji dvou králů. Dobro zvítězí, film skončí, vy zůstanete sedět s vykulenýma očima a s nutkáním si ho pustit znovu. (24.07.2011)

Už si to moc nepamatuju, ale je to dost netypicky temný a drsný snímek, hlavní hrdina se ohání zlomeným mečem (památka po otci), který má připevněný na řetězu a záporák je potetovanej magor. Je to úplně něco jiného než na co jste u kungfu filmů zvyklí, má to specifickou atmosféru a mě to hodně sedlo. (18.02.2009)