Český herec s polskými kořeny Bronislav Poloczek se narodil 7. srpna 1939 v české Horní Suché u Karviné, která v době jeho narození připadla do polského záboru, do hornické rodiny. Kvůli otci, který za války bojoval v polských řadách britské armády, se místo studia přírodních věd rozhodl pro divadlo.
Odmaturoval na jedenáctiletce s polským vyučovacím jazykem a od roku 1956 působil jako stavěč kulis a elév na polské scéně Těšínského divadla v Českém Těšíně. I když přijímací zkoušky na JAMU v Brně úspěšně absolvoval ještě v polském jazyce, rychle a perfektně si osvojil češtinu a tamější dramatické oddělení absolvoval roku 1961 u profesorky Jarmily Urbánkové.
Následně na různých oblastních scénách pokračoval ve vývoji svého hereckého stylu. Byly to scény Slováckého divadla v Uherském Hradišti (1961 – 1963), mladoboleslavského Krajského divadla (1963 až 1966), Divadla Jaroslava Průchy na Kladně (1966), pardubického Východočeského divadla (1966 až 1975) a Studia Ypsilon v Liberci (1975 – 1988), se kterým od roku 1978 působil v Praze.
A z pražské Ypsilonky nakonec přešel do činohry Národního divadla v Praze (1988 – 2010), z něhož po několika přestávkách odešel ze zdravotních důvodů. Hostoval i na jiných scénách (Husa na provázku, HaDivadlo, Klicperovo divadlo v Hradci Králové, Činoherní klub a Městské divadlo Mladá Boleslav).
Ač ho v posledních létech sužovaly těžké zdravotní problémy, herectví se i přesto snažil věnovat. Herec Bronislav Poloczek vytvářel opravdu rozličné role v bohatém repertoáru. Jeho úlohy byly malé i velké, veselé, tragikomické, vážné i tragické. Jeho hřmotná postava, charakteristický obličej a svérázný projev, v němž se v malé míře odrážel jeho akcent ze slezsko – polského pomezí, někdy ostře kontrastovaly nejen s povahou a s citovým životem postavy.
Devízou byl jeho výrazný halasný projev a přirozený um v hereckém rozpětí od groteskního šklebu až po obsáhnutí filozofické hloubky uměleckého textu. Herec nejvíce exceloval jako Muž ve hře – monologu Petera Turriniho pro jednoho herce „Hotovo, konec!“
Od počátků své dráhy vytvářel charakterní úlohy Tělegina („Strýček Váňa“), Vadima („Šťastnou cestu“), Pinkavy („Tvrdohlavá žena“), Zajíčka („Lucerna“), Krále francouzského („Král Lear“), Vilíka („Měsíc nad řekou“), Zbyška („Morálka paní Dulské“), Loupežníka („Loupežník“), Angela („Komedie omylů“), Kašpara Šmejkala („Naši furianti“), Sepla („C. k. polní maršálek“), Petra („Romeo a Julie“), Grumia („Zkrocení zlé ženy“), Karborunda („Hrátky s čertem“), Melichara („Kat a blázen“), Srpoše („Hadrián z Římsu“), Vraha („Richard III.“), Kabanova („Bouře“), Francka („Maryša“), Jakuba („Grandhotel Nevada“), Jaromíra („Zlý jelen“), Masného („Všechny zvony světa“), Aljošu („Aristokrati“), Fotografa i Margairna („Vzpoura na lodi Primátor Dittrich“), Šandora („Jánošík“), Knejpla („Lumpacivagabundus“) či Popivu („Lišák Pomet“).
Od poloviny 70. let se především v Ypsilonce a v Národním divadle předvedl v inscenacích „Třináct vůní“ (Sláveček), „Macbeth“ (Lennox), „Žebrácká opera“ (Žalářník a též Chmaták), „Jiříkovo vidění“ (Bonifác), „Voni sou hodnej chlabec aneb Anabáze Jaroslava Haška“ (Jaroslav Hašek), „Rozhovory se Sokratem“ (Sokrates), „Večírek“ (On), „Průběh“ (Kam), „Vosková figura“ (A. D. Menšikov), „Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho“ (Václav), „Král Jindřich IV.“ (Rytíř Jan Falstaff), „Lucerna“ (Vrchní, Sejtko a Klásek), „Tartuffe“ (Tartuffe), „Dantova smrt“ (Danton), „Zahradní slavnost“ (Ředitel), „Jak se vám líbí“ (Korin), „Pygmalión“ (Doolittle), „Rok na vsi“ (Chocholouš), „Ženitba“ (Štěpán), „Paličova dcera“ (Podleský), „Pašije“ (Annáš), „Josef a Marie“ (Josef), „Revizor“ (Správce“), „Kupec benátský“ (Starý Gobbo) atd. atd.
Vzhledem ke svým mimopražským angažmá se Poloczek zpočátku objevoval ve filmu jenom ojediněle a v malých rolích. Debutoval ještě jako student v úloze flétnisty Karla ve spartakiádní komedii VALČÍK PRO MILIÓN (1960).
Po devíti letech se předvedl na rozhraní 60. a 70. let jako fotograf v ODVÁŽNÉ SLEČNĚ (1969) Františka Filipa, kolega Honza v podobenství TVÁŘ POD MASKOU (1970) Rangela Valčanova a tajný v Kachyňově politickém snímku UCHO (1970), který měl premiéru až dvacet let po natočení. Od poloviny 70. let, kdy se stal členem Ypsilonky a po přesídlení do Prahy, filmoval pravidelně. Před kamerami často vytvářel kriminalisty nebo kriminálníky, otce dospívajících hrdinů a nebo rázovité postavy různých profesí a stavů.
V letech 1974 – 1979 se objevil tř. ve snímcích ZBRANĚ PRO PRAHU (bojovník Franta), DVOJÍ SVĚT V HOTELU PACIFIK (číšník Kazek), BOTY PLNÉ VODY (pan Dostál), DEN PRO MOU LÁSKU (svatebčan), SMRT NA ČERNO (strážmistr Kuncíř), SÁZKA NA TŘINÁCTKU (železničář Zahn), PAST NA KACHNU (zelinář Ivo Richter), STŘEPY PRO EVU (řidič Tatry), HON NA KOČKU (otec Fanouš Hořešovský), JULEK (majitel noclehárny) a PANELSTORY ANEB JAK SE RODÍ SÍDLIŠTĚ (člen kolaudační komise Josef Novák).
V 80. letech několikrát ročně rozšiřoval svoji filmografii v kreacích saniťáka (JAK NAPÁLIT ADVOKÁTA), číšníka Voříška (JEN SI TAK TROCHU PÍSKNOUT), barikádníka (SVÍTALO CELOU NOC), traťmistra (POZOR, VIZITA!), vnuka Franěčka (KONEČNÁ STANICE), traktoristy Franty Čuňáta (MATĚJI, PROČ TĚ HOLKY NECHTĚJÍ?), řezníka (KALAMITA), bratra Honzy (MÁ LÁSKA S JAKUBEM), výpravčího (OD VRAŽDY JENOM KROK KE LŽI), strážmistra Hejdy (PLACHÉ PŘÍBĚHY), úsekáře J. Palce (VÍTR V KAPSE), překupníka Palečka (SLANÁ RŮŽE), kapelníka Pivoňky (ÚNOS MORAVANKY), kupce Karla (ZELENÁ VLNA), kriminalisty kapitána Rudolfa Smoliny (RADIKÁLNÍ ŘEZ), mistra Maliny (KLUK ZA DVĚ PĚTKY), hajného Valchaře (PASÁČEK Z DOLINY), dělníka Prouzy (ZÁMEK „NEKONEČNO“), švagra (CO JE VÁM, DOKTORE?), bratra Ludvy (HELE, ON LETÍ), lékaře (PŘÍLIŠ VELKÁ ŠANCE), vrátného Pechánka (RUMBURAK), manžela Františka (JÁ NEJSEM JÁ), poručíka VB Škody (PODFUK), organizátora Tarzana (POHLAĎ KOČCE UŠI), předsedy JZD (ZELENÁ LÉTA), barona Thorna a herce (krátká OTÁZKA CTI), zástupce Oldřicha Zlámala (MLADÉ VÍNO), nadpraporčíka VB Poláčka (CENA MEDU), řezníka France (SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ), kapitána, náčelníka VB (COPAK JE TO ZA VOJÁKA…), montéra Emila (DEVĚT KRUHŮ PEKLA), leteckého dispečera Slezinky (ČEKÁNÍ NA PATRIKA), Mirka Ryvoly (MUKA OBRAZNOSTI) a vrchního Mirečka (POKLAD RYTÍŘE MILOTY).
Po roce 1989 se Bronislav Poloczek divákům zapsal do paměti především jako zástupce praporu pro věci politické kapitán Ořech v komedii Zdenka Sirového ČERNÍ BARONI (1992) a dále se představil jako Jarin Bohunek (ZAČÁTEK DLOUHÉHO PODZIMU), ředitel Oldřich (TA NAŠE PÍSNIČKA ČESKÁ II), Lojzík (DISCOPŘÍBĚH Č. 2), ředitel Guardassoni (MÍ PRAŽANÉ MI ROZUMĚJÍ), muž (V ERBU LVICE), Řehtáček (DIVOKÉ PIVO), Ludvík Škoda (PLAYGIRLS), Kašuba (PRAMEN ŽIVOTA), herec (ÚTĚK DO BUDÍNA), major (REBELOVÉ), astrolog Vigo (SAXÁNA A LEXIKON KOUZEL), Kamp (MÁJ) a zcela naposledy detektiv Paleček (BASTARDI).
Příležitostně hrál i v zahraničních (vévoda Heinrich ve filmu SRN KREJČÍK Z ULMU / DER SCHNEIDER VON ULM z 1978) a studentských (výpravčí v příběhu Jaroslava Hanuše VINDOBÓNA z roku 1980) snímcích. V českých filmech namluvil rovněž své kolegy (SMRT NA ČERNO, HOUSATA, CIZÍM VSTUP POVOLEN a PAN TAU).
Celkem často se objevoval v televizních pořadech, záznamech divadelních inscenací, ve filmech (ZLATÍ ÚHOŘI, JAK DOSTAT TATÍNKA DO POLEPŠOVNY, DOKTOR KAZISVĚT, NÁVŠTĚVNÍ HODINY, A JSOU LI TU ANDĚLÉ?, SVATBA, ATENTÁT NA MINISTRA FINANCÍ, PŘEPADENÍ, ČAS GRUNDLÍ KARLÍNSKÁ BALADA atp.), seriálech (SLOVÁCKO SA NESÚDÍ, MATKA, ARABELA, DOBRÁ VODA, LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR, LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU, VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, ZLÁ KREV, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, ULICE ad.), v rozhlase a audio nosičích („Jubilejní, stoletá“, „Čtyřlístek“, „Lovci mamutů“, „Objížďka“, „Bál století“, „Alchymista“ aj.) a ojediněle i v dabingu (například francouzský REJ VÝTRŽNÍKŮ).
Největší popularity na televizní obrazovce dosáhl jako svérázný pivař a topič Tomáš Babula v Dudkově seriálu HOSPODA (1996 – 1997). Za výkony ve filmech HON NA KOČKU (1979) a PANELSTORY ANEB JAK SE RODÍ SÍDLIŠTĚ (1979) získal Cenu MěstNV v Novém Městě nad Metují (1980) na II. festivalu čs. filmové veselohry Nové Město nad Metují a za divadelní postavu Josefa („Josef a Marie“) byl nominován na Cenu Thálie (2006).
Poslední roky života musel kvůli vleklým zdravotním obtížím omezovat svoji hereckou kariéru. Bronislav Poloczek zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku nedožitých sedmdesáti tří let 16. března 2012 v Praze.
Jaroslav "krib" Lopour
