kingik

Dozorující Agatha Christie zprvu tímto detektivním dílem byla vskutku uchvácena a nepotřebovala ani mast na vaginální suchost. Postupem času ji ale stejně přemohl spánek. Dvouhodinovou stopáž tahle staromilsky uchopená detektivka o záhadném skonu jednoho zámožného spisovatele detektivek neustojí. Režisér a scenárista v jedné osobě Rian Johnson na scénu vrhne přehršel pozůstalých, respektive hádavý rodinný klan, co vede při o dědictví, hodnou ošetřovatelku Anu de Armas, která po sobě zametá stopy, a 99 procent děje situuje na venkovské rodinné sídlo, kde celou záhadu rozmotává tentokrát nebondovsky disponovaný Daniel Craig. Divákům je vsugerována jistota, že od začátku ví, na čem jsou. Senior si pár hodin po půlnoci a po oslavě požehnaných půlkulatin vzal život tím, že si podřízl hrdlo, když po záměně ampulek s jeho léčivy mu byla ošetřovatelkou omylem vpravena do žil větší dávka než je přípustné. Podříznutí krku v pětaosmdesáti je dost absurdní i extrémní řešení dané situace. A moc neobstojí fakt, že seniorovi zbývalo jen asi deset minut života, každý by tu záchranku přece jen přivolal. Dobrá tedy, bez této výchozí situace bychom neměli detektivní zápletku. Následně jsme většinu času svědky, kterak Ana de Armas před policií likviduje veškeré stopy, které by na ni vrhly stín podezření. Spisovatel si to tak přál, jelikož se jednalo o jeho oblíbenou ošetřovatelku, takže ji ještě před skonem instruoval, jak se má zachovat v rámci zisku neprůstřelného alibi. A když ošetřovatelka lže, tak zvrací. To mě bavilo a zajímalo, jak se film bude dál vyvíjet a posouvat. Pak se do celé záležitosti angažoval Chris Evans, floutek z rodinného klanu, který měl podezřele eminentní zájem pomoci nebohé ošetřovatelce svého dědy. A od té doby vše dobré a svěží z filmu vyprchalo. Ani tak nevadilo, že mladík má zjevně na celé údajné sebevraždě významný podíl, dost vadilo natahování celého filmu a nastalá jednotvárnost až nudnost. Ty průtahy fakt nebavily. Craig fajn, Ana de Armas taky prošla, rodinný klan byl samý nesnesitelný afekt, ovšem herecky velmi pestrý (Jamie Lee Curtis, Don Johnson, Toni Collette, Michael Shannon, Katherine Langford a Jaeden Martell. A celé pojetí nemělo daleko do tragikomické divadelní hry, která si svoji originální svěžest neudrží a postupem času uspí. 6/10

Působivý a svižný návrat k dobrodružným filmům, kterým i tak hrozí vyhynutí. Píše se rok 1916. Lodní kapitán, který brázdí na svojí milované kocábce amazonský tok, a sličná doktorka botaniky, která se svým bratrem vyrazila do tamních končin za dobrodružstvím v rámci vědy, spojí síly v honbě za legendárním stromem, jehož květy dokáží vyléčit každou nemoc. Nebudou na to zdaleka sami. Chamtivý princ (Jesse Plemons), jehož rodnou řečí je němčina, má také zálusk na tento unikát. A navíc je jim v patách prokletá španělská družina dobyvatelů a hledačů téhož stromu, co 400 let čeká na svůj návrat mezi živé. Film vychází z atrakce umístěné v Disneylandu. A Pizdney si svojí atrakce cení, tudíž tomu odpovídají i vynaložené náklady na film a elitní herecké obsazení. Dwayne Johnson a Emily Blunt jsou sympatická dobrodružná dvojka, která nezkazí žádnou legraci. Komediálnost se skvěle snoubí s dramatickými sekvencemi, které jsou přesně nastaveny tak, aby se divák dobře bavil a současně se o svoje hrdiny bál, když padnou do nebezpečné situace, a uleví si, když z ní vyváznou živí. Podobný trend razily jednoduché a přímočaré dobrodružné filmy, kterým už dnes táhne na dobrých osmdesát let. A Jaume Collet-Serra vedle toho, že je to velmi zručný režisér a vizuální perfekcionista, právě vsadil na staromilské pojetí, ze kterého bude sálat duch klasických dobrodružných filmů. A to nás přibližně v polovině čeká jedno velmi zásadní odhalení stran postavy kapitána lodi. Velmi působivě jsou natočeny retrospektivní náhledy do konání dobyvatelské družiny, kterou vede Edgar Ramírez, doprovázené podmanivou hudební složkou Jamese Newtona Howarda, který geniálně předělal pár akordů od rockové party Metallica a jejich Nothing Else Matters. Pestrá (CGI) fauna i flora na standardní úrovni. Na dnešní poměry se jedná o originální svěží jízdu, co nemá v podstatě v současnosti v daném žánru konkurenci, a co má přesný poměr komediálnosti, dobrodružné akčnosti a nemá problém přijít i s nějakým naprosto nečekaným překvapením. Vivat (rodinnému) dobrodružství! 10/10

Alyssa Milano se těsně před překročením padesátky nasoukala do latexového kostýmu, aby dala průchod svým vnadám, dopadla vraha své sestry, nalákala mlsné diváky a pokusila se z naivního thrilleru, její maličkostí spolu produkovaného, udělat cosi smysluplného. A věřte, byl to nelehký úkol. Je zcela evidentní, že režisérka Monika Mitchell hoví televizním počinům. Plně tomu odpovídá režijní a scenáristický syžet, dialogová složka a výběr herců. Výjimku tvoří vizuální stránka, která je na poměry tv filmu příjemná pro oko. Kritéria erotického pokoukání jsou odsunuta směrem k velmi soft podívané. Ačkoliv zločin vyvolá erotický web zaměřený na fetišistické praktiky, neuzříme ve filmu nic extra pohoršujícího. Hlavní představitelce akorát značně přetéká poprsí ze sexy oblečku, což je asi největší erotický zážitek. Dějově je film kolikrát až nechtěně absurdní. Milano hraje populární spisovatelku krimi románů. Ta je poté, co je zavražděna její částečně odcizená sestra, co učila na místní střední škole, se kterou se nějaký ten rok nestýkala a která provozovala dominu na zmíněném webu, regulérně přizvána k vyšetřování případu, přičemž její nevídané postřehy a poznatky nejednou předčí angažované detektivní duo. Divák pochopitelně okamžitě neomylně určí vraha, je to veskrze snadné. Abyste si ale film lépe užili, bude lepší, když budete dělat, že vrah je pro vás jednou velkou neznámou. Sluší se dodat, že vrah v průběhu vyšetřování zaútočí na ženy z téhož erotického webu ještě dvakrát - jedna z žen ale přežije a pořeže ho na ruce. Naprosto nepochopitelné bylo, že s tímto důkazním faktem se nakládalo zcela volně. Skutečný vrah žádnou řeznou ranou na ruce nedisponoval, oproti tomu hlavní podezřelý toto zranění na ruce má(!??). A nevysvětlí se, proč tomu tak je. Většina filmu má tedy podobu scenáristicky podvyživené detektivky s četnými imbecilními tahy i průtahy. Tvůrce ani nenapadne přijít s nějakým zásadním zvratem ohledně identity vraha. Přesně to, co divák od první chvíle v nemalé míře tuší a očekává, se skutečně v závěru potvrdí. I finále zůstává věrno nevěrohodným až téměř legračním pasážím, ve kterých se vrah sám od sebe přizná, bez větších a pádných důkazů protistrany, a dlouho drmolí své pohnutky a důvody svých (zlo)činů. Alyssa Milano je (sexy) tahoun, co vytahuje film na uspokojivou úroveň, načež výše zmíněná kvalitní vizuální stránka, neskutečný vlasový porost Malachi Weira a alespoň malé nahlédnutí pod pokličku temného zákoutí erotiky je důvodem, proč dát tomuto thrilleru průchod. A stud stranou netřeba dávat. 6/10

Ne až tak (mimo)řádně protřepaný agent ve smokingu, ovšem proti svému gustu (na)míchaný z kvalitativně očekávaných ingrediencí. V podstatě se jedná o Craigovu bezmála tříhodinovou rozlučku se zásadní postavou jeho herecké kariéry. A každý přece ví, že i když je jeho James Bond v této bondovce už ve výslužbě, tak zahálka rozhodně není doménou agenta 007. Za vyměřený čas toho musí stihnout relativně hodně: musí se rozloučit se svojí osudovou ženou, aby ji za pět let střetl znovu, jinou svoji osudovou ženu musí navštívit na místě jejího posledního odpočinku, do toho ho zaskočí šokující zpráva, že jeho pověstné označení i místo zaujala žena (černé pleti), dokonce, že se stal otcem a povil dceru, které je pět let, horším faktem, je, že se nestihne pomilovat s novou Bond girl. A úplně nejhorší je, že padouši si nedají pokoj a stále strojí své dábelské plány, jeden takový zjizvený dokonce disponuje novou a mimořádně sofistikovanou technologií na trávení lidstva. Daniel Craig s Bondem zestárl, no rozhodně ne do krásy. Víc než Brita připomíná Rusa, co vyzkoušel všechny pleťové  přípravky, a žádný nezabral. Jeho pojetí proslulého agenta však stále baví, i na popáté. Nemůžu si pomoct, nejvýživnější a nejsvěžejší mně přišlo hned to první shledání s novým představitelem, a to v Casino Royale. Martin Campbell to zkrátka režijně trefil. Ten poslední, v pořadí čtvrtý režijní dirigent jménem Cary Joji Fukunaga, je rozhodně lepší než jeho neadekvátní předchůdce Sam Mendes, je přehlednější, ale méně akční než Marc Forster, režijně však své předchůdce nikterak výrazně nepředčí. Akční scény poměrně standardní, na tu dlouhou stopáž jich není přehršel. Neznamená to úplné negativum. Scénář byl až příliš napěchovaný postavami a jejich skutky, ne vždy tu nutně vznikal prostor k bezbřehé akčnosti. Z hlediska dějství je to příjemně stará a až mnohdy naivní škola předchozích bondovek. Na poslední cestě bondovským vesmírem Craiga doprovází (jen v jedné sekvenci) rozkošná Ana de Armas, padoušsky disponovaní Christoph Waltz a Rami Malek, v neposlední řadě trochu otravná linka s Léa Seydoux a její mateřské pudy. Jakou cestou se bondovská éra po Craigovi bude vydávat, je velkou neznámou. On jí dal podle mě nejvíc ze všech dosavadních představitelů. Byl uvěřitelně drsný, akční i humorný zároven. Pomohl bondovkám k jejich znovuzrození a velké návštěvnosti kin. Jeho vale sérii obsahuje několik nadbytečných klišé i prvků (třeba nenadálé otcovství). Drží se však nadále osvědčených diváckých artiklů, mezi něž patří padouch démonických rozměrů, absolutně naivní smrtící technologie a všudypřítomné nebezpečí a bondovská chrabrost i obětavost. Tak milý Craigu, uvidíme, jaký bude příští James Bond. 8/10

Prastará indiánská legenda ožívá v zapadákově v Oregonu, kde masožravému monstru s parohy čelí učitelka v nejlepších letech, její žák a její bratr, který je v městečku šerifem. Stvoření je vzhledově příbuzné jelenovi, ovšem hajný Robátko se před ním třese a Smolíček raději podrží Jezinkám, než se nechat roztrhat na kusy tímto obávaným desaterákem. Scott Cooper se dal na horor. Kdysi na začátku své kariéry s odvětvím tohoto žánru po scenáristické stránce koketoval, ovšem naplno se do hororových vod ponořil režijně až nyní. Ke spolupráci přizval hormonálně soustředěnou Keri Russell, od ambicioznějších rolí si odskočil Jesse Plemons a rodičům školou povinného Jeremy T. Thomase slíbil, že natáčení nikterak nenaruší jeho psychiku a výchovu. Podíl na scénáři je u Coopera obvyklá záležitost. Literární námět má ale jednu nevýhodu. Kdyby se jej totiž neujal schopný režisér, jakým Scott Cooper je, hrozil by vážný pád do (laciných) produkcí, jejíž výsledkem by mohla být otřesná realizace. A pochopitelně by film kina minul velkým obloukem. Což se nestalo. Průběh je poutavý, tempo je vyvážené, herci, masky a gore jsou precizní. Legenda se nikterak složitě nepitvá, v případě jejího původu zcela postačil kratičký odborný výklad Grahama Greena. Většina filmu má náboj a i atmosférický ráz i tajemný háv. Po zdárném průběhu měl ale film vygradovat a překlopit se do pořádně zběsilé finální části. Tak bych si to nechal líbit. A to finále mě zrovna nenadchlo. Jeho vyznění se nemálo přiblížilo k horším béčkovým hororům, neudálo se už nic tak napínavého a zajímavého, jako předtím. Dokonce je naznačena možnost pokračování, ovšem silně pochybuji, že na něj v budoucnu dojde. Rozhodně Cooper danou látku nikterak neprohospodařil. Ukázal, že se i v žánru hororu umí zdatně až originálně orientovat, dokáže diváka přikovat v napínavém rozpoložení a torza dokonale zohavených těl mohou způsobit citlivější sortě diváků zpětné návaly obsahu jejich žaludků. Příště vypilovat finální část, nenaznačovat otřele možná druhá dějství a nebudu mít co vytknout. 8/10

Klaustrofobický filmový přírůstek z Argentiny. Pokud holdujete sofistikovaným interiérům luxusních aut a libujete si ve stísněných prostorech, tak většinová část filmu bude pro vás orgastická. Bezvýznamný zlodějíček si za svůj cíl krádeže vybere luxusní vůz SUV zaparkovaný před domem méně frekventované ulice. To ještě netuší, že se právě nechal zlákat atraktivním designem vozu disponujícího mimořádně rafinovaným bezpečnostním systémem. A stejně tak rafinovaný je i jeho majitel. Jen co vleze dovnitř, bezpečnostní sytém ho uvězní a nepustí ven. Vůz má neprůstřelná a neprůhledná skla a je i zvukotěsný. Majitel poté vezme spravedlnost do svých rukou a vetřelce se rozhodne řádně vytrestat. Pravidelné telefonáty palubní linkou zlodějíčka pěkně potrápí. Nejdříve jsme svědky, kterak se zlodějíček lapí do pasti, načež opakované pokusy dostat se ven rozbíjením vnitřku auta absolutně nezabírají. Peter Lanzani je nadlouho jediným hercem na scéně, ač auto míjejí (nadržení) kolemjdoucí a dokonce se mladší konkurence pokusí rovněž o vniknutí do auta páčidlem. A komunikace mezi zlodějíčkem a majitelem prostřednictvím příchozích hovorů začne být atmosféricky působivá, napínavá a nabírat na intenzitě. Postupně se na scéně zjeví i majitel auta. A nebude chybět ani zkušený policejní vyjednavač. Nejedná se v žádném případě o první takový film svého druhu. Klaustrofobii a pohřbení zaživa v minulosti čelil Ryan Reynolds, své neblahé zkušenosti má s tímto odvětvím i Stephen Dorff, Colin Farrell kdysi dávno dost možná předpověděl zánik telefonních budek, do těsných prostor poměrně nedávno nahlédla i žena, jmenovitě Mélanie Laurent. když jí akutně chyběl kyslík i nápaditost. Režisér Mariano Cohn umí neotřele režírovat, dokáže zapůsobit, kde je to potřeba. K ruce má trio zajímavých herců - Peter Lanzani coby zlodějíček, Dady Brieva coby majitel auta a Luis Brandoni coby policejní vyjednavač. Ti všichni přispěli k nepředvídatelnému vývoji dějství. Závěr filmu nabízí i prostor k menšímu zamyšlení. Celkově jsem byl s filmem nadmíru spokojený. Kdo má argentinské filmaře spojené především s nekoukatelnými telenovelami, tak tenhle thriller vyvrací mýtus o nekvalitní, potažmo pokleslé jihoamerické produkci. A disponuje příslušně kvalitní technickou i řemeslnou složkou. 10/10

Démonický hokus pokus dříve protěžovaného režiséra, který je mnohými považován za jeho přešlap. Režijně mně nepřišel nikterak špatný. Carly (hlavní postava má stejné křestní jméno jako její herecká představitelka) se už dlouhodobě se svojí matkou nestýká a má noční můry, ve kterých se s ní vídá. A netuší, co to značí. Máti byla odsouzena za strašlivé zločiny (zapálený pečovatelský dům s lidmi a také otrava lidí), celkem má na svědomí přes dvě desítky lidských životů. Od svého dobrého známého se Carly dozvídá, že matka ve vězení nepobývá a leží zcela paralyzovaná v komatu na speciální klinice, kde se provádějí neobvyklé experimenty, při níž velkou roli sehrává počítačová simulace. Carly svoji matku navštíví a experimentu se podrobí. A narazí se na démona, který usiluje o svůj návrat mezi živé. Neill Blomkamp už nevydržel být déle nečinným a za pár hadrů (a v utajení) natočil snímek s Carly Pope a málo známým ansámblem, kde se něco málo originálního objevuje a děje, ovšem vesměs se film tváří, že je jediným svého druhu. Hororů o démonech existuje bezpočet, což pro Blomkampa značí jediné - šel pod svoje možnosti. A bylo mu to jedno. Kariéra mu poměrně stagnuje, takže vůbec nic se nestane, když si natočí film, pro který nebude nucen shánět drahé herecké hvězdy a nebudou k vidění ani nákladné speciální efekty. A gore bude mít oddech. Film měl tempo, zajímavé postupy a snaživou Carly Pope. Démon přišel a zase odešel. A Blomkamp si příště natočí uznávanou hovadinu (viz tohle), přičemž tenhle  kousek bez ambicí mě rozhodně zabavil víc. 8/10

Režisér Tommy Wirkola se sbalil s Noomi Rapace a spol. na brutální víkend na chatě. A společnými silami a krví potřísněnými skráněmi dali dohromady masakr, který disponuje hodně černohumorným humorem a originálními nuancemi, načež není opomenut ani faktor vsuvek patrného nadhledu. Wirkola začíná poměrně zlehka. Manželé, oba z uměleckého a velmi vrtkavého oboru, se už prostě nemohou vystát a společný víkendový pobyt na jejich chatě je dost možná poslední šanci na restart jejich vztahu. Manžel ovšem pase po tučné životní pojistce své ženy, takže má v plánu ji sprovodit ze světa, přičemž manželka se pochopitelně cuká a se svým předčasným odchodem zásadně nesouhlasí. A když jsou jejich vražedné choutky v nejlepším, objeví se znenadání nevítaní nájemníci v podobě tří uprchlých kriminálníků. Ačkoliv to základní ve scénáři nemá proporce originálního nápadu, to podstatné, na čem film posléze staví, je brutální jízda, která jasně ukazuje, že režisér zaujal správné místo, má vše pevně v rukou a může se dosyta vyřádit v nekorektním pojetí. Převedeno do praxe se Wirkola s ničím a s nikým nepáře - senior končí v sekačce na trávu, exkrementy přistanou na obličeji, ve vzduchu visí znásilnění muže. To celé doprovází bohatý krevní tok. Výrazný podíl na kvalitním vyznění má skvělé herecké obsazení. Hvězdná Noomi Rapace na to rozhodně není sama. Manžela jí obstaral dostatečně herecky vybavený Aksel Hennie. A nevyzpytatelné výtečníky a kriminální živly v jednom obstaralo absolutně výživné trio Atle Antonsen, André Eriksen a Christian Rubeck. Éterem zní norština, což byla příjemná změna oproti převažující angličtině, linoucí se z každého druhého filmu. Wirkola je režisér z čertovy zahrádky. Když si zamane brutální, černohumorné a krvavé rejdy, tak se produkce Netflixu otřásá v základech. 10/10

Sympatická směsice recyklovaných vzpomínek na zašlou slávu krotitelů. Za (nepatrné) účasti původní herecké čtveřice. Gozer, Pán klíčů, Strážce brány...to jsou všechno důvěrně známé pojmy, co se vrací na scénu po bezmála čtyřiceti letech. A podezřívám scenáristy, že se jim moc nového ani nechtělo vymýšlet. Město střídá (tak trochu strašidelně vyhlížející) venkovská farma, respektive zapadákov kdesi v Oklahomě. Manhattan byl rozhodně velkolepější lokací. Do popředí jde estrogen stříkající mamina Carrie Coon se dvěma výrostky. A zbývá dodat, že farmu dříve obýval Egon Spengler, dřívější největší vědecká mozkovna krotitelského kvarteta, který je po smrti a kterého jeho současné okolí vnímalo spíše kontroverzně. A ten na farmě po sobě zanechal množství svých vynálezů/odkazů, co jsou spjaté s duchy, v garáži dokonce parkuje korodující cadillac, co zažil ty nejlepší duchařské časy rozpadlého kvarteta někdejších spasitelů lidstva. Ivan Reitman v roce 1984 dobyl kina prvním filmem, který vládl přelomovými triky a kreativním způsobem vyprávění. Druhý díl stihl osud typických pokračování, ve kterých je všeho víc. Feministické krotitelky duchů se Danu Aykroydovi a spol. ale vůbec nepozdávaly. Na řadu tedy přišel reboot/pokračování, kterého se Reitman sice režijně vzdal, ovšem režijní jablko se dokutálelo k jeho synovi Jasonovi, co odkaz původních filmů značně ctí a je si vědom nastavené kvality. A jelikož se podílel na scénáři, tak se rozhodl, že nové diváky zabaví a pobaví tím, co bavilo jejich předešlou diváckou generaci, tedy originálními atributy, které budou (pro nové publikum) fungovat neotřele, ovšem hlavně se bude hrát na nostalgickou notu. Ostatně toho se držel i skladatel Rob Simonsen, který záměrně opakuje dříve použitou a chytlavě zažitou notovou osnovu. Pochopitelně se to neobejde ani bez notoricky známé hitovky Ray Parkera Jr, znějící v závěrečných titulkách. Dostaví se, až na závěr, Bill Murray, Dan Aykroyd a Ernie Hudson, v titulkové scéně i Sigourney Weaver. A Harold Ramis coby mlžný duch. Gozer je víc sexy než dřív, aby ne, když ho ztvárnila Olivia Wilde, v titulkách neuvedená(!). Paul Rudd coby sympatický učitel, který má libůstku v tom, že dětem místo výuky pouští osmdesátkové horory z véháesek, sice vyloženě nenahrazuje absentujícího Ricka Moranise, svým způsobem ale později přebírá jeho úlohu, a nemá komediálně na něj. Dětskou partu vede Mckenna Grace se vzhledem šprtky. Vtipem a kreativností film nepřekypuje. Největšími nápady jsou ty, co už diváci znají z dřívějška, načež jsou povýšeny do téměř absurdní roviny, takže místo dřívějšího osvědčeného ducha slizáka zaujal duch Kovožrout, obřího reklamního panáka střídají jeho početné mini verze. Film své dva původní bratrské filmy naprosto v ničem nepřekonává, vzpomínková hra na nostalgii však zaručuje dostačující divácký zážitek. 7/10

Řím je otužilé město a jeho prastarými stavebními základy jen tak něco neotřese. V roce 1944 ale v jedné z jeho uliček zavládl vzruch a zděšení. Procházel totiž tudy oddíl SS, na který měl plánovaně políčeno partyzánský odboj. Odplata zdejšího gestapa na sebe nenechala dlouho čekat. Popravčí četě ve filmu velí Richard Burton coby pověřený velitel gestapa Kappler. Alkoholový opar dal stranou, není ovšem vyloučeno, že střílení do zátylků nebohých italských občanů, co prošli náhodně prapodivnou selekcí, mu způsobilo takový náhlý nervový otřes, až zase znovu sáhl po lahvi něčeho ostřejšího. A i samotný divák nebude mít v určitých syrově vyznívajících fázích filmu ty nejpříjemnější pocity. Na druhé straně film trpí stagnací, kdy se toho moc neděje, čímž nechci naznačit, že  by film vyloženě padal do nudy. Když má nějaká vyhrocená scéna nahánět husí kůži, přispěchá mistr Ennio Morricone, aby svým orchestrálním doprovodem vyučoval děs, co se transformuje do nové odmocniny psychického rozladění. A za italský lid křesťansky kope Marcello Mastroianni, který se dramatických rolí také nebál. George P. Cosmatos byl režisér, který nejvíce proslul svým druhým režijním příspěvkem v sérii  filmů s Rambem. Jeho válečné počiny z první  poloviny jeho kariéry byly vcelku osvěžující, nikterak však  přelomové. Na sklonku režijní poutě nevytvořil nic kloudného, takže o to víc je tenhle jeho válečný počin kvalitně zrealizovaný, zahraný a s patřičnou dávkou nepříjemné autentické syrovosti podaný. 7/10