Lovci duchů

Because God commanded it. Because we have work for you. Začínám tu vidět vzorec: čím víc je série komická, meta a bořící čtvrtou zeď, tím je depresivnější a tím víc má člověk na konci chuť se schoulit do klubíčka a brečet. Dobrá čtvrtina všech epizod má podobu čisté komedie, polovina zbylých obsahuje výrazně humorné prvky, a přesto ani na okamžik neztrácíme ze zřetele poslední kapitolu předurčeného apokalyptického scénáře, rozpad všeho, co je protagonistům drahé, a patrně nejtragičtější témata celého seriálu. Velká pozornost je věnována proslulému bratrskému poutu, které je na jednu stranu už dlouho otevřeně zobrazováno jako škodlivé a původní zdroj veškerých průšvihů, a na tu druhou teprve jeho definitivní prolomení představuje konečný hřebíček do rakve. Charakterová proměna naznačená v předchozí řadě je zakončena, Sam a Dean si sahají na úplné dno a pozvolna, nenápadně jsou po vzoru svých nebeských a pekelných předobrazů stavěni proti sobě. Pokračuje i charakterová poprava BAMF Johna Winchestera, kterou definitivně završuje bolestné Jump the Shark, kde se nepřehlédnutelně naznačuje, že tím nejhorším, co se člověku může přihodit, je být jako John. Vůbec historie rodiny Winchesterových je zpodobněna jako nekončící šňůra tragických chyb, sobeckých činů, osudové závislosti na svých blízkých a touhy po pomstě, která nakonec přivede k zániku celý svět. A právě tohle považuju na příkladu epizod jako Criss Angel Is A Douchebag, Wishful Thinking nebo Rapture za ústřední téma SPN: nikoli pokrevní vztahy, bratrské pouto, a snad dokonce ani svobodnou vůli, která přijde na přetřes příště, ale to, že správná věc nikdy není příjemná a naopak je možné ji udělat jen za nesmírně vysokou osobní cenu hraničící se sebezničením – čímž je SPN i přes ledabylé nakládání s náboženskými texty až překvapivě náboženské. Další plusové body čtvrtá série získává, když ji sledujeme se znalostí série páté a můžeme pozorovat, jak dokonale jsou Sam a Dean manipulováni do svých rolí a jak očividných rysů nabírá původní verze apokalypsy. Sam coby arogantní, pyšný, podceňovaný a na útěku z rodinného podniku, Dean jako depresivní oběť posttraumatické stresové poruchy a trpící pocitem selhání, oba hledající vykoupení a naplnění své povinnosti na opačné straně a oba pouze loutky v cizí hře. Z čistě tvůrčího hlediska nelze přehlédnout perfektní gradování sezóny, která na nás vrhá hromady nové mytologie, charakterových rovin, zvratů a intenzivních momentů, zrychluje, zrychluje a zrychluje, až nakonec s trhnutím nečekaně zastaví a šokujícím způsobem konečně odhalí, o co už od prvního dílu první řady šlo. Teď už se jde jen zvednout. A jak jen se Sam a Dean zvednou. Nejlepší epizody: (95% sezóny, a proto jen výběr z nejlepšího) Lazarus Rising; Are You There God, It’s Me, Dean Winchester; Monster Movie, Yellow Fever; It’s A Terrible Life; The Monster at The End of This Book; Rapture; When the Leevee Breaks; Lucifer Rising. Nejlepší díl celého seriálu: On the Head of a Pin. Herecké schopnosti všech zúčastněných vytočeny do červeného, fantastická mučicí sekvence znejasňující, kdo vlastně koho mučí, posunutí zápletky, mytologie a charakteristiky postav o celé míle vpřed a Deanovo dlouho očekávané psychické zhroucení. Nejlepší postavy: Castiel, Uriel, Zachariáš, Samuel, Chuck, Jimmy, Pamela, Tessa, Alastair (obzvlášť jeho třetí inkarnace, zomg.) Nejlepší představení postavy: Castiel aneb holy tax accountant aneb nerdy dude with wings aneb Hamburgler aneb uááááááá. Nejhorší postava: Ruby (čistě kvůli Genevieve Cortezové, která zcela ignorovala herecký styl Katie Cassidyové a stala se snesitelnou pouze setrvačností). Nejlepší hudební momenty: Eye of the Tiger; Long, Long Way From Home; Steal the World; Cheek to Cheek; A Well Respected Man. Nejhorší hudební moment: Ready for Love (proč nemůže mít Dean aspoň jednu dobrou sexuální scénu? Protože Destiel.) Nejlepší proslov: Deanovo rozčarování z vlastního života. Nejgeniálnější náboženská disputace: Brakový spisovatel a prorok Chuck si sám vynadá za to, že je krutý, náladový Bůh nutící své postavy procházet šílenými hrůzami a špatným psaním za účelem pobavení a literární symetrie. Nejděsivější monstra: kočka a jorkšír. Nejlepší alias: Dean Smith a Sam Wesson, agenti Angus a Young, Carver Edlund. Nejlepší cameo: Ghostfacers. Vše, čeho se ti dva dotknou, se promění ve zlato. Nejlepší módní výstřelky: Jeníček a učitel tělocviku. Nejúchylnější kdy odvysílaná scéna: Přerostlý depresivní medvídek závislý na chlastu a pornu se pokusí spáchat sebevraždu. Fakt. (15.03.2017) (méně) (více)

Screw destiny, I say we take the fight to them, and do it our way. Co říct jiného, než že teď je to Apocalypse Now? Tematické, charakterové i emocionální zaměření druhé série se vrací v plné parádě a ve spojení s dějovým vývojem čtvrté sezóny dává vzniknout bezkonkurenčnímu fenomenálnímu klenotu, který si troufá prát se s otázkami svobodné vůle, opozice víry a náboženského dogmatu, sebedestruktivního konání dobra, a především zachování osobního přesvědčení a hodnot ve chvíli, kdy se tyto zdají být zbytečným luxusem. Přes neustálé zvraty a epické zápletky z hlavně předchozích dvou sezón nastává dojem, že teprve s pátou, původně závěrečnou řadou dochází k vykrystalizování pravé esence seriálu. Příčinu spatřuju v tom, že Winchesterovi se vůbec poprvé vzpírají manipulaci, stavějí apokalyptický scénář na hlavu a svým prostřednictvím pouštějí ke slovu skupinu, která byla v pečlivě naplánovaném boji nebe a pekla až doposavad podezřele potichu: Bohem opuštěné lidstvo (All those angels, all those demons, all those sons of bitches, they just don't get it, do they Sammy? You see, we're the ones you should be afraid of.). A je to právě lidstvo, se všemi svými vadami a v celé své podělané kráse, co jako nositel svobodné vůle a morálních hodnot spasí svět a označí ho za svůj píseček. Zásadní roli hraje otázka volby, která se zřetelně promítá nejen do očividného děje, ale i do struktury série a která vynikající návazností na zmíněnou druhou řadu působí takřka jako deja vu. Winchesterovi dostávají druhou a poslední šanci na vykoupení a správné rozhodnutí – opět se zde objevují známá klíčová dilemata (nepřehlédnutelně na příklad All Hell Breaks Loose vs. Swan Song), jejichž dřívější nesprávné vyřešení je třeba napravit, a velká část napětí plyne z diváckého porovnávání, jak a zda vůbec mění volby postav katastrofální konec představený ve fantastickém The End a jestli ta či ona událost naznačuje, že Sam a Dean kráčejí po cestě vlastní, nebo „předurčené“ osudem. Přestože se pátá série nevyhýbá poměrně jednoznačnému rozdělení na strany dobra a zla, neváhá záporáky vybavovat velice sympatickými a pochopitelnými pohnutkami a je vynikajícím zamyšlením nad lákavostí selhání a podlehnutí – vždyť proč by vlastně mělo být špatné vzdát se zlu, když zlo na rozdíl od dobra předkládá účinné a logické řešení, myšlenka dobra vychází čistě z nepraktických idejí a osobních principů, nikoli pragmatična, uplatnitelnosti a vnějších okolností, jeho dosažení je silně nepravděpodobné, a zároveň pokud jej dosaženo nebude, následky budou mnohem horší, než pokud se uchýlíme ke zlu? Ke konci už protagonisté jedou výhradně na ničím nepodloženou víru ve správnost svého jednání, což mě zas a znovu utvrzuje v názoru, že přes své okázalé dloubání do absurdit organizovaného náboženství je SPN hluboce nábožensky založené. Nejlepší epizody. The End, Abandon All Hope, My Bloody Valentine, Point of No Return, Dark Side of the Moon, Changing Channels (i přes přítomnost pravděpodobně nejpřekroucenějšího biblického citátu v historii překroucených biblických citátů), Two Minutes to Midnight a především Swan Song, geniální srdcervoucí zakončení původního seriálu. Nejlepší postavy: Lucifer, Gabriel (cheche), Bůh (hihi), jezdci apokalypsy, Crowley, Becky (dokonalé zobrazení typické fanynky), Jo (ano, ta holka má zcela nesouvislou koncepci a plnou prdel nesympatických dětinských rysů, jenže vynikající Aloně Tal se i přesto podařilo doslova z ničeho vytlouct trojrozměrný, obohacující přírůstek do původního ansáblu a dovést ho k jednomu z nejobětavějších, nejhrdinštějších a nejdojemnějších okamžiků v celém seriálu.) Nejlepší hudební momenty: Thunderstruck, Simple Man, Do You Love Me (zombíci + Hříšný tanec. Nemůže nefungovat.), Knockin‘ On Heaven’s Door, Cherry Pie, Rock of Ages, O Death, Supernatural, Americana, vítr (performed by Vítr). Nejlepší replika: Chuckův rámovací monolog ze Swan Song. Fňuk. Nejlepší erotické scény: Obě frakce, Destiel i Wincest, mohou být tentokrát navýsost spokojeny. Casa Erotica 13 je už jen takovou třešničkou na dortu. Nejlepší představení postavy: Smrt. Buh bye. (15.03.2017) (méně) (více)

A sedmá sezóna zmíněný potenciál zcela posrala. Promptně zařízla všech pětadvacet sáhodlouze rozvíjených zápletek, vydala se úplně opačným směrem zahrnujícím pravděpodobně nejhorší záporáky v celém seriálu a nakonec se vykašlala i na ně. Zatímco šestá řada byla tématy a motivy chvílemi až nepříjemně přecpaná, sedmá je učiněné tematické i dějové vakuum, jímž občas z povinnosti probleskne uspěchané rozuzlení dříve představených a znenadání zapomenutých problémů. Tu a tam se objevující záporáci se nejenom hrubě bijí s nastolenou mytologií, ale kvůli své faktické neporazitelnosti se stávají nesnesitelnými nudaři, jejichž pouhá přítomnost prasí i potenciálně fantastické epizody (za všechny Hello, Cruel World). Vedle leviatanů je sedmá řada odlišitelná už jen vágně nahozeným motivem ztráty veškerého zázemí hlavních postav a všeho, co je jim drahé, bohužel se tvůrci bojí se tohohle držet a okamžitě ztracené propriety nahrazují, abychom dlouho netrpěli. Bobbyho dům vyhořel? V příští epizodě je vyměněn za Rufusovu chatu. Duo přišlo o svou rešeršní knihovnu? Žádné strachy, její obsah je hned několikrát někde okopírovaný. Bobby umře? Bez obav, vystřídají ho Frank, Garth, a nakonec i Bobbyho duch. Tyhle obavy tvůrců z proměněného světa seriálu navíc vedou k jistému „instantnímu, fast foodovému“ pojetí konfliktů – potřebujeme emocionální nářez? Recyklujme stokrát viděné problémy, prdněme tam smrt postavy a potom vše rychle, nevěrohodně napravme, aby to, chraň Bůh, na ničem a na nikom náhodou nezanechalo příliš velké, nepohodlné stopy. Nepřehlédnutelně vzrůstá problém s komickými díly – dřív měla komičnost podobu nenápadných prvků v jinak dramatické epizodě (Hell House), zapadala do narativního experimentování (Ghostfacers, Hollywood Babylon, Tall Tales, The French Mistake), sloužila jako krok vpřed po extrémně depresivním vývoji do slepé uličky a umožnila jeho rozuzlení (It’s a Terrible Life) anebo představovala stylové uchopení závažného tématu, dějového odhalení nebo charakterového vývoje (Yellow Fever, Mystery Spot, Wishful Thinking). Jenže zatímco kdysi komické epizody vždy zapadaly do celkového záměru dané sezóny a odkazovaly na její ústřední zápletku, nyní nemají s hlavní dějovou linkou nic společného, nijak ji neovlivňují a pouze se mechanicky střídají s dramatickými díly (nemluvě o tom, že patrně nejlepším vtipem je beztoho trapný fakt, že ústřední kapitalistický záporák Richard trvá na tom, aby mu všichni říkali Dick). Když k tomu připojím i přítomnost postav, které spíš než živoucí lidi připomínají bezduché scenáristické konstrukty a splácaniny rádoby líbivých charakteristik a jež samotné ústřední duo musí publiku explicitně obhajovat (Neboj, na Gartha si časem zvykneš či Páni, Charlie je jako naše mladší sestra, kterou jsme nikdy nechtěli), vychází mi z toho smutný závěr, že SPN toho žraloka už fakt definitivně přeskočilo. Nejlepší epizoda: Repo Man. Nejlepší postava: Kevin. Nejhorší postavy: Meg (její náhlý charakterový obrat dává z hlediska motivace a kontextu velmi malý smysl, nemluvě o tom, že byl stylizován do podoby upřímného prohlédnutí, nikoli sňatku z rozumu a podtrhnut unylým, monotónním projevem Rachel Minerové), Castielové (všichni do jednoho, tj. Cas záporák s Božím komplexem, kajícník, amnezijní, šílený a na krátkou dobu opět páto-sezónový, protože – ač samostatně přijatelní – jsou roztroušení do několika málo epizod, nepropracovaní a bez postupného vývoje, který by ty ultrarychlé skoky v charakterizaci ospravedlňoval). Nejlepší hudební moment: I’m All Out Of Love, Walking On Sunshine, Why Can’t We Be Friends, Born To Be Wild. Nejkýčovitější hudební moment: Turn Into Earth, v dobrém i zlém. Nejlepší dekoratér: Castiel. (15.03.2017) (méně) (více)

A možná, opravdu jen možná taky ne. V SPN se dosud neobjevila série, která by byla schizofrennější než série osmá, a k jejímu rozpolcení ke všemu dochází skoro přesně v poločase. První polovina je sedmá série na steroidech, což je po tom předchozím potratu a vyšroubovaných nadějích spojených se změnou showrunnera extrémně nasírací. Tvůrci se v duchu minulého ročníku odmítli věnovat nastoleným otázkám a ubírat se naznačeným směrem, což je s ohledem na sračkoidnost těchto směrů na jednu stranu vítané, na tu druhou to ale nebylo využito k ničemu než k recyklaci otřepaných, dávno vydojených témat a motivů a k vymýšlení zápletek, jejichž výhradním účelem je přijít s co nejstupidnějším důvodem, proč by na sebe protagonisté měli pyčovat. Nově představené linky s očistcem a Samovým milostným životem jsou zcela zbytečné, neboť vedou jen k bůhvíkolikátému neměnnému zopakování dřívějších konfliktů a po několika epizodách jsou stejně opuštěny. Ústřední děj s Božími deskami to mezitím opět bere epicky do prdele a je ignorován ve prospěch stále stupidnějších dílů s MOTW a výraznými prvky laciné soap opery. Bolestně se projevuje absence dlouhodobého plánování a kolísající úroveň jednotlivých scenáristů, kteří se místo na ztvárňování celkového děje zaměřují na vymýšlení, čím vyplnit stopáž následující epizody, jejíž vyřešení nemá dopad naprosto na nic. Do toho se nechutně mění pojetí popkulturních narážek, které svým dřívějším konkrétním zaměřením přispívaly k dojmu legitimní lovecké kultury, charakterizace specifického světa a celkové identity seriálu. To bylo nyní vyměněno za vypichování co nejsoučasnějších a nejznámějších kulturních hitů, aby si i ta nejtupější hovada mohla připadat chytře. Naštěstí v okamžiku, kdy jsem už začínala řvát, proč se SPN změnilo v kdysi tolik vysmívaný procesní policajtský seriál a proč jsou všichni bez výjimky neustále navlečení v obleku a hrají si na agenty FBI, se přivalila druhá polovina a vzbudila ve mně naději, jakou jsem ohledně tohohle seriálu už dlouho nepociťovala. Dostavuje se dávno oplakaná kontinuita, návaznost na dřívější momenty, epizody a sezóny, a dokonce se neignorují předchozí díly! Ve formě Men of Letters se objevuje nepřehlédnutelná snaha o ukutí nového světa a napravení destruktivního řádění sedmé řady, buduje se nová síť kontaktů a nové zázemí. V popředí znenadání stojí ústřední zápletka, a to nejen na rovině dějové, ale i tematické a metaforické a co víc, vše se to točí kolem věcí, které jsme neviděli už tisíckrát v řadě. K druhé polovině mám jedinou výtku, a sice že se vzhledem k náhle vysoké kvalitě nepochopitelně opomíjejí zcela očividné otázky, které by v dřívějších řadách byly adresovány – mizející rozlišení mezi stranami dobra a zla, pochyby o správnosti na první pohled ideálních, jednoduchých a černobílých řešení nebo osobní zájem na proměně příšerného světa. No, snad příště. Nejlepší epizody: As Time Goes By, The Great Escapist, Sacrifice (kdo by si byl pomyslel, že ještě někdy uvidím něco, co se kvalitou, napětím a šokantností směle vyrovná Lucifer Rising. Bohužel to jen zdůrazňuje, že jediní, kdo jsou ještě schopní povznést SPN k bývalým výšinám, jsou Carver a Edlund). Nejlepší postavy: Abaddon, Henry, Metatron. Nejhorší postavy: Amelia (živoucí ztělesnění infikované vagíny), Garth (pokračuje se v pokusech potlačit jeho vlastní identitu a udělat z něj zenovější náhradu Bobbyho, která nikdy neměla pokročit za svoje intro), Krissy (nevadilo by mi,že reprezentuje všechny negativní vlastnosti snadno manipulovatelných, arogantních, rádoby nekonformních teenagerů, ale že tak není nahlížena a já ji mám vnímat jako chytrou, schopnou a příjemně přidrzlou, nikoli jako hrůzu vzbuzující mrchu se znepokojivě machiavellskýmir rysy). Nejlepší proslovy: korunku získává Crowley, konečně stoprocentní záporák a zároveň ztrápená dušička, která jen potřebuje lásku. Nejhorší postava v historii SPN: Charlie. Charlie Bradburyová vznikla jako reakce tvůrců na stížnost, která fanouškovskou základnou koluje už od samého začátku, a to že SPN nejenom že obsahuje extrémně malé množství ženských postav, ale že ty, které už se jednou objeví, jsou v silném nepoměru k postavám mužským systematicky koseny. Každý, kdo nemá hlavu strčenou v prdeli Andrey Dworkinové, je schopen všimnout si, že v seriálu umírá bez ohledu na rasu a pohlaví kde kdo a že počet mužských obětí je v poměru k těm ženským minimálně vyrovnaný. Po šesti a půl letech strávených poslechem ustavičného pyčování internetových bojovnic za sociální spravedlnost však tvůrce zjevně bez ohledu na skutečnost přepadl Stockholmský syndrom a přiměl je stvořit ultimátní moderní HOLKU, která oněm třináctiletým profesionálním stěžovatelkám vymytým feministickou ideologií konečně zavře hubu. Ergo Charlie Bradburyová, ta nejstrašnější Mary Sue od chvíle, kdy nás Stephenie Meyerová oblažila Bellou. Charlie všechno zná, všechno umí, má ty nejvíc cool „obskurní“ zájmy, všichni ji milují, chtějí být jako ona a NEUSTÁLE upozorňují na její nedosažitelnou úžasnost a výjimečnost. Je to liberální lesba v seriálu, kde se zásadně nezmiňuje politické přesvědčení, přispívá na charitu a hackováním sundává hrabivé korporace, kváká snadno rozluštitelné a irelevantní popkulturní hlášky, aby i ta nejvíc misogynská prasata věděla, že ne, ženy netráví veškerý svůj čas těhotenstvím a postáváním u sporáku, ale taky koukají na Hru o trůny, hrají ty nejprovařenější hry a znají Harryho Pottera, což je fakt jako hrozně moc odlišuje od všech těch tupých mainstreamových slepic, co se na rozdíl od nich nesnaží budovat si pomocí konformně nekonformní image kult osobnosti. Charlie nemá charakterové vady a je pro ni doslova nemožné udělat něco špatně či šlápnout vedle. Zatímco Becky reprezentuje hysterické fanynky, jak je vnímají tvůrci, Charlie odráží, jak se vidět chtějí. Při pohledu na ni mě zachraňuje od mozkové výdutě jediné, a sice že skutečným drsoněm dokáže i přes sebevíc nasírací bití v prsa být pouze a jedině ve snu. Budu letos hrozně moc hodná, Ježíšku, a tak doufám, že to nejpozději do Vánoc zastřelíš, děkan. (15.03.2017) (méně) (více)