Pokání

komentář k Pokání (2007) jsem nucen přepsat. dojmy z filmu totiž - sice pomalu, ale přeci - uzrály na přinejmenším o jeden stupeň vyšší úroveň. krátce po zhlédnutí jsem nijak nadšený nebyl, film se mě nedotkl po citové stránce a já jsem to vnímal jako velké mínus, protože právě to jsem považoval za jeho hlavní účel - dojmout. obdivoval jsem tak jen ten poutavě netradiční narativ, který příběh rozkládá do neobvykle rozsáhlého množství vrstev/verzí, kamerové zpracování, pro mě uvěřitelné herecké výkony a cit pro vystižení krásy Keiry Knightely. s časem mi ale došlo, že v tom konci bylo něco, co ve mě zanechalo trvalejší stopu a vlastně i citový otisk, přestože jsem ho zprvu odmítal jako nepatřičný. Pokání jsem považoval za film, který jako kdybych viděl už stokrát předtím, ale i tak jsem byl nadšený z přítomnosti jen těch opravdu nezbytných a nerušivých klišé. hodnotil jsem průměrem, ačkoliv jsem věděl, že ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, film průměrný není. (16.02.2008)

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

Myšlenka, která se mi při vzpomínce na zhlédnutí Pokání vybavuje jako první, zní: "Vanessa Redgrave je Paní Herečka." Není to myšlenka právě férová, neboť ona věhlasná dáma, jakkoliv je všeho toho obdivu hodna, de facto jen sklízí plody práce, kterou předcházející dvě hodiny reálného času odváděli jiní. Těmi jinými jsou samozřejmě ostatní herci v čele s Jamesem McAvoyem, jehož mladické nadšení, bouřící emoce i pozdější zatvrzelost nejsou míň než úžasně přesvědčivě zahrané. Poklona patří i Keiře Knightley, které to kromě všestranného hereckého projevu (až na ty slzy, ty jí pořád moc nevěřím:)) ještě neskutečně sluší - s tou výhradou, že pět až deset kilo navrch by jí opravdu prospělo. Jestliže slečně Cecilii přináležela poklona, pak před Briony - jak tou ztvárněnou Saoirse Ronan, tak i tou, kterou zahrála Romola Garai - se patří pokleknout a udeřit čelem o zem, protože to jak za mimochodem neskutečně pod kůži se zarývajícího a do hudebního doprovodu výtečně zakomponovaného zvuku psacího stroje s doširoka otevřenýma očima vstřebává svět kolem i uvnitř sebe (a taky ho fatálně ovlivňuje), je něco jen těžko popsatelného. Absolutně nepopsatelné je potom to, co režisér spolu s kameramanem a skladatelem stvořili na pláži v Dunkerque - tam nejen že mi běhal mráz po zádech, ale skutečně mi spadla čelist. Joe Wright se tentokrát opravdu utrhl ze řetězu a formální stránce svého díla dal místy takové grády, že by se za ně nestyděli ani Queeni. O hudbě už zmínka padla, ale teď se hodí říct, že i ona činí Pokání přitažlivějším, a to tak že značně, a že Dario Marianelli v mých očích (respektive uších) nad očekávání zabodoval, protože z jeho předchozích prací jsem si nezapamatoval ničehož nic, a on si najednou vyrukuje s tak mazáckou kompozicí a s tak silným hlavním tématem. Víc už nemám co bych dodal. Snad jen, že o případné stovce se rozhodnu, až Atonement uvidím znovu - (možná) zatím dávám 90%. PS: Tak po druhém pokusu to přece jen plná stovka nebude, i když poslední desetiminutovka se mnou zase zamávala. A vlastně nejenom ta... (29.07.2008)

Silně intelektuální zážitek, to bych od apriori romantického filmu věru nečekal. Režisér Joe Wright si ovšem postmoderně pohrál s daným žánrem a nabídl syntézu tradičního britského historického kostýmního dramatu a moderně laděného konceptu artového filmu. Z tohoto tvaru se jakoby logicky ve finále vytratil rozměr velké (tragicky překažené) romantické lásky a romantického činu z jejího překažení vzešlého. Vtip je totiž v pointě celého příběhu - pokání ne coby fyzické podřízení běhu svého života účinné lítosti, ale pouhý intelektuální akt, fabulační složka naračního světa. Nechci spoilerovat, ale (dokonale postmoderní) pointa mne přivedla k úvaze, co vlastně bylo v příběhu reálné a co už jen vyfabulované překvapivou hlavní hrdinkou (samozřejmě při vědomí, že vyfabulované je tu kompletně vše už ve fázi románové předlohy Iana McEwana :-)). Kde je ona hranice, kdy končí prezentovaný příběh a začíná jeho fiktivní část... Joe Wright chytře divákovi již od začátku dává několikrát najevo, že tentokráte je tomu trochu jinak, než jak bývá obvyklé (vracení se v ději, konfrontace úhlů pohledu na tutéž skutečnost) a že si s ním tak trochu pohrává... Rozhodně to není na škodu. Velmi osobitý film a důstojná adaptace výjimečného románu Iana McEwana... (01.06.2009)

I gave them their happiness..“ Obscénní dopis, který neměl být nikdy doručen a zaslepená dětinská žárlivost předchází pokání, konanému jako veskrze sobecká očista vlastní duše nesoucí věčný stín. Wright stvořil nového Anglického pacienta plného nádherných exteriérů, objasňujících retrospektiv, skoků v čase a záběrů plynoucích pozpátku, ale bohužel krom překvapivého závěru emočně podobného figuře Keiry po vydatném obědě. Nicméně za krásný balicí papír, v kterém je Pokání zabaleno a mimořádně přesné výkony McAvoye a Ronan oči své, slz prosté, nakonec mhouřím.. (29.01.2009)