Aquaman

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)

Já mám strašnou výhodu, že od podobných filmů fakt nic nečekám, prostě náročnej den, urá do kina na odrfknutí a tohle je přesně ono. Já dostal nádhernou pohádku, plnou fantazie, nápadů, lásky, akce, dobra, zla. A že je to digitální ? No tak, když jdu do jabloňový aléje, tak se taky nebudu divit, že tam jsou jabka. Jaký to mělo bejt ? Loutkový ? Trošku mírná výhrada k hlavnímu hrdonovi, resp. herci. Jasně vlasatej vysokej svalouš, takže holky si užijou, to jo, ale jestli se říká, že máme v mozku 80% kapaliny, tak Jason má brzdovou. Hrozně rád jsem viděl Dolpha s růžovoučkým přelivem a sexy Amber super i když tak křehká holčina tam nakopne frajera, tak, že ho ani google nenajde. Z kina jsem odcházel jako spokojenej chlapeček a to je hlavní. (13.12.2018)

Přeplácaná digitální omalovánka, a skoro se mi chce napsat „doslova“ omalovánka, když se koukám na ty CGI vyhlazené ksichty, skoro jsem z toho hodil šavli. Tady se jenom ukazuje pokrytectví některých filmových kritiků, kteří Hobbitovi vyčítali CGI přeplácanost (a ignorovali skutečnost, že šlo v mnoha případech i o rukodělné kulisy), a u Aquamana, který co do digibordelu je ještě tak o dva, tři levely výše, je v tomhle ohledu ticho po pěšině. Nedýchl z toho na mě život, ani jednou. Ani komiksový feeling, protože i sebehorší DC komiks má životnější a vícerozměrnější postavy, než Wanovy nudné jednorozměrné archetypy. Nuda, sterilní jak znojemské okurky. (13.04.2019)

Esence dobrodružství, jaká tu dlouho nebyla a jakou chodím do kina dodnes hledat, napsaná na míru neotesanému polohavajanovi s nejsympatičtější dávkou čirého testosteronu v kapse. V návalu nadšení nad parádními efekty, neutišitelným tempem i trefným obsazením rád zapomenu, jak moc se výpravou a kombinací komiksových námětů jde k marvelovským sousedům, konkrétně k Thorovi a Black Pantherovi. Pro jednou ale takové napodobování vychází dokonale, snad protože snadno ukazuje vlastní tvář a při každé větší atrakci (souboj bratrů, Sicílie, Hlubiny) ukazuje, kolik srdce a elánu do něj tvůrci v čele s Jamesem Wanem dali. Proto přeji hodně štěstí věčným reptalům, kteří nejhlasitěji brblali, že se adaptace komiksů od DC berou příliš vážně, aby teď stejně intenzivně namítali něco o bezstarostných omalovánkách. Já sám ale po Wonder Woman definitivně říkám, že cesta nekonečně provázaných světů a týmu je v tomhle vesmíru pasé a právě nápadité sólovky, do poslední minuty těžící svůj vděčný svět, jsou tou správnou cestou. (18.12.2018)

Je to tam! Není to čistých pět hvězd, ale mám za DC upřímnou radost, že se vyhrabalo ze všeho toho srabu, které sužovalo jejich poslední filmy. Snaha dohnat Marvel je u konce a my se můžeme radovat, protože nás naštěstí čeká éra nenásilně propojených filmů, která, zdá se, vyprodukuje řadu kvalitních komiksových adaptací, u kterých nám za tvůrce nebude stydno. Tohle je totiž blockbuster, jak má být, a za který se u DC nemusejí stydět, ba naopak na něj mohou být právoplatně hrdí. Velkolepá, vizuálně podmanivá, zábavná a ve své podstatě sympaticky naivní divočina. 9/10 (DCEU: MoS 8/10 BvS 4/10 SS 4/10 WW 7/10 JL 4/10) (27.04.2019)