Příběh dlouhé cesty
The Long Journey
Distant Journey
Režie:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (více)Obsahy(1)
Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta...
Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta.
(Česká televize)
Recenze (122)
Daleká cesta je jedním z prvních pokusů přiblížit holokaust prostředky výpravného velkofilmu, což je filmařsky méně obvyklá perspektiva; většina tvůrců upřednostňuje komornější přístup k tomuto tématu s vědomím, že individuální, psychologicky strukturovaný příběh dosahuje většího účinku. Film sleduje v širokých konturách osudy rozvětvené pražské židovské rodiny (a jejich křesťanských příbuzných) od přijetí Norimberských zákonů v Protektorátu až do osvobození v roce 1945. Dílo nezanechává konzistentní dojem; prostřihy z dobových dokumentů a týdeníků působí rušivě, děj je příliš epický, nepřiměřený stopáži, místy ho poznamenává snaha vypovědět všechno do přílišného detailu, jindy se z časových důvodů nevysvětlují vztahy mezi postavami a motivace k jejich jednání. Rychlý sled scén a nedostatek času na psychologickou drobnokresbu vede protagonisty k přehrávání. Davové scény z Terezína jsou naopak vrcholem filmu, nepostrádají historickou přesnost (např. detail nácviku opery Brundibár Hanse Krásy), ale ani silnou expresionistickou metaforu (šílená kapela hrající v lijáku židům na odchod do transportu). Filmu ubírá na působivosti zejména neustálá oscilace mezi osvětovou popisností a uměleckou parabolou, která se nebojí ani téměř surrealistických obrazů (scéna s prodejem „látky pro židy“). Je ale otázkou, zda se tři roky po osvobození koncentračních táborů a v bůhvíjakých podmínkách počínajícího komunistického glajchšaltování dalo takové téma natočit jinak. ()