Daleká cesta

Ani Spielbergovi, ani Polańskému, ale Radokovi se podařilo hraným filmem vyjádřit nevyjádřitelné, zprostředkovat na plátně prožitek lidí, kteří se z běžného každodenního života plnoprávných občanů moderního státu propadli do pekla holokaustu, a přitom ani nesklouznout do exploatační popisné přehlídky emočně nezpracovatelných zvěrstev, ani to nepředstavitelné množství lidského utrpení nedegradovat na dojímavou stafáž v líbivém příběhu výjimečného jedince. Jeho obyčejní hrdinové nevyčnívají z davu víc, než je nutné k vybudování dramatické linky, spíš se v něm postupně rozpouštějí; s tím, jak iluze o odvratitelnosti zkázy berou za své a na povrch se dostává nevěřícnost, strach a pak už jen zoufalá snaha zachovat si život a lidství, lámou se civilně odehrané a nasnímané scény do expresivních obrazů a zvuků v mimořádné kombinaci divadelní a filmové stylizace, schopné přenášet pocity a myšlenky, na které je krátký sebedrsnější naturalismus i seberealističtější herectví. Tolik můj naprosto neadekvátní pokus popsat, jak se mnou Daleká cesta zacloumala; mohl bych se rozepisovat o kameře, která neestetizuje, ale vypráví, o rafinovaných střizích, o ruších precizně umístěných na to správné místo na ose mezi reálným zvukem a hudbou, o pocitu vědomé, cílené a hlavně fungující vyváženosti všeho možného včetně „starého“ a „nového“ herectví, o elegantním vyklouznutí z osidel tendenčnosti atd., ale to bychom tu byli do rána a stejně bych ten zážitek dost přesvědčivě nepopsal. (18.02.2019)

Takových autorských debutů by mělo být co nejvíce. Pojem kinematografie třetí republiky je doposud nepoužíván. O to více je potřebný. Jinak je totiž krajně nesnadné pochopit, jak takovýto film, který si vyžádal enormní dlouhodobé nasazení pracovního týmu i Radokovo, vůbec mohl být v zestátněném Československém státním filmu schválen a natočen. Srovnáme-li ho s jinak uchopeným, ale obsahově obdobně zaměřeným a kvalitativně srovnatelným Vávrovým dílem NĚMÁ BARIKÁDA, kterému se dostalo podstatně větší míry "pozornosti" dobové cenzury, bude zřejmější, co tím chci vyjádřit. Protože jsem včera zhlédl představení v kině PONREPO, mohu dosvědčit, že obsahové i dokumentární zachycení atmosféry v terezínském ghettu je téměř dokonalé, pokud není dokonalé zcela. Herecké obsazení, až na výjimky opatřené neblaze proslulými Davidovými hvězdami, je rovněž na vrcholné úrovni. Stojí za zmínku, že epizodicky se tu objevují velikáni nastupující generace české Thálie (např. Miloš Kopecký v záběrech věnovaných plynové komoře). Pro mne nejvíce uchvacující jsou závěrečné scény vykoupení-svobody a mimořádně zdařilé zachycování časového historického prolínání (film se odehrává zhruba v letech 1939-1945). Nevůle kulturtrégrů od Prašné brány (tam tehdy sídlil ústřední sekretariát KSČ) je pochopitelná; co dost překvapí, je skutečnost, že k zásahu - naštěstí - došlo tak pozdě. Že Radok patří k velikánům své profese, je mimo jakoukoli pochybnost. Ale tady, v tomto případě, mně zaskočil a překvapil mimořádně. (30.08.2013)

Nedokážem posúdiť význam tohto filmu z hľadiska filmovej histórie. Nedokážem oceniť údajné novátorstvo Alfréda Radoka. Určite ma však rušili herecké výkony na úrovni nemého filmu. Vo všeobecnosti si myslím, že na dobré sfilmovanie veľkých historických udalostí je treba časový odstup a ten v tomto prípade zreteľne chýbal. (17.09.2009)

Velmi silné momenty jsou střídány nudnými pasážemi, patos dosahuje téměř galaktických rozměrů a herecké výkony také nepatří k tomu nejlepšímu, co tehdejší umělci byli schopni nabídnout. Nejsilnější složkou filmu se tak stává hudební stránka, která je prostě dokonalá. Nadčasovost snímku spatřuji především v jeho afektovanosti a zneužívání divákových emocí, čímž se výrazně podobá současné americké produkci. (21.04.2012)

Tak rozhodně jeden z nejlepších československých (a možná i evropských) filmů období prvních poválečných let, který - jak by napsal uživatel mchnk - je potřeba znát... i když přiznám se, že jeden z aspektů (skloubení dokumentárního filmu s hraným), pro který bývá tento snímek vyzdvihován, mi ze začátku síše překážel a vyvolal trochu rozporuplné dojmy. Kombinace sestřihů z nacistických propagandistických dokumentů a útržkovitého rozehrávání spíše intimního příběhu mi přišla trochu násilná, možná bych spíše uvítal místo toho nějaký mini-dokument ze života Židů před válkou. Ale je to opravdu jen drobná výhrada k netradičnímu rozjezdu Radokova filmu. Se stupňující se tísní a přicházejím zlem v podobě prvního a pak druhého transportu se současně stupňuje i celkové vyznění příběhu, který při dostatečné soustředěnosti snad ani nemůže nezasáhnout diváka svou silnou expresivní výpovědí o jedné z nejtragičtějších událostí moderních dějin - holokaustu. Místy téměř až hororový či kakofonní prožitek s úžasně propracovanou výtvarnou i hudební stránkou, mrazivé obrazy temného prostředí ghetta v kamerové hře na světlo a stín, neskutečná síla ze živé orchestrální hudby či zpěvů židovských ukolébavek. To všechno zastiňuje i místy trochu divadelní výkony některých herckých protagonistů, z nichž vedle Blanky Waleské v hlavní roli vyčnívá zejména přijemně civilní Otomar Krejča (budoucí "vůdce" legendární herecké generace Národního divadla). A pak ten závěr, ten brutální závěr v prožitích vězněného lidu z osvobození...! 90% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945 - 1948) (24.02.2019)