• Psema
    ***

    Snahu skloubit dokument s fikcí beru jako záslužnou věc, ale Radokovo "okénkování" mi přijde jako nešťastné řešení, které sice neirituje, ale prakticky postrádá smysl. Zrovnatak by šla dokumentární část, zobrazující nacistické pohlaváry, váleřnou mašinérii etc., naroubovat do filmu tradičními způsoby. Užitek by byl imho totožný. Formální prostředky nicméně neberu jako největší zápor. Mnohem více mi v dnešní době (o šedesát (!) let později) vadilo neskutečně pomalé rozprávkové tempo, kvůli němuž jsem se nemohl dostat za žádnou cenu tzv. do filmu. Kamerové jízdy, četné řežijní nápady a hlavně kulisy jsou přitom parádní... holt někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami.(10.2.2009)

  • Cival
    ****

    Samonosné téma, neústupné podání, věčně působivý film. Chytrá práce se zvukem, který jen posiluje neurózu a strach.(19.2.2009)

  • Rosana
    *****

    Depresivní film, který nahání hrůzu přináší neobvyklý obraz koncentračního tábora.(6.12.2008)

  • Snorlax
    ***

    Velmi silné momenty jsou střídány nudnými pasážemi, patos dosahuje téměř galaktických rozměrů a herecké výkony také nepatří k tomu nejlepšímu, co tehdejší umělci byli schopni nabídnout. Nejsilnější složkou filmu se tak stává hudební stránka, která je prostě dokonalá. Nadčasovost snímku spatřuji především v jeho afektovanosti a zneužívání divákových emocí, čímž se výrazně podobá současné americké produkci.(21.4.2012)

  • NinadeL
    ***

    Daleká cesta Alfréda Radoka je filmem unikátním, výhradně se s ním setkávám na velkém plátně, pravidelně je provázen nejrůznějšími komentáři a je cele respektován. Celistvý výklad o něm podala například Briana Čechová v rámci NFA kurzu. Nicméně osobně zcela nejásám nad kombinatorikou řadových dokumentárních záznamů a Triumfu vůle (1935), který je svými obrazy mnohem specifičtější a není takto příliš vhodné zacházet s dílem Leni Riefenstahlové, které má svůj vlastní příběh. Nejsem ani příliš nadšená z párování scén vyprávěných filmovou i divadelní řečí v pravidelných kontrastech. Pravidelně také žasnu nad spojením páru Blanky Waleské a Otomara Krejči. A zejména bych ocenila potlačení lacině karikujících figurek Kreuzmanna, Svobody, drben Balek-Brodské, Vojtové a Májové nebo tehdejšího dorostu Kopeckého a Effy. Na druhou stranu respektuji zcela některé herecké výkony Zdeňky Baldové, Eduarda Kohouta nebo Jiřího Plachého. Realističnost terezínských scén také oceňuji, ovšem výrazný stín zde tvoří uměle dodané prvky v čele s pověšeným klavírem a točitým schodištěm. Za zcela nejpůsobivější shledávám přípravu na návštěvu Červeného kříže za zvuků zkoušky dětské opery Brundibár. Čili bylo skutečně nutné tolik plýtvat formální stylizací, směšovat narativní film s dokumentárním, film s divadlem a syrovou skutečnost pointovat rekvizitami? Holokaust je sám o sobě nejtragičtější událostí lidských dějin, takže pouhá syrová interpretace bez postranních pentliček by posloužila mnohem lépe.(26.2.2009)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace