• frashmaker
    *****

    O trochu méně nápadité než Obchod na Korze nebo Vyšší princip, ale však o to více bezprostřední veledílo, o kterém se bohužel příliš neví. Výtečná hudba, výtečná kamera a vystupňování momentů, při kterých mrazí rvalo z člověka poslední zbytky, co z něho zbyli. Závěrečné mlácení klackem do rozbitého klavíru je vrcholem veškeré té ohavné geniálnosti. Byl jsem v Terezíně o v Osvětimi a ten film mrazil stejně jako návštěvy tam a to je myslím si účel. Morální ponaučení, které z tohoto filmu plyne je i po 60ti letech stále aktuální. Je zde zcela patrné, že existuje li někdo, kdo i nyní podporuje Hitlerovy kroky a jeho ideologii, tak tento jedinec (nelze nazvat člověkem) nepatří do společnosti lidí, která se cítí býti pokorně pounaučenou, ale měl by pro dobro všech slušných lidí okolo sebe spáchat sebevraždu a modlit se, aby skončil v pekle a né daleko hůř.(16.10.2009)

  • raroh
    *****

    Český Ejzenštejn se vším všudy.(2.4.2012)

  • Karlos80
    *****

    Top 10 českého filmu. Asi a ne-li určitě první český film který v sobě zacyhcuje zcela otevřeně genocidu a všechny ty hrůzy a zvěrstva páchané na židovském obyvatelstvu a to nejen v Terezínském ghettu. V určitých částech doplňovaný stylizovaným dokumentárním materiálem. Jinak by to snad u podobných filmů ani nešlo. Určitě zcela jistě vyjímečný film který v mnoha ohledech s užitými prostředky a složitou formou a také ve srovnání s jinými filmy té doby předběhl svou dobu o několik let. Expresionistické vidění vyjadřuje psychiku lidí, jež německý nacismus odsoudil k fyzické likvidaci. Mimořádný filmový zážitek a skvělý filmový debut režiséra a dramatika A. Radoka který také po tomto filmu byl pronásledován pro tzv .formalismus. Jinak si myslím že toto dílo by se všude jinde ve světě setkalo s velkou odezvou a nadšením, ale tady s ním měl režisér problémy a s politických důvodů bylo diskriminováno. Po roce 1968 však režisér emigroval. Po dlouhá léta šlo o trezorový film a mě se ho podařilo shlédnout až teď po prvé a to sice zásluhou vydavatelské společnosti DiViDi-edice, která se tady u nás specializuje převážně na staré české filmy.(28.9.2006)

  • Rosana
    *****

    Depresivní film, který nahání hrůzu přináší neobvyklý obraz koncentračního tábora.(6.12.2008)

  • Marthos
    *****

    Nad filmem režiséra Alfréda Radoka Daleká cesta se hned úvodem nabízí zajímavá otázka. Jak to, že snímek, jímž petatřicetiletý režisér v roce 1949 debutoval, dosáhl tak dokonalého tvaru a tak silné emotivní účinnosti? A jaká je odpověď? Radok vstupoval do ateliérů sice jako debutant, ale nikoli jako začátečník. Je známo, že jeho divadelní inscenace byly v mnohém směru »filmové«, že principy kinematografie uplatňoval už jako divadelník. A k té emotivní účinnosti jistě přispěla i skutečnost, že Radok ve svém snímku o židovské genocidě, předvedené na osudech pražských Židů za druhé světové války, mohl využít trpké osobní zkušenosti. Sám byl z otcovy strany židovského původu. A právě jeho otec byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a posléze zahynul v Mauthausenu. Radok sám byl na podzim 1944 odvezen do koncentračního tábora Klettendorf, odkud v únoru 1945 uprchl. Daleká cesta, která je obrazem utrpení židovské rodiny, nejprve před hrozícím transportem a pak v terezínské pevnosti, je koncipována jako několikavrstevná hraná reportáž. I když základem je příběh Židovky Hany Kaufmanové, kterou se před koncentračním táborem snaží zachránit sňatkem doktor Bureš, silnější a důležitější jsou ony dokumentární prvky. První z nich se soustřeďuje na obrazové zachycení kruté reality, především s použitím retrospektivních propagandistických šotů, druhá pak na podtextové vyjádření mravních hodnot, které se dostávaly do hry a jež v krizových okamžicích dozrávaly. Daleká cesta se dobové filmové produkci silně odlišuje zejména prostředky, s jakými bylo dosaženo maximální hloubky. Terezínské ghetto je zde zobrazeno jako temné nepřehledné bludiště, Radok pracuje netradičně i s rekvizitami a zdánlivě rušivými zvuky (především tóny starého klavíru v závěru filmu). Syrově působí záběry z plynových komor; autenticitu podtrhuje i fakt, že kompars byl složen z bývalých terezínských vězňů. Zcela výjimečně a pravdivě je zde načrtnuta i otázka kolaborace (ředitel nemocnice, který již v době druhé republiky doporučí titulní hrdince odchod ze zaměstnání). Do hlavní role byla obsazena neprávem opomíjená Blanka Waleská, která tak získala svou jedinou velkou hereckou příležitost. Dokázala ji však beze zbytku využít a přesvědčit o svých kvalitách. Silný tragický charakter v sobě zahrnují i dvě epizodní figury židovských přátel v podání Jiřího Plachého a Saši Rašilova, kdy oba umělci i na malém prostoru a téměř beze slov podávají strhující výkony. Radokova CESTA představuje po stránce umělecké i obsahové v tuzemské kinematografii film nadmíru ojedinělý. Není proto překvapující, že se snímek nedostal do širší distribuce a jeho promítání probíhalo pouze v uzavřených projekcích a okrajových kinech. I tento fakt do jisté míry napomohl tomu, že se z tohoto filmu záhy stala legenda, na níž zcela otevřeně v roce 1962 navázal režisér Zbyněk Brynych adaptací Lustigova románu pod názvem Transport z ráje. A i když od židovské genocidy uplynulo již více jak šedesát let, zůstává toto téma ve své kruté pravdivosti stále šokující a silně alarmující.(11.3.2009)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace