Sokolovo

Po zhlédnutí třetího dílu Vávrovy ságy, musím říct, že tento díl byl zatím si ze všech „nejlepší“. Samozřejmě propaganda působí i zde více jak silně. Divák musí brát v potaz lehce domyšlené skutečnosti. Za pozastavení stojí také to, že střela, která zraní nadporučíka Jaroše například zabije 15 obyčejných vojáků a mnoho dalších úsměvných nebo strašných věcí. (23.11.2014)

Jak oddělit slušnou technickou kvalitu od falšování historie? Nějak mi to ne a nejde...Východní anabáze našich vojáků začala přeci v gulagu. A to včetně Ludvíka Svobody. Komančství tedy vesměs nemohli ani cítit. A zde je také vysvětlení slabosti až strachu L.S. v roce 1968. ( "Vím, co Sověti dokážou").... (07.03.2013)

Šiškote, po Dnech zrady a osmašedesátem jakbysmet, bylo třeba ještě víc propagandisticky zatlačit na pilu a připomenout národu, že Sovětský svaz je nejlepší přítel člověka. Nebo to jsem popletl, to se říká o psech, ale nechme to být.   Komunistický hnojomet tu kosí jednoho třídního nepřítele za druhým a když jsem si ve Dnech zrady myslel, že vcelku Beneše ti kluci rudí šetří, tak tady se na něm vyřádili jen co je pravda. On nám tedy v Londýně s Ingrem a Masarykem upekli vojenskou diktaturu, hmm.  Zaplať Stalin tu  naštěstí těch obrázků z Londýna tolik zase není a víc sledujeme osudy a nezlomné charaktery kluků dělnickejch s Ludvou Svobodou, kteří nám u Sokolova vybojovali ztracenou čest a slávu!  A to je, rudé kecy nekecy, ale zcela bez ironie fakt, možná to bylo lehce jinak, ale ten Svobodův prapor s kapitánem Jarošem (na toho jsme si jako kluci i hráli) tam skutečně statečně bojoval.  Bojové scény jsou pak naprosto parádní a řekl bych, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo u nás na tomto poli natočeno a do dnešních dnů se může směle porovnávat se západními produkcemi.   Tady za ten výraznější rudý hnus ale musím ubrat ještě jednu hvězdu, a to i přes  hodně silnou scénu s vyvražděním Lidic, která se zase Vávrovi povedla nejvíc, podobně jako vsuvky ze života obyčejných lidí ve Dnech zrady. (21.09.2023)

Další rádoby hraný dokument, který ukazoval jací jsou komunisté správní a odvážní chlapíci, kteří jedinní myslí na blaho obsazeného Československa a Sověti, jako jediný a bezištný přítel. Herecké výkony ustupují do pozadí před správňáckou mluvou slušných komunistů a provoláváním prázdných hesel k uctění jejich velikosti. Popisuje roky 1942 a 1943, kdy se lámala válka v neprospěch Německa a jejich megalomanskému plánu na ovládnutí celého světa. Začíná se atentátem na bestii Heydricha (Hannjo Hasse) a následném vypálením Lidic. V Lidicích zřejmě všichni velmi rádi zemřeli s provoláváním slávy hrdinské komunistické strany a za její větší slávu. Vypadá to, že i ten atentát se připravoval v Rusku a ne v Anglii. A co na to Ležáky? Ty komunisty zřejmě vůbec nezajímali. No a pak je to formování prvního československého vojenského praporu v Rusku u Buzuluku. Protože jen do Ruska odcházeli hrdinní Čechoslováci, aby se zde mohli zformovat a bojovat proti nepříteli po boku slavné Rudé armády. A když je navíc válečný agitátor Gottwald (Bohumil Patorek) stále burcoval k boji, nemohli se dočkat, až konečně vyrazí do válečné vřavy. Museli to lišácky udělat, aby do nich nešťourala československá vláda v londýnském exilu v čele s antikomunistou Benešem (Jiří Pleskot), kteří je nechtěli nechat bojovat. Ale protože komunisté získali na svoji stranu plukovníka Ludvíka Svobodu (Ladislav Chudík), velitele tohoto praporu, šlo se na věc. No a tak mohli ukázat nezměrné hrdinství při obraně vesničky Sokolovo, které srdnatě velel nadporučík Jaroš (Martin Štěpánek), který skákal radostí už po zničení prvních třech tanků, než pochopil, že to nebyl hlavní útok. Zkrátka je to film, který zdůrazňuje velké hrdinství komunistů, který zdůrazňuje, že komunismus je jediná správná cesta a že Sovětský Svaz se svojí Rudou armádou jsou nejlepší přátelé, kteří ale nikdy nechtějí jít domů. Místo normální mluvy převládá správňácká řeč chabrých komunistických bojovníků a jakési pronášení těch správných hesel. (16.03.2010)

Sokolovo je len jedným z ďalších normalizačných filmov, ktorý si prisvojil osobu nadporučíka Otakara Jaroša. Paradoxom bolo v roku 1981 zastavenie premietania, vysielania tohto filmu nakoľko v tomto roku predstaviteľ nadporučíka Jaroša Martin Štěpánek emigroval do Rakúska. Film nám opisuje akt bitky u Sokolova, ktorá z pohľadu československých vojenských dejín má unikátne postavenie. Išlo o prvé bojové nasadenie 1. československého práporu v Sovietskom zväze. Na jednej strane stáli vojaci, ktorí nikdy nebojovali, nemali žiadne bojové skúsenosti a na druhej skúsení vojaci Wehrmachtu. Vojaci 1. čs. samostatného práporu začali presun na front 30.1.1943 (necelá tisícka mužov a žien) a boli prepravení z výcvikového tábora Buzuluk do železničnej stanice Valujka (cesta vlakom trvala 3 týždne), ďalej bola železnica úplne zničená. Odtiaľ prápor vyrazil na 12 dňový 350 km dlhý peší pochod do Charkova. Presuny prebiehali iba v noci, cez deň hrozili útoky Luftwaffe. Do oslobodeného Charkova sa prápor dostal 1. marca 1943. Tu si vojaci krátko oddýchli a už 2. marca 1943 nadránom vyrazili k ďalšiemu pochodu do priestoru Sokolova. Ich prvá bojová úloha znela udržať postavenie na línii novo vybudovanej obrany na rieke Mža a zabrániť jednotkám 6. tankovej divízie Wehrmachtu v jej prekročení. Dňa 8.3.1943 bol náš prápor rozdelený na 3 roty. Sever bránila 2. čata 3. roty s veliteľom Oldřichom Kvapilom a zbytok roty s rotmajstrom Voráčom bol južne v Mirgorode. Arjuchovku bránila 2. rota nadporučíka Jaroslava Lomu a na južnom breh rieky v Sokolove mala presunutú obranu 1. rota nadporučíka Otakara Jaroša. Prvý útok nepriateľa sa podarilo odvrátiť, ale na bojisku ostali nečinné 3 nepriateľské tanky. Nikto z Jarošových vojakov neprekukol ich lesť a tak si oni pokojne zamerali postavenia obrancov a pri následnom nemeckom útoku tieto tanky ožili a zničili presnými zásahmi protitankové dela a guľometné hniezda. Cesta do stredu dediny sa im otvorila a zničiť pozorovateľňu nadporučíka Jaroša vo veži kostola už nebol žiaden problém. Tu padol 8.3.1943 hrdinskou smrťou nadporučík Otakar Jaroš podobne ako aj stovka jeho vojakov pri obrane Sokolova. Nedokázali mu pomôcť ani jednotka rotmajstra Voráča, ani tanky 179. tankovej brigády pod ktorými sa pri prechode rieky prelomil ľad. No a to najlepšie na záver. Na východnom fronte bojovalo na konci vojny 75 tisíc československých vojakov v Svobodovej armáde a zo západu sa blížilo okolo 10 500 mužov. Prečo to spomínam? Koľko z nich zo západnej vetvy po novembri bolo povýšených a na kapitána Otakara Jaroša si od povýšenia in memoriam dňa 5.5.1943 nikto nespomenul. Hanba!! V roku 2009 vláda ČR navrhla, aby ho prezident v Deň vojnových veteránov 11. novembra povýšil do hodnosti generálmajora. Václav Klaus to bez vysvetlenia odmietol. (31.08.2019)