Hřiště snů

Jak skrze nebeský baseball, dojít k vykoupení za starou křivdu. A u toho divákům předat různá moudra. Nevadí mi, že je to přitažené za vlasy...v knize to jistě funguje skvěle. Tedy pokud je psaná v odlehčeném duchu. Což mi u filmu dost chybělo. V tomto poetickém provedení totiž vynikl patos a občas i vyumělkované scény. Pomalé momenty, jakoby tvůrci dávali divákovi čas, aby ho emocionálně zasáhly. Skoro jako pauzy na potlesk u komedií na divadle. Costner i Madigan byli skvělí, ale ani přes dobře budovanou atmosféru, která měla odvést pozornost od chabě vystavěného příběhu, tuto estrádu tvůrcům nežeru. V tomto podání je to velmi laciné a podbízivé, takže se moc nedivím, že byl film byl zařazen magazínem „Premiere“ mezi dvacítku nejvíce nadhodnocených filmů všech dob. PS: I fandové a znalci historie baseballu mohou být zklamaní...ze hry toho moc neuvidí. (12.08.2022)

Námět, děj, poetika a herci to je to co tomuhle snímku dává tři hvězdičky, dala bych i víc jenže to by celý film nesměl být prošpikován nudnými americkými nacionalistickými kecy, které jen občas střídají kecy o Američanech a jejich vztahu k baseballu, kdyby povídali jen o tom baseballu bylo by to na celé čáře lepší. A závěrečné doslova eposní usmíření otce a syna, je to co by filmu taky neuškodilo, kdyby tam scéna chyběla. 55% Protože prokousat se americkými rádoby řečmi je pro otrlé povahy. (20.07.2009)

Nikdy jsem NEBE nehledal, ale pokud po něm někdo marně pátrá, tak mu mohu potichu pošeptat, že se nachází v Iowě na poli farmáře Kinselly - souřadnice dodám za přiměřené finanční vyrovnání. Jsem si pravdivostí informace jistý, protože nikde jinde na světě nevybíhají nadšení mrtví lidé v dresech z kukuřičného pole, aby si spolu mohli cvrnknout partičku baseballu. Nechme je v klidu hrát a nezavírejme Kinsellu do cvokhausu jenom proto, že fascinovaně kouká na prázdné hřiště a vidí na něm něco, co my vidět nemůžeme. Do zábavy má tento snímek sice poměrně daleko, ale umřít při něm nudou není vůbec snadné. (21.02.2012)

Svou nepolevující tajuplnou atmosférou a chováním hlavního hrdiny mi Hřiště připomnělo realističtější Vykoupení z věznice Shawshank, ale zatímco u Shawshanku je na konci poměrně jasné, proč ke všemu docházelo tak, jak k tomu docházelo, zde vyvstává mnoho otázek, které brání spoluprožít dojemné finále. K hřišti snů vedou dvě cesty, snazší a obtížnější, obě jsou silně ovlivněné baseballem (kterým by v jiné historce mohla nahradit jakákoliv v čase neměnná záliba). Jít po té snazší znamená sledovat (nepříliš) sentimentální drama dvou postav a jednoho splněného snu. Zdolávání obtížnější cesty nastoluje otázky… spoustu otázek. Řekněme, že filmu klasifikovanému jako fantasy neklade realita žádná omezení, tudíž si může dovolit plynulé přecházení mezi přítomností a minulostí, mezi světem mrtvých a živých. Zvědavost mi ale nezabrání bádat nad tím, proč věci fungují zrovna takhle a ne jinak. Ve světě bez pravidel se ztrácím. Z jakého důvody někteří „návštěvníky“ vidí a jiní nikoliv? K čemu musí dojít, aby lidé otevřeli oči a mysl? Tohle není ve filmu nijak vysvětlováno a se zvláštní samozřejmostí se očekává, že všichni diváci přijíždějící v samém závěru „uvidí“. Jenže co vlastně? Dobrovolně zapomenutá a dozajista přelomová šedesátá léta, k nimž je neustále odkazováno? Své nenaplněné touhy? (Ne)obyčejný baseballový zápas? Další otazníky zatěžují důvody, z nichž ke všemu dochází. Těžko odhadnout, kdy jde o osud a kdy o náhodu. Zda-li má být daný člověk v danou dobu na daném místě, anebo nemá. Neodchází snad Terrence Mann (na rozdíl od Joea Jacksona fiktivní postava) před koncem filmu napsat knihu o Rayově otci a neuzavírá se tím pomyslný kruh podobně jako v Donnie Darkovi? Můj přístup je na podobný typ filmu asi příliš racionální. Neprozíravě vyžaduji stabilní informace ohledně nestabilních jevů. Tak jako tak jsem si Hřiště snů nádherně vychutnal. Každou vteřinu napjatý, k čemu dojde vteřinu následující, od srdce fandící chlápkovi, který se poprvé v životě rozhodnul udělat něco spontánního. Zčásti proto, že mu to někdo řekl, zčásti proto, že to tak jednoduše cítil. Třeba právě v tom tkví nesmírně prosté, nesmírně povzbudivé poselství filmu – jdi za svým srdcem. Apendix: S až opovážlivou nadějí vzhlížím ke druhému zhlédnutí, které, jak věřím, zážitek stejně jako u Shawshanku vynese do nebeských výšin. 85% Zajímavé komentáře: tron, Ichabod (17.07.2009)

Přiznávám se hned a bez mučení, že Kevin Costner mě téměř vždy dostane. Je to jeden z mála herců, kterým věřím každou postavu, kterou hraje. Téměř pokaždé zcela změknu a v případě potřeby i lehce zaslzím, ale vůbec se za to nestydím. Ani tady jsem nebyl proto zklamán. Tyhle příběhy o životě, jeho tajemstvích, o snech a v neposlední řadě také takhle krásných manželských párech, které spolu pevně drží v dobrém i zlém, mám zkrátka moc rád. Takže u mě plná palba *****. (14.08.2010)