Přízraky v Benátkách

Branaghův Hercule Poirot potřetí, tentokrát bez hvězd zato s hororovou atmosférou. Ze současné trojice jednoznačně nejkomornější, z větší části odehrávající se v jediném domě, kde straší a nebo je vše jinak. Ne tak skvělé jako Orient expres ale usedlejší a svižnější než Smrt na Nilu. I přes ne úplně uspokojující rozuzlení, stále skvělá detektivní i režijní práce a v dnešní době taková menší filmová anomálie. (18.09.2023)

„Zábava nie je nič pre mňa.“ Chvíľu som si myslel, že by z toho mohol byť najvydarenejší Kennethov Poirot, ale napokon to tak úplne nedopadlo. Bolo to zrovnateľné so Smrťou na Níle  (ktorá sa mi dosť páčila), ale na Vraždu v Orient exprese (ktorá sa mi páčila veľmi, hoc na verziu so Suchetom nemala) sa to predsa len nechytalo a to napriek ladeniu do hororového hávu, ktorý je mi od detstva najbližší. Bál som sa, že to Branagh nezvládne a ponúkne klišé a zastaranú formu hororového strašenia, ono ale napokon našťastie o žiadne veľké strašenie nejde. Film určite ale disponuje skvelou, temnou atmosférou rozľahlého starému domu s nepeknou povesťou. Pritom samotný dom nie je nijak extra vizuálne interesantný. Kameraman Haris Zambarloukos (Thor) sa s jeho chodbami, záhradami, komnatami atď. pekne pohral, ale aj tak vidno, že Branagh musel pracovať s o čosi nižším rozpočtom, než je bežne zvyknutý a tak si takúto zápletku možno nevybral ani tak preto, že by ho lákala, ale preto, že bola lacná. Môžeme argumentovať tým, že Benátky 40. rokov 20. storočia nie sú práve najlacnejšou záležitosťou, ale v ich kanáloch (a na strechách) sa odohráva 5% stopáže. Rovnako kasting poľavil, slávne tváre by ste tu temer nenašli, ale to nevadí, Poirot bol vždy o postavách. Branagh si to (do tretice) užíva, lahodne vychutnáva a labužnícky užíva. Jeho hašterenie o tom, prečo neverí na duchov, hoci by veľmi rád, patrí k (predčasným) vrcholom snímky. Najväčšou dynamikou sa sympatická a ponurá detektívka môže pochváliť v scénach vypočúvania, v ktorých Poirot skôr či neskôr (väčšinou skôr, než neskôr) odhalí slabiny jednotlivých podozrivých, ich traumy a vtedy je to príjemne ľudsky smutné a uveriteľné. Samotný zločin je trochu divný a finálne rozuzlenie ma nedostalo. Po stovkách detektívok, aké som v živote videl, som čakal v podstate všetko, vrátane toho, že vraždil papagáj, takže ma vlastne sklamalo, o akú banálnu, hoc realistickú pravdu napokon šlo. Ale bolo fajn. A taký je celý film. Fajn. (19.11.2023)

Vkusně natočené a vizuálně opojné dílo, které je diametrálně odlišné od předchozích dvou snímků. Snímek A Haunting in Venice režiséra Kennetha Branagha Vás na první dobrou zaujme svou kamerou a zejména uzavřeným prostorem starého domu v Benátkách, což skýtá zajímavé psychologické, takřka hororové hrátky. Do tohoto je pak naroubován vtahující detektivní příběh, jehož rozuzlení je, stejně jako v předešlých počinech, sice jasné poměrně záhy, nicméně i tak jsem si pátrání věhlasného detektiva královsky užíval. Tvůrci zde totiž se všemi postavami rozehrávají promyšlenou hru na pověstnou kočku a myš, pročež možná právě proto jsem měl z celého projektu velmi dobrý výsledný dojem. Samostatnou kapitolou je pak plejáda známých hereckých jmen, která sice nejsou tak zvučná jako v předchozích dvou snímcích, avšak i tak si jejich uvěřitelné herecké polohy jaksepatří užijete. Co tedy dodat na závěr? A Haunting in Venice je vydařenou demonstrací toho, že Kenneth Branagh má stále ještě hodně neprobádaných uliček, kam lze tuto ikonickou postavou posouvat. Doufám tedy, že se slovutný detektiv pod jeho režisérskou, potažmo i hereckou taktovkou ještě alespoň jednou vrátí. Skvělá práce! (Disney+) „Scary stories make real life a little less scary.“ (31.10.2023)

Přiznám se, že Orient expres mě příliš nepřesvědčil, ale Smrt na Nilu jsem Branaghovi sežral i s navijákem. Chytrou práci s příběhem a návratnými motivy nezastínila ani spousta pastelového digitálního bordelu. U Přízraků v Benátkách byl Branagh uměřenější a spolehl se na tradičnější obrazové prostředky, které samy o sobě mohou chytřejšímu divákovi neznalému předlohy sloužit jako vodítko k vyřešení případu a které zároveň osvědčily svou účinnost na starších duchařských příbězích: podhledy, nadhledy, close upy, vychýlení rámu a rybí oka. Zkrátka všechny ty věci, které deformují prostor a budují tak strach, nejistotu, pocit vykloubenosti reality. A všechno to se do Christiina mixu gotického románu a detektivky perfektně hodí. Tu pátou hvězdu nedám snad jen proto, že je tohle drama příliš komorní, abych se k němu měl chuť vracet, a taky proto, že v samotném finále už to režisérovi s nadpřirozenem až příliš ujelo. Je jedno, zda jde o svět Sherlocka Holmese v Psovi baskervillském nebo o svět slavného kníratého Frantíka, ale existuje nezpochybnitelná jistota, které by se všichni adaptátoři měli v těchto fikčních světech držet: je v pořádku znejistit nejslavnější vyznavače racionality v samotném jádru jejich přesvědčení, ale na konci příběhu musí následovat obnovení racionálního řádu; nezpochybnitelné poznání, že svět je postavený na zákonitostech, které lze logicky dokázat. Přesto všechno: klobouk dolů, monsignore Poirot. (03.11.2023)

Vydřená adaptace, ve které se projevují mistrovský Brannaghův divadelní cit, osobní invence, kreativita, skvěle navlečeno, rafinovaně přeloženo do Benátek, kvalitně hororově postrašeno, pěkné! Já jsem fanda těchto Kennethovo Poirotů, myslím, že mu tahle parketa výborně sedla, nejedná se o veledíla, ale řekla bych, že publikum to baví a že se k jeho sérii bude rádo vracet i opakovaně. Pochvala za Hilduru, ta je vždy stoprocentní. Komorní Přízraky mají šmrnc. (27.11.2023)