Slavíci v kleci

Děj Slavíků jste již viděli stokrát jinde, ale ještě jste je neslyšeli. Jakmile se přítmím kinosálu rozezní "slavičí" chorály, tak mrazí... Slavíci potěší až dojmou, byť nenabízí nic jiného než famózní hudební stránku podpořenou tuctovým vizuálem a předvídatelným milým dějem. Ovšem tím čím chtějí být, jsou Slavíci více než dobře. (13.11.2004)

Scénář filmu je sice poměrně dost průsvitný, takže od začátku tušíte, kudy se to bude celé ubírat. Ale to tentokrát není na škodu, protože příběh i krásná hudba si vás podmaní a už vás ani na vteřinu nepustí. Samotný závěr sice může někdo označit za lacině vykalkulovaný doják, ale ono to celé tak hezky funguje Asi jako Svěrákova Obecná škola. (10.01.2006)

Příběhy, který píše život bývají smutné, veselé, kruté, prostě různé, ... a pak také ty obyčejné, ... všední, které brzo zapomeneme. Tento příběh, který se ve skutečnosti možná někde a někomu stal a nebo také ne, patří mezi ty smutné. Když je něco smutného, je to i dojemné a působí to na city těch, kteří se nějakým způsobem děje zúčastňují. Buď jako přímý účastník, nebo pouze jako divák filmu. Když je děj filmu smutný a dojemný, reagujeme na to každý jiným způsobem. Některým ukápne slza dojetí, druzí, ti cyničtější film zavrhnou se slovy, že se jedná o citové vydírání. Tento snímek určitě nevznikl proto, aby z nás vyloudil slzy, ale především proto, aby někteří, kteří to ještě neví, pochopili, že zvládnout nespoutané a nevybouřené dětství lze i vlídným slovem. Pokud někdo očekává od filmu napínavý a předem neodhadnutelný vývoj děje, nechť dá přednost thrilleru či hororu a nehledá duševní uspokojení v tomto druhu filmového umění. Mou duši tento snímek oslovil rozhodně příjemně. (22.11.2009)

Strašně moc jsem chtěla uvěřit, že ten nový učitel dokáže ty kluky změnit a pomoct jim. Přála jsem si to ze všeho nejvíc na světě a moje přání bylo vyslyšeno. Originality tenhle příběh opravdu moc nepobral a možná,že ji ani pobrat nechtěl, ale trefil se mi do noty naprosto přesně. Když kluci zpívali v bílých košilích před obecenstvem, tak jsem před obrazovkou seděla jako přimražená. Vlaštovky byly hodně dojemné. Přiznám se, že i já jsem se nechala dojmout tak, že mi po tvářích stékaly slzy. (15.12.2016)

Ano, musím souhlasit s tím, že tenhle snímek je variací na stokrát viděné téma a ve svém žánru nemá čím překvapit. Přesto k němu přistupuji trochu jinak než k jemu podobným. Hudební složku (sbor Les Petits Chanteurs de Saint-Marc, jehož dlouholetým členem byl i Jean-Baptiste Maunier alias Pierre Morhange) příběhu znám již několik let, ale snímek samotný se mi podařilo zhlédnout až teď. Jsem smutný z jeho neoriginality, jsem smutný z jeho jednoduchosti, ale ta hudba, ona je jak pohlazení po duši, žije vlastním životem, vytváří atmosféru a dává snímku duši. Bez ní by nebyl ani polovičatý... Jen zavřít oči a otevřít uši... (11.08.2009)