동감
Ditto
Obsahy(2)
Příběh se točí okolo dvojice studentů ze stejné university, kteří spolu začnou mluvit přes radiopřijímač a rozhodnou se setkat. Po nevydařené schůzce zjistí, že je od sebe dělí 21 let. So-eun (Ha-Neul Kim) žije v roce 1979 a In (Ji-tae Yu) v roce 2000. Jejich neuvěřitelná komunikace ale pokračuje a nabere nečekané otáčky. (venus)
(více)Recenze (86)
člověk není zvyklý na asijskou kinematografii a tak jsem film napoprvé vypnul asi po 20 minutách s tím, že se na to nedá koukat. Samozřejmě, sytl hraní je úplně jiný než u evropských nebo amerických filmů, herci mají úplně jiný přednes a gestikulaci, skoro by se chtělo říct takový ochotnický styl. Děj plyne hodně rozvláčně a navíc když titulky nejsou úplně dokonalé a řeči není rozumět ani trošku, tak si pak divák připadá trošku odloučený. Ale napodruhé jsem si film zkouknul celý a musím uznat, že má něco do sebe. Je to asi jediný korejský film, co jsem viděl, takže je zajímavé sledovat místní reálie. Zápletka je taky velice originální. Původně jsem na tenhle film přišel, když jsem četl recenze na film Frekvence, který vyšel ve stejnou dobu a má úplně stejný hlavní motiv - vysílačku, kterou se dorozumívají lidi z různých časů. Akorát že u Frekvence docházelo k změně minulosti a tím i současnosti, kdežto u tohoto filmu je čas kontinuální a vše je již zakomponováno do dějové linky včetně dorozumívání se s minulostí. ()
Scéna, v ktorej pozadí hrá Bachovo Prelúdium, je jedna z najsilnejších, aké som kedy videl. A za pozornosť stojí všimnúť si Ha Ji won, tu konkrétne v ej hereckých začiatkoch. ()
Od filmu som očakával trošku viac. Prekážali mi scény, ktoré sa naťahovali, pôsobili lacne a hudba mi stoj čo stoj chcela nanútiť, ako sa mám zrovna cítiť. Takto to proste nemám rád. *** ()
Slabé, filmu A moment to remember rovněž z Jižní Koree nesahá ani po kotníky. ()
Na mě už moc hřejivé a dlouhé, nejspíš špatně odhadnutá nálada. ()
To hodnocení, podle kterého jsem se nachytala, abych na to koukla je snad vtip.Vraťte mi dvě hodiny života! Něco tak nudného, špatně zahraného, se strašnou hudbou (která hraje snad každou sekundu) jsem už dlouho neviděla. Celou dobu jsem si připadala, jako když koukám na nějaký seriál na Primě, akorát že s korejskýma xichtama. Nechápu, že jsem to dokoukala, bylo to utrpení. ()