Dracula

Klasická film se střetává s kurzem postmoderního filmu v relativně věrném zadaptování stavebního bloku hororového žánru (příběhová linie), ale svérázném, silně stylizovaném (barokním), temném a expresivním v ryze filmovém vyjádření, které se nebezpečně blíží definici (audio)vizuálního obžerství. Jinými slovy: Coppola opětovně dokazuje světu rozpětí své manýristické "sečtělosti", nicméně mu uniká smysl tradiční poučky, že méně mnohdy znamená více. (19.01.2009)

Znásilnění předlohy. Z přemýšlivého Arthura je úchylný podivín, ze živelné Lucy pomalu nadržená děvka, ze ctnostné Miny je nevěrná puberťačka a chladně racionální Drákula se chová jako nebezpečný maniak již od prvních minut (scéna, kdy tasí meč na krk Jonathana je přinejmenším divná). Van Helsing v knize budí respekt a úctu, ve filmu vypadá jako posedlý starý blázen a naprosto postrádá nonšalantní nádech své předlohy (těží pouze ze samotného Hopkinse). Tyto podivné postavy, které mi moc neseděly již před přečtením knihy (takové malé muzeum kuriozit), jsou tedy pouhou exhibicí samotného filmového díla a nikoli knižní předlohy. Často jsou ve filmu hrátky se stínem, který však v předloze Drákula nehází a též se zapomnělo (až na závěr) na hostii, jednu z nejdůležitějších částí protiupířího arzenálu. Děj se často odklání od předlohy (úvod, uvěznění Jonathana) a v některých momentech jsem nabyl dojmu, že snad sleduji úplně jiný příběh. Především "románek" Miny a Drákuly je trpkým poupravením děje. Fakt, že jde o pouhý výplod samotného filmu, by zas tolik nevadilo, ale tyto scény značně podkopávají jednu ze základních myšlenek knihy a sice absolutní věrnost tomu, koho milujeme (tento klíčový prvek knihy je vůbec ve filmu celkem často opomíjen a díky tomu není tak úplně jasné, proč některé postavy jednají jak jednají). To, kde se film a kniha rozcházejí, by vydalo na esej o několika stránkách a z některých zdejších komentářů jsem nabyl dojmu, že řada lidí, kteří zde hodnotí jako "věrné předloze", buď nikdy předlohu nečetli a nebo si z ní už naprosto nic nepamatují. Ale abych nekřivdil, několik scén je úchvatným převedením knihy, je jich však pomálu. Ve výsledku je každopádně Drákula F. F. Coppoly "pouhým" solidním gotickým hororem a především pak těžce nezvládnutou adaptací, u které by možná i šlo akceptovat změny v ději, kdyby ovšem v úvodu filmu nebylo hrdě proneseno Bram Stoker's Dracula... (10.07.2005)

Gary je čaroděj, jelikož si mě svým pomalým a fascinujícím hlasem málem omotal kolem prstu. Nedivím se, že mu holky podlehly, já jsem ho "žrala" taky. V kostýmu s kloboukem, dlouhými vlnitými vlasy a lenonkami s modrými skly mu to neskutečně seklo. Tož napínavé to bylo, knihu jsem četla dávno tomu, takže v této chvíli nedokážu ani zodpovědně říct jak moc se lišil děj od knižní předlohy a ani mě to nijak zvlášť netrápí. Děj působil velmi sugestivně a svůdně s vynikající chmurnou atmosférou noci strachu. (22.10.2013)

Draculovo pachtění za milovanou bytostí (nejlépe přes cizí mrtvoly) mě nechalo chladným. Přestylizované, bez gradace a napětí, forma vítězí nad obsahem a výsledek mne velmi nudil. Celé je to takové teatrální a bezkrevné (u filmu o krvesajovi dost podstatný nedostatek), neživotní herci deklamují texty a tváří se jako by krájeli cibuli. Lidské postavy jsou pojaty tak, aby žádná velectěného (a značně teplého - co na něm Mina vidí) grófa nepřevyšovala, přičemž Hopkinsův Van Helsing by dobře zapadl do Drákulovin. Tenhle film je sled naaranžovaných obrázků, jenže film se má hýbat, mít v sobě život, není to stroboskop. S knihou  mimochodem má film společného velmi málo, navzdory přidrzlému názvu "Bram Stoker's Dracula". Většinu zásadních myšlenek a motivů knihy je naprosto pošlapaných a překroucených. Třeba pojetí Drákuly jako vrcholu potravního řetězce, proto je v knize tak rozebírán Renfield a jeho pojídání hmyzu. A co oddanost a věrnost v případě Miny, která svého snoubence následuje do neznáma a naopak Harkerova odvaha bojovat za ni i proti vlastnímu strachu a vzpomínkám. Nebo obyčejné přátelství. Když romantický horor, tak Panna a Netvor. A co se týče Drákuly, nejvíc se mi líbila verze s Lawrencem Olivierem coby Van Helsingem. Ostatně i česká televizní adaptace s Iljou Rackem (který podle mě odpovídá popisu v knize velmi přesně) je velmi dobrá. (23.10.2007)

(1001) Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří novelu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého umírajícího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti. Francis Ford ve své adaptaci pochopil jenom za á (ale díky bohu aspoň za to, protože dnes se svět zaplavuje upírskými příběhy, kterým to uvědomění dodnes uniká) . Osudovou lásku si vzal jako hnací motor příběhu, ale věrnost se mu vytratila, maximálně ji ústy Van Helsinga cynicky komentuje. Vznikl mu tím film o tom, že muži nerozumí ani lásce, ani ženám. A jestli ženy něčemu rozumí, tak to se nedozvíme, protože žijí ve světě opanovaném muži. Závěr, kdy Keanu nechá Winonu odejít, ovšem naznačuje, že by něčemu rozumět mohly. Alespoň se toho chápe s humorem a jeho zobrazení souboje racio versus neracio je příjemně vtipné. Samozřejmě mě velmi dojal Gary a všechny jeho podoby (zejména zelená mlha a netopýří monstrum). Nejraději mám asi celou tu epizodu s bojem o duši slečny Lucy. Sbližování Míny s hrabětem má své momenty (hladí spolu divokého vlka, ach), ale nemůžu se prostě zbavit dojmu, že protože ona zrazuje Jonathána a rovněž hrabě svou pozornost rozmělňuje mezi mnoho žen, tak je v mých očích ta láska ponížená a neplatná. Líbily se mi zvířecí zvuky vycházející z hrdel sličných dívek, jak říká sám hrabě, od šelem se máme ještě mnoho co učit. Ale pořád jsem byla víc ohromena očima, než srdcem. P.S.: A ušima! Wojciech Kilar! (11.11.2014)