Poslední dům nalevo

3,5*. Klasický exploitation ze 70. let kde násilí , ponižování a zabíjení jsou typickými atributy těchto zvrácených a zábavných snímků. Především poslední půlhodina je pořádně vyhrocená. Zajímavý příběh a neobvyklý hudební doprovod jen přidávají body. Bohužel celý Cravenův debut zabíjí duo dementních policajtů jako vystřižených s Kameňáku. Přesto Je poslední dům vlevo zábavným filmem který si zaslouží pozornost. (27.05.2008)

Další extrémně přitroublý exploaťák ze sedmdesátek, s naprosto neskutečně příšernými "hereckými" výkony a ultradebilním scénářem. Zajímavý je snad jen tím, že se stal předlohou ke dvěma pozdějším (a také nijak oslnivým) filmům, a to k "The House in the Middle of Nowhere" (2005) a stejnojmennému remaku z roku 2009. Film je jen nepatrně málo dementnější než I Spit On Your Grave (1978), u kterého jsem řešil, jestli náhodou celý štáb včetně herců nebyl retardovaný. A u tohohle kinematografického lejna jakbysmet. Ale zatímco "ISOYGu" jsem dal jednu hvězdu aspoň za Camillu Keaton, tady mě žádný důvod pro hvězdu nenapadl. Naopak za policisty, boj s motorovkou a skok do bazénu bych nejradši ten odpad! zdvojnásobil. Zapamatováníhodná je z něho jen krásná a teskně melancholická píseň Davida Hesse "The Road Leads to Nowhere", jinak čistokrevný odpad a ukázka otřesné scénáristické i herecké (vlastně neherecké) demence. (12.02.2014)

Rok 1972 a mladý Wes Craven se chystá ukázat něco s čím se zatím nikdo předtím nesetkal. Musí to být něco šokujícího, děsivě-zábavného a v hlavě se mu pomalu začíná rýsovat jeho druhýfilm v kariéře - film, který ovlivnil celou řadu dalších. LHOTL je velice kontroverzní dílo a to nejen kvůli sexuální otevřenosti a brutalitě, ale především díky zpracování. Film působí na jednu stranu děsivě a opravdově, (hlavně scény znásilnění a zabíjení) ale pocit zděšení v zápětí vynulují groteskní akce dvou policistů a hippies hudba provázející nás celým filmem. Herecké výkony byly průměrné a pokud si mohu dovolit menší srovnáni se žánrovým filmem "I Spit On Your Grave", výchází druhý jmenovaný jako vítěz. Film si u mnohých vydobil postavení kultu v žánru exploitation a jeho pozice na poli horrorů je dosti stabilní a i přes své stáři je schopný přitáhnout nové a nové diváky. To se o všech horrorech říci nedá. (23.01.2008)

Dnes jsou již ohlasy na Cravenovu prvotinu dosti ohlišné a kontrastní, ovšem filmu se nedá upřít jedna zásadní věc ... "Poslední dům vlevo" byl první. Byl to první horror, který nepředváděl nadpřirozená monstra, duchy, mimozemšťany a příšery, ale přímo nás (nebo některé z nás), lidi, kteří dokážeme páchat ty nejhorší zvěrstva na jiných, slabších lidech ... Zatímco mnohonásobně lépe filmařsky zvládnuté kulty Deliverance a Straw Dogs ve stejné době vykreslovaly agresory jako lidi, kteří jsou "postiženi" jistými zvyklostmi a v určitém společenství a sociálním prostředí je pro ně násilí a teror spíše běžným denním chlebem, Wes Craven si vzal na paškál čistě lidi, kteří účelně, pro zábavu, dlouhodobě a intenzivně mučí, týrají a zneužívají zejména mladé dívky pro svoje vlastní zvrácené potěšení, zkrácení dlouhé chvíle, pro radost a humor. V tomto nese film svoji neuvěřitelnou sílu a výpověď, která se potáhne jako varování do skonání světa ... "Last House on The Left" je základní kámen čisté "exploitation" odnože horroru. Obsahuje hodně silných scén, které mi nepřišly celkově tak ploché, jako ve velmi podobném bratříčkovi od Meir Zarchiho o 6 let později. To, že film obsahuje téměř až podivné scény, jako by vystřižené z grotesky si dnes obtížně vysvětlujeme ... Každopádně podle mne chtěl Craven vytvořit kontrast humoru a děsu, aby tak intenzitu zážitku ještě umocnil. Stejně jako Zerchi nepoužil v I Spit on Your Grave hudbu, stejně jako Deodato využil v Cannibal Holocaustu hudbu, která jako by do filmu vůbec nepatřila, stejně jako Noé v Irreversible zvolil opačnou posloupnost děje od hnusu a brutality po krásu a znovuzrození ... Nehledě na "ne-kvality" Cravenova nízkorozpočtového filmu, dávám jednoznačně plný počet ... Poklidný příkaz: "Piss Your paints ..." mi v duši přetrvá stejně dlouho jako řev v Passoliniho Salo 120 dní Sodomy: "Máááááánžžž!!!"... možná do konce života ... (07.12.2007)

"Dá se natočit komedie o masových vrazích, kteří unášejí děti, mrzačí je a vězní ve sklepě svého domu?" ptal jsem se řečnicky ve svém komentáři u Cravenových LIDÍ POD SCHODY. Jistěže ano a co teprv o ponižování, znásilnění a ubodání dvou dívek bandičkou psychopatů, to je přece téma na ještě větší řachandu! Wes Craven je velmi nemocný člověk. Chvíli jsem si zkoušel nalhávat, že za jeho posedlostí přehráváním drastických témat do komediální roviny je vyměklá snaha je trochu zjemnit, ale pravdou je, že má prostě úchylný smysl pro humor (což je ovšem rozhodně lepší než ona první varianta). LHL si co do krvavosti a brutality nezadá s jinou pozdější exploatační klasikou I SPIT ON YOUR GRAVE, se kterou ho pojí i nulový rozpočet a zjevný amatérismus filmařů, který ale podle mě v obou případech výrazně přispívá k realističnosti díla. Tu bohužel Craven soustavně podkopává šílenou hipísáckou hudbou a groteskními prostřihy na rodiče jedné z dívek a na dvojici přitroublých policajtů. Ano, je to bizarní, strašlivě iritujicí a jen těžko se to ignoruje, přesto ale LHL rozhodně stojí za shlédnutí. Tedy jak komu, protože jej osobně považuji za slabší než I SPIT ON YOUR GRAVE a ten ustálo jen několik vyvolených lidí. (17.02.2006)