Harry Potter a Fénixův řád

Tímto bych se chtěl omluvit Yatesovi za všechno to příkoří, které ode mě musel snést. Nevěřil jsem mu ani na chvíli dokud jsem to na vlastní oči neuviděl. Newell byl neuvěřitelný břídil a možná proto je ten kvalitativní rozdíl tak markantní. Yatesův cit pro správný timing a hlavně gradaci staví minulého břídila do ligy televizních projektů. Yates v sobě nezapře svoji divadelní minulost a jeho vedení herců je naprosto skvostné, a tak ať už to je Alan Rickman, Gary Oldman nebo Jason Isaacs, tak ti všichni dají na vědomí, že Anglie je přeci jen zemí Shakespeara a má obrovskou divadelní tradici. Fénixův řád není pouze rozpohybovanou sterilní adaptací bez potterovského ducha, ale konečně regulérním filmovým dílem, které se nebojí osobitosti a pořádně říznout do předlohy. Avšak Fénixův řád má několik vad na kráse, to se nedá popřít. Neustálé odlehčování filmu (a že je toho humoru požehnaně a vůbec není trapný) spíš budovanou atmosféru ruší, než aby ději nějak pomáhalo. Avšak ani scénárista Goldenberg si nedokázal s tak objemnou knihou poradit, děj sice převedl na výbornou, ale ten pubertálně "na-zabití" nádech eliminoval se vší razancí, snad to bylo kvůli větší líbivosti, ale Harry Potter jako neochvějný hrdina mi trošku kazil zážitek z filmu. Naštěstí dialogy a i bravurní režie zachránila, co se dalo. Pětka se kvalitativně hodně přiblížila tolik zbožňované trojce, ale k naprostému aboslutnu mi tady chyběl kvalitnější scénář s hlubšími postavami. Avšak zcela upřímně mohu říci, že tohle mě posadilo na zadek a až jsem se vydýchal, tak mě to ještě srazilo do kolen a když už jsem byl připraven na vše, tak mi to ještě vyrazilo dech. Neskutečné! (20.07.2007)

// Nyní, po "vychladnutí" můžu konečně říci, že Fénixův řád zůstal nepokořen. Byl, je a navždy (doufejme) bude tou nejlepší adaptací slavného knižního kouzelníka. Sranda prostě skončila, tady nastal přelom, zde se o všem rozhodlo, odtud se všechno odvíjí. V žádném dalším (ani předchozím, ne ani ve trojce!) není tolik vyhrocených situací jako právě zde, Yates tak ždímá ohromné množství emocí a divák prakticky nemá chvilku oddych. Díky perfektnímu finále tak nakonec servíruje vynikajicí kombinaci dramatu se zaměřením na postavy a trikového blockbusteru, který svým nejlepším soubojem tohoto kouzelnického světa naprosto podtrhává můj skvělý dojem. Tady by asi Gandalf a jeho svítící hůl moc nepochodili. (12.12.2011)

Yates byl rozhodně dobrá volba - pětka je skutečně temná, skoro depresivní, režisér výborně zvládá akční scény i herecké emoce. Slabinou všech potterovských filmů je logicky scénář - 800 stránek do dvou hodin nenacpete, zejména první polovina si žádala delší stopáž, víc "filmových" scén, na diváka se valí moc informací. Taky se mi zdála trochu dramaticky nevyužitá smrt jedné důležité postavy. Naopak potěšila Lenka Láskorádová, i na minimálním prostoru báječně úchylná Helen Bonham Carter jako Bellatrix Lestrangeová (jsem jediný, kdo si vzpomněl na Fight Club při její kreaci?) a především překvapil sám Daniel Radcliffe, který Harrymu konečně dal vše, co potřeboval - bolest, zoufalství i odvahu. Těším se na šestku a doufám, že Yates už u série zůstane. A že další díly budou mít po 180 minutách. (25.07.2007)

´Potterovský´ literární fenomén šel vždycky kolem mě (a pravděpodobně půjde i nadále) a jejich filmová zpracování beru jako takovou přehlídku pěkných obrázků a zdařilých triků, které jednou vidět, příjemně strávit a zapomenout. Ovšem to co se nepodařilo ani Mistru Cuarónovi, se povedlo až ´televizákovi´ Davidu Yatesovi - plně mě vtáhnout do děje a probudit zájem o osudy zúčastněných postav. Možná je to i díky předloze, která díl od dílu houstne směrem k lehce hororové atmosféře, což je jen a jen dobře. A Stephen King má pravdu, Dolores Umbridge se svým sladkým a zároveň zlověstným úsměvem je vskutku jednou z nejodpornějších záporaček, co se kdy ve filmu zjevila (sestra Ratched z Formanova ´Přeletu´ by skoro mohla závidět :o) ). PS: Děcka se fakt asi budou nudit, je tu málo stvořeníček a havěti všeho druhu a ani prdáckýho famfprálu se nedočkají. Dobře jim tak. :o) (31.07.2007)

Po Newellovskej rutinérskej a efektami nabitej štvorke mení Yatesov piaty diel notu na rádoby psychologickú konverzačnú drámu s prvkami kritiky diktátorského vzdelávacieho systému. Fenomén HP ide ťažko mimo mňa, napriek tomu si každý rok nájdem čas na to, aby som si pozrel na čom tá dnešná mládež fičí. Ale k filmu-Yates rozhodne natočil lepší film než bola vyprázdnená Ohnivá čaša, nanešťastie opäť plávame na vlnách lásky, dobra a spravodlivosti, ktorá vždy vyhrá. Istá snaha o vnútornú prepracovanosť charakteru hlavného hrdinu tu je, bohužiaľ momentov v ktorých si uvedomuje že svet ani ľudia nie sú dokonalí (terorizovanie mladého Snapea) je ako šafranu. Yates utlmil dve najvýraznejšie vedľajšie postavy Hermionu a Rona na úkor ostatných spolužiakov, ktorí za tento priestor vďačne prekrývajú známejších hrdinov. To platí najmä o predstaviteľke Luny Lovegood, Evanne Lynch, ktorej výstupy sú potešením pre oko i ucho diváka. Ide totiž o jednu z mála originálne a zaujímavo napísaných postáv v tomto filme. Omnoho viac diváckeho záujmu vzbudia postavy na strane Temného pána (ktorý stále vyzerá ako nedovyvinuté niečo a je skôr na smiech), a to Lucius Malfoy a sesternica Bellatrix Lestrange. Jason Isaacs tu konečne nepôsobil ako idiot (na rozdiel od Newellovho počinu) a akonáhle sa na plátne zjaví pani Burtonová (pardon, Helena Bonham-Carter) budete mať pocit, že Voldemort je len nastrčená bábka. Helena je skrátka skvelá a i za tie dve minúty čo je na plátne zatieňuje všetky ostatné postavy. Problém s piatym Harrym je ten, že sa snaží o ničo čím nikdy nemôže byť. Rozprávka o boji dobra so zlom pre mňa nikdy nebude plnohodnotnou drámou, pri ktorej by som si hrýzol nechty ako to celé dopadne. Neakčné prvé tri štvrtiny filmu nám naservírujú len pár zaujímavých scén ( opäť sa vraciam k Lune Lovegood, či scénam so Snapeom), zbytok je len balast priemerných dialógov. Čo ale stojí za to je záverečná štvrtina v Oddelení záhad. Tu Yates rozpútal výborné magické akčné peklo, na ktoré môže byť hrdý. Čo mi však na Harrym nekonečne lezie na nervy je to, že vždy keď má veľký problém (tj. vždy v závere každého dielu), spomenie si na svojich rodičov a priateľov a nie je toho, kto by nad ním vyhral. Sorry, ale z tejto „originálnej“ ilúzie som vyrástol asi v šiestich rokoch. 8/10 (06.08.2007)