Režie:
Julian SchnabelScénář:
Ronald HarwoodKamera:
Janusz KamińskiHudba:
Paul CantelonHrají:
Mathieu Amalric, Emmanuelle Seigner, Marie-Josée Croze, Anne Consigny, Patrick Chesnais, Niels Arestrup, Jean-Pierre Cassel, Marina Hands, Max von Sydow (více)Obsahy(2)
Film známého režiséra Juliana Schnabela (Než se setmí, Basquiat) se skvělým hereckým výkonem Mathieua Amalrica (Mnichov) a brilantní kamerou Janusze Kaminskeho, který je dvorním kameramanem Stevena Spielberga, byl uveden za velkého zájmu diváků i odborné kritiky. Film byl natočen podle skutečného příběhu na základě knižní předlohy Jean-Dominiqua Baubyho, který pracoval jako šéfeditor ve francouzském časopise Elle. Charismatický a úspěšný Jean-Dominique si užíval života až do tragického momentu, kdy po náhlé mozkové příhodě ochrne na celé tělo. "Znovuzrodí se jako oko", je totiž schopen komunikovat pouze mrkáním jednoho oka. Jeho vůle dál žít a pracovat je obdivuhodná, ve filmu je vykreslena jemně a s nadsázkou své vlastní tregédie. Hrdinovi skutečného příběhu se totiž podařilo doslova "namrkat" knihu. Bohužel v českém vydání zatím nevyšla. Mathieu Amalric, který ztvárnil Jean-Dominique Baubyho, převzal roli po původně obsazeném Johny Deppovi, který pro svoji vytíženost z filmu odstoupil, a vdechl do postavy silný náboj, který navíc podtrhuje subjektivní kamera. Právem si Julian Schnabel odvezl z Cannes cenu za nejlepší režii a je jasné, že o tomto filmu ještě uslyšíme. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (338)
Třebaže se úvod zdá být manýrou kameramana bez dozoru, chytře zaplétá diváka do příběhu. Škoda jen, že s časem se Motýl ve Skafandru udusí a pozbude na svižnosti. To nastává v momentě, kdy se vytrácí identifikace s hlavní postavou. Příznačné je ovšem freudovsko-casanovské avizo divákovi. Co také jiného čekat od Francouzů než vyloženě guerillový útok na chlapa aneb co všechno se dá dělat se zdravým tělem. Čas kvapí a na smrtelné posteli by každý žil jinak a každou oslovil. Tyhle významy prostupuje rozkošná Francouzka Emmanuelle Seigner a neméně okouzlující Kanaďanka (žár ukrytý v chladu) Marie-Josée Croze. Radost popatřit. ()
Jean-Dominiquesova choroba byla vzácná. Stejně vzácný je i tenhle hluboce lidský snímek. Avšak jako jeden z mála citově nevydírá. Snad jen konec je opravdu emotivně přežehlený, ale vždyť to k tomu patří. Hlaně díky Evropské produkci film stojí při zemi a amerikánismus se ho nedotýká. _ Byl to muž, který diktoval do ticha. Byl to muž, který se nevzdal a přes všechno žil dál s ůsměvem v sobě, když jeho rty nesloužily. ()
Julian Schnabel, zatím mně neznámý zručný režisér a vypravěč, tu zrekonstruoval život člověka, který se stal vězněm svého vlastního těla když kompletně ochrnul od hlavy až k patě. Snímkem provází zajímavá kamera dokreslujicí a dokonale spolupracujicí, u které je krásně vidět pochopení kameramana dané látky. ()
Byla jsem zvědavá na příběh, na způsob pojetí a zpracování tak složitého problému. Zpočátku mě to chytlo, ale později začala být nuda, jak se dalo očekávat. Co se dá víc vyždímat z jednoho mrkacího oka než omílání abecedy do zblbnutí?! Nic proti tragédii, nic proti silné vůli či zoufalství, těžko to rozlišit. Napadaly mě možná divné otázky, např. když na něj furt táhlo z okna nebo na pláži, čekala jsem větu, že je mu zima. Film stojí čistě na fantazii tvůrců, kdo může vědět pravdu? Péče zdravotníků mi přišla až enormně přehnaná, nevěřím tak dojemné péči. Všichni byli až trapně komisní, ochotní a hodní. Kromě jiných otázek mi snímek přišel samoúčelný s úmyslem vyvolat v divákovi pocit viny za to, že je zdravý a neváží si toho. Proč by ale zdravý člověk měl řešit nějakou neznámou nepochopitelnou budoucnost? Já osobně cítím nejvíc soucit, a nemyslím si, že by o to Jean-Do nějak zvlášť stál. Poslední monolog: "Hovno, byl to jenom sen." ()
Lidskost v tomto filmu přesahuje hranice daleko za práh únosnosti, a je těžké si o něm něco myslet a co horší něco o něm psát. Skafandr a motýl je velice zvláštní film, přičemž šokuje fakt, že je podle pravdy. To všecko na co jsem koukal, co se kolem toho všeho dělo, to všecko mě nestačilo udivovat. Neobvyklé příběhy mám rád, ale občas to přetáhne meze, a toto je ten případ. Hodně jsem byl zvědavý na závěr, jen mě chvílemi trápil fakt, že se po půl hodině filmu objevila nepatrná stereotypnost, která se udržela vlastně až do samého závěru. Ačkoliv se to dalo čekat, má tento film neuvěřitelnou sílu chytit a držet pevně až do konce. Dlouho na ten film myslím a nemůžu ho dostat z mysli. Nejde to, práce kameramana byla bravůrní, celé to do sebe tak zajímavě zapadlo, že tak objemný film člověk jen tak neobjeví, a tak originální, smutný a zároveň silný příběh člověka, jako byl ten v tomto filmu jen tak divák na filmovém plátně neuvidí, výdá jich hodně, ale tohle je prostě unikát. Když to uvidíte, tak to pochopíte, a možná se zarazíte, tak jako já. ()
Galerie (25)
Zajímavosti (11)
- Režisér Julian Schnabel vzdal hold Truffautovmu filmu Nikdo mne nemá rád (1959), keď počas jazdy novým autom naprieč Parížom znie hudba Jeana Constantina. Jazda autom je prejavom voľnosti, ktorá skončí uväznením vo vlastnom tele. Cesta uväzneného Antoina aj Jean-Dominiqua Baubyho končí pri mori. (Biopler)
- Mrkání oka hlavní postavy bylo simulováno tak, že přímo před kamerou se dělaly nůžky. Myšleno pohyb znázorňující nůžky ve hře "kámen-nůžky-papír". (DaViD´82)
- Režisér Julian Schnabel sa rozhodol film natočiť v rovnakej nemocnici, kde sa liečil aj Bauby s účinkovaním mnohých reálnych postáv personálu nemocnice, ktorí ho ošetrovali. Natáčalo sa dokonca na tom istom balkóne, kde Bauby sedával, dokonca aj na tej istej priľahlej pláži, kam Baubyho brávala jeho rodina v záujme stotožnenia sa s jeho krehkou existenciou. (Smok)
Reklama