Synecdoche, New York

Každý z nás si představoval některé situace tak, jak by se staly na filmovém plátně. Vášnivý polibek, rozloučení s nejbližšími nebo jen radost z padajícího listí. hlavní hrdina filmu Synecdoche, New York se snaží svůj život dát na divadelní jeviště. Jenže nikoliv s radostnými okamžiky, ale doslova pesimismem sršící události, které by nikdo z nás jen tak nechtěl zažít. Charlie Kaufman je skvělý scénárista (Being John Malkovich, Adaptation., Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a teď se vrhnul na režii vlastního scénáře. Upřímně jsem nevěděl co z toho vznikne, protože jeho předchozích filmů se ujali vyníkající klipový režiséři. Na debut je to skvělý kousek, který se někomu bude zdát moc dialogový. Ale z Kaufmanovo scénářů je znát, že se jedná o příběh postavený na myšlenkách a dialozích. A o tom je i tento snímek. (13.03.2009)

Synekdocha, život a 1/2. Nebudu nijak zastírat, že režijní debut Charlieho Kaufmana osloví především melancholiky se sklony k depresím a že je nutné k alespoň částečnému pochopení ho vidět několikrát. Oceňuji ale jeho nesmírně podvratnou formální stránku, která je věrná titulní synekdoše v názvu: vypravěčsky jsme neustále klamáni, protože až zpětně po některých scénách se dozvídáme, že šlo o fiktivní konstruk uvnitř modelu, stylisticky je sice většina scén snímána v celcích, ale až krátce poté se díky velkému celku dozvíme, že tohle nebylo doopravdy, ale uvnitř konstruktu. Jednoduše: tenhle debut má nápadů na rozdávání a zatímco u první poloviny lze oceňovat výborně zahrané a především napsané, žijící a skutečně dýchající postavy ocitájící se v bizarních scénách, druhá je svéráznou variací na Felliniho 8 a 1/2 a opravdu komplexně postihuje mnohdy černohumorné lidské žití, resp. přežívání. Ještě že u Charlieho Kaufmana to je jen stav mysli, jinak by diváci po zhlédnutí houfně páchali hromadné sebevraždy. 10/10 (03.03.2009)

Synecdoche je takový milý a příjemně depresivní film o člověku, či lidech, kteří si ve svém posledním tažením uvědomují, že po sobě vlastně nezanechali žádný odkaz. Takže honem napravovat. Náš hlavní hrdina - říkejme mu pan Canden, neb se tak jmenuje, má vyprávět skutečně o čem. A tak vypráví...Nutno říct, že jeho vyprávění je skutečně poutavé a hlavně solidně naturalistické. Ve filmu nechybí ani pár mouder, které minimálně za zamyšlení stojí. Řekněme solidní 3*. Možná, že časem i o 1* hodnocení zvýším. A málem bych zapomněl. Film disponuje přenádherným soundtrackem, který zde sedí jako ušitý, takže tu 4. hvězdu přihodím rovnou. (10.08.2012)

Charlie Kaufman umí psát sice hodně zajímavé a specifické scénáře, ovšem i ty potřebují být ukočírovány tím správným režisérem. A tím Kaufman evidentně není. V jeho režii tak vzniknul až příliš nesourodý, nudný a docela i divný film, který mě ničím moc neoslovil. Snad jen výbornými hereckými výkony, ale ty byly při pohledu na obsazení celkem jasné. (02.08.2010)

Řekl bych, že moc lidí si nemůže jen tak vzpomenout, co znamená lingvistický a poetický pojem "synekdocha", tedy takové označení věci, kdy je pojmenována jen její část (či opačný případ - označení jedné části pojmenováním celého celku), a tak dost myšlenek při sledování nezastavitelně proudícího času filmu věnuje uvažování, proč se Kauffmanův absurdní pletenec takto jmenuje. Náhle to dostává jasný smysl a chytré zabarvení: ve fikčním světě kompletní, celkové fabule je synekdoticky pojmenován celý svět, v hale, kde se za nevyčerpatelný státní grant snaží divadelník Cotard s Cotardovým syndromem sinscenovat svůj masterpiece, bohatě pravdivé komplexní dílo vypovídající o životě, se přibližuje newyorkský svět téměř zrcadlovým zhmotněním její části, v níž přeci stojí i tato hala, a proto se musí v určitou chvíli dočkat vlastního obrazu, stejně jako lidé, kteří tu hrají, nebo je režírují, nebo hrajou ty, co jsou hráni, a obloukem se systematicky stane zas někdo režisérem původního režiséra samotného a organizuje jeho gesta, mimiku, pohyb po place, aby nevznikla logická chyba. Musí dát práci, zvládnout takovouto strukturu napsat. Pro Kauffmana ale hra neskončila - rozhodl se, že labyrint svého fikčního světa částečně převede do světa reálného, a usedl na pomyslné režisérské křeslo, odkud měl nejlepší výhled kontrolovat, jak jeho plán ožívá ve filmových studiích a exteriérech, a možnost organizovat celou věc s již definitivní platností. Můžeme si myslet, že pravděpodobně jiná cesta nebyla - divadelní podoba tohoto nápadu, je, jak je ve filmu popsáno, nezrealizovatelná (divadlo, pokud mu chybí diváci, v podstatě není divadlem, v Synekdoše tedy probíhá stále zatím dvacetiletá zkouška), zatímco film si již své publikum najde. Charlie Kauffman tak vyřešil tento problém a vyzval k empatickému následování ty diváky, kteří budou chtít - zapojit logické myšlení, smysl pro systematičnost, chápání, jak fungují přenos divadelního projektu do filmu a přirozený svět New Yorku do divadelní inscenace a svět jako celek, ten náš, reálný, do divadla i filmu zároveň, tak jako je zapojil on. (16.01.2010)