Zvětšenina

Scéna v hudebním klubu je asi nejlepší výpověď o zlatých šedesátých letech. No a závěrečné přistoupení fotografa na úplně jinou realitu je nezapomenutelné. Kdo viděl, nemůže jinak: Hrátky s realitou za milion (pět) hvězdiček. (21.05.2003)

Příběh pro mě nebyl důležitý, spíše hutná a až hypnotická dobová atmosféra a nejednoznačnost postav. Jen málokterý snímek dokáže působit tak silně, i když člověk nechápe zhola nic. (17.01.2008)

Ještě to musím vstřebat,ale už teď můžu říct, že mě Blow-Up docela blew up. Je to jeden z těch filmů, které člověka donutí myslet. Nejen nad tím, co se vlastně stalo, ale i nad nějakým svým transcendentním (nikoli transcendentálním) významem a smyslem. A hlavně je to film, který útočí hlavně na city a podvědomí. Jeho srdcezastavující atmosféra mě úplně pohltila a já bez dechu a napjatý jak antilopa na opuštěné noční dálnici sledoval, co se bude dít. Protože Zvětšenina je nepředvídatelná. Protože je mistrně natočená. A protože má něco, co se neumím popsat slovy. Asi, že se nedokážu rozhodnout, jestli je to artová (skoro)kriminálka nebo popový pokus o avantgardu. Nejsem si úplně jistý, jestli film dává smysl, ale už jen proto, že vím, že se ani náhodou nejedná o realismus, mi to je vlastně jedno. Tedy... je mi sice fuk, jestli Zvětšenina smysl dává, ale po jejím významu se budu pídit i tak. A rád. (23.04.2018)

Neříkám že špatný, ale podle mě zbytečně dlouhý. Hrdě o sobě prohlašuji, že jsem to pravděpodobně nepochopil. Žije se mi hezky s vysvětlením, které jsem si v tom nalezl. (17.10.2018)

O Zvětšenině si toho přečtete mnoho. Převážně, že se jedná o dobovou výpoveď o nemožnosti najít objektivní pravdu s osamocenou figurou v čele, která zmateně bloudí Londýnským životem a postavy v jeho bytí se objevují, aby rázem zmizely. Všechno tohle bych vlastně i já podepsal. A film bych rozdělil na dvé části. V té první se toho opravdu z dějového hlediska nic moc neděje. Hlavní hrdina je nám představován jako jakýsi osamocený vlk, který se užírá při focení namóděných barbín a opravdu zoufale bloudí tehdejším Londýnským životem. Skvělé jsou výrazné ruchy v pozadí (vítr.), které dokreslují atmosféru. Ale moje pocity byly: Co já z toho všeho? Uvědomuju si tyto všelijaké zajímavé roviny ale připadám si trochu jak při sledování krásného obrazu za sklem. Je to hezký ale nic z toho nemám. A dějově to je fakt mrtvější než truhla mrtvého muže. Moc tomu nepomáhá ani představitel hlavní role David Hemings, který si po celou dobu zachovává naprosto stejný unuděný poker face. Až má člověk čas přemýšlet, jestli je schopen se třeba smát nebo plakat. Jenomže pak ouha. Dámy a pánové možná příjde i zápletka. Jasně, vím že tady o ni vůbec nejde. Ale když si hlavní hrdina neustále prohlížel fotky milenecké dvojice z parku, zvětšoval je, zvětšoval je, pořád dokola vyvolával až zjistil, že byl svědkem vraždy byla to fakt masakrovitá pasáž bez jedinného slova a tónu hudby. Najednou se pocity přeměňuji. Říkám si, že to začíná být docela mazec. Hlavní hrdina sice (poté co si užije s dvěma vlezlými děvčatami) opět bloudí Londýnským životem jak osamocený vlk, Ale už vtom vidím rovnou ty myšlenky a smysl!!! Ví o tragédii a nedokáže to pochopit. A tak se najednou ten zmatený Londýnský život stavá metaforou a i první polovina dostává svůj význam, aby bylo tohle vše pochopeno. A šedesátková atmosféra je taky čím dál více evidentní. Hlavně na párty, kde jsou již všichni zhulení a do toho hraje rocková kapela, která nakonec rozfláká kytaru. A příští den už mrtvola nikde. Prostě bordel, bordel, bordel. Jakoby vše přestalo dávat smysl a stávalo se iluzí. Takže když si mimové jdou zapinkat s imanigárním mičkem a zakutálí se jim v trávě, proč jim ho nevrátit? A jak to celé divácky zhodnotit? Masakrovitý závěr, rozpačitý rozjezd, pár rozsekávacích scén v prostředku. Ale pak mi to celkově do sebe všechno docela dobře zapadlo a byl to určitě osobitý zážitek, který si nakonec možná zaslouží i subjektivně slabší čtyři hvězdy. A pokud byl tento komentář až příliš plný osobních pocitů, tak se omlouvám. Přístě třeba budeme zase šíleně objektivní. Ale co to vlastně znamená? (21.07.2020)

Samozřejmě, že jsem od filmu čekal úplně něco jiného, ale to jen proto, že jsem o něm sem tam něco načetl, ale jeho sledování pořád oddaloval. Člověk si pak vytvoří naprosto jiný obrázek, než jaký ve skutečnosti dostane. Jsou zde ale scény, které mě prostě zaujaly a od kterých se nedalo odtrhnout, a tak hodnotím lépe než většinu režisérových snímků. (02.06.2015)

Tak jsem v tom 5hvězdičkovém roji asi za exota, ale nemůžu jinak. Nic jsem v tom neviděl , mrzí mě to ! (04.02.2017)

Navzdory atraktivitě námětu, zahrnujícího autenticky působivou hudbu Herbieho Hancocka a kapely Yardbirds, atmosféru pop-artu, drogové kultury i volného sexu (snímek měl ve své době velké problémy např. s americkou cenzurou) jde o svébytnou psychologickou studii moderního člověka s jeho vnitřní nejistotou a drásajícími zmatky. Antonioni spolu se scenáristou Toninem Guerrou (jenž spolupracoval také s Fellinim a Tarkovským) vypráví poněkud záhadný a rozhodně vzrušující příběh jediného dne v životě módního londýnského fotografa. Film vzbuzuje dodnes diskuse ohledně určitého skepticismu, pokud jde o rezignaci hlavního hrdiny na hledání pravdy o tom, co se skutečně stalo v parku, v němž fotografoval (pesimistickou recenzi snímku napsal u nás v šedesátých letech např. Karol Sidon, sám Antonioni ovšem viděl protagonistu filmu fotografa Thomase jako v podstatě optimistickou postavu). (01.02.2010)

Něco vyfotím. Myslím si, že něco vidím. Vrátím se na to místo, a opravdu to tam je. Někdo by možná zavolal policii, ale na to mě neužije. Já jsem umělec 60. let, a tak se na to zhulím. Ráno tam mrknu ještě jednou, a ejhle, je to pryč. Asi tu mrtvolu mezitím někdo odtáhl. Jářku, realita je podivná, neuchopitelná věc........... --- Antikulturní revoluci 60. (-70.) let nemám rád. V podstatě ji vnímám jako hnutí, které zrelativizovalo hodnoty. V daném případě schopnost vnímání. Co vede k pravdě - moudrost nebo zhulenost? Popkultura, vítěz té revoluce, důrazně trvá na tom, že mudrc není o nic moudřejší než tupec. Zdravý rozum je nástrojem útlaku mas, no ne? Je tedy správné být v opozici: zhulený, nebo aspoň blbý. --- Kromě toho, že je to zlé, je to samozřejmě i blbé. Hodně lidí vnímá rafinovanou symboliku. Já jsem viděl symboliku školáckou. (28.11.2019)

8/10 Prekvapive slusna studie jednoho atypickeh zivota bohea a pohledu na to, co je realita a co fikce. Ty davove sceny mladych me ale pekne rozcilovaly... (21.10.2009)

Pozoruhodně vypíchlé momenty filmu jako artefakty doby druhé poloviny 60.-tých let, kdy se hlavně mládež bouřila proti konzervatismu a šablonám společnosti. Pro mnohé nejzajímavější pasáž, kdy mladý fotograf Thomas (výtečný David Hemmings) náhodou při neplánovaném fotografování momentek mladé ženy (Vanessa Redgrave) v parku vyfotí něco, co nemá a kdy při práci s výslednou fotografií v ateliéru utajovaná skutečnost vychází najevo. Mistr Antonioni odkrývá nejenom fotografiemi ve filmu skutečnosti jedné epochy života společnosti, ale podává především obraz života, který vlastně ani sami neznáme. Pro někoho detektivka, pro jiného drama či příběh jednoho módního fotografa, pro dalšího film, který snad ani není možné komletně "uchopit" natož pochopit co všechno je v něm ukryté. (23.10.2008)

Zabriskie Point od režiséra Michelangela Antonioniho ma za srdce, až tak, nechytil, to čo som od toho čakal, som dostal práve od Blow-up. Toto náhodné stretnutie si ma okamžite získalo. Snímka bola silne ovplyvnená psychedelickou kultúrou druhej polovice 60´s rokov. Pop art bol cítiť v každom jednom zábere, a to ja môžem. Silne umelecký koncept a kamera, ktorá zachytávala fotografiu ako časovú banku, ma na toľko inšpirovala, že som dostal chu%t na fotenie. Hlavná postava ( významný fotograf, ktorému už cez hlavu prerastajú umelé, tupé modelky, ktoré sú schopné všetkého) si fotí ľudí v parku. Po vyvolaní nič netušiaci zisťuje, že na fotkách niečo úplne nesedí... Je na nich niečo, čo pri fotení prehliadol. Celkom prekvapila scénka s kapelou Yardbirds, už s tretím gitaristom mneom Jimmy Page, ktorý 2 roky na to založil kapelu Led Zeppelin. (20.09.2018)

Musím souhlasit s názorem, že je to snad až "příliš umělecké", ale to je Antonioniho zvykem. Tenhle film jednoznačně jedinečný je. Doba, v níž se příběh odehrává, je zachycena věrně, hlavní hrdina svou roli zvládá výborně. Ano, opět nemohu tvrdit, že stačí snímek zhlédnout jednou a všechno je pochopeno - není. Opakovat už řečené nechci, přesto mám pocit, že by měla padnout nějaká jednoznačnější slova. Mě nenapadají. (29.07.2007)

Co tím chtěl básník říci opravdu nevím, ovšem vyvolávání fotografií a odhalování detailů, to je lahůdka. Já skoro nedýchal, jak jsem byl napjatý. O co víc v tomhle filmu šlo, to mi spolehlivě uniká. Já se asi nějak nedokážu víc filozoficky zamyslet, pokud to tedy vůbec tento film vyžadoval. Možná ano, možná ne. Ať už je to jakkoliv, Zvětšenina je pro mě filmem, na který se rád podívám zas a znova. (14.09.2007)

Myslim, že tenhle film byl už tolikrát rozebíranej, že snad nejde přijít s něčim objevným, ale je fakt tak pěknej a nevim přesně proč. Je to snad u všech Antonioniho filmů, je tam něco za tim, co ve filmu nevidíme a přesto nás to přitahuje a naplňuje. Je to snad geniální osobnost na režisérský židli, která přenáší do filmu něco tak příjemnýho a bohatýho, že jeho filmy (aspoň na mě) působí pozitivně i přes veškerý citový zmatky a tragédie, který ukazujou? Je v nich něco z velikosti Shakespearovo tragédií a je to stejně tajemný jako osoba dirigenta u orchestru, kterej na nic nehraje a přesto výchozí podoba a zvuk hudby je plně určenej jeho osobností. A teď tedy, všimněme si, že fotograf se stává opravdovým ve chvílích, kdy začíná objevovat Něco, kdy vyvolává fotky, zkoumá co je na nich, v tu chvíli neni protivným, nafoukaným "umělcem", ale skutečným člověkem, kterej něčím žije. Pak ho vždy zasáhne jeho pozérství, který ovšem zase je odsunutý touhou po poznání, po objevení, skrze který ovšem hlavně on opravdu žije. Ale svět to nezajímá, nezajímá ho jeho hledání a tak fotograf vlastně neví, co je pravda, co ne. Co je skutečný? Hrajeme si a v zápalu hry zapomeneme, že hra je hrou a ona se stává skutečností? A když víme, že to je hra a že není skutečná, jsme skuteční my sami? Anebo se skutečnost začíná ukazovat, když se zapomeneme a jdeme po ní? A taky ještě, věci maji smysl, jenom když zapadaji do nějakýho kontextu, do celkovýho obrazu. Tak fotky s jednotlivýma fragmentama zločinu dávaji smysl jenom při vědění celku, stejně jako krk kytary má hodnotu jenom když se ví, že je z kytary slavnýho kytaristy (mimochodem, v tý scéně to byla velice slavná kapela Yardbirds, Jeff Beck rozbíjel kytaru a druhej kytarista byl mladičkej Jimmy Page, pozdější zakladatel a šéf Led Zeppelin). Tak se může stát, že se o něco snažíme a když to vypadne z kontextu, tak to ztratí smysl anebo něco víme, ale nemáme dostatek fragmentů a tak to vlastně neexistuje. Je to trošku zenovej kóan, ten film! Dřiv sem si myslel, že Antonioni byl rebel a sympatizant s hippies a celým tim hnutím tý doby, ale přijde mi, že stál spíš mimo, že vše sledoval a používal ve svých filmem jenom jako prostředek ke svýmu tázání, filosofování a odpovídání. To by ovšem zabralo spoustu knih se tim zabejvat, ale zpátky k filmu - neni nádherný, jak sledujeme fotografa vyvolávat fotky, vždyť se nic moc neděje a jsme přitom úplně paf? Anebo takovej detail, když za nim přijde přítelkyně (žena jeho kamaráda malíře), on jí vykládá o vraždě, ona ho celkem bez zájmu vyslechne, pak v pohodě odchází, odchází jen tak s pohledem, gestem, beze slov, to je dokonalá rovnováha, kdyby cokoliv řekla, třeba jen bye, tak by to rovnováhu a sílu celý scény rozbilo. No, takhle by se dalo psát a psát..... Hemmings je taky dokonalej, a ta Vanessa..... (21.01.2008)

Napriek tomu, že film nemal výrazný dej, resp. niečo ako dej prišlo až v 50 minúte, som si ho úplne vychutnal. Ponorenie do života tej doby bol úplne fascinujúci. A ešte by som vyzdvihol fotky čo fotil hlavný hrdina. Tie boli fakt, že super. (16.03.2009)

Škoda sa rozspisovať, keď všetko tu už bolo napísané... Skvelý film, jeden z najlepších celej dekády. Hviezdne obsadenie (na svoju dobu) mal pod kontrolu skvelý režisér, takže inak ako skvele to ani nemohlo dopadnúť. (28.08.2010)

Asi na takový snímek opravdu musíte být naladěni a já momentální náladu neměla. Nebo jsem to příliš nepochopila. Film celkově jsem ani moc nevnímala. Nedávno jsme objevila skvělé filmy Bergmana. Když Antonioni je také taková režisérská legenda, chtěla jsem objevit i jeho, ale zatím teda nic moc. Možná se na Zvětšeninu ještě podívám někdy znovu a změním názor, ale celkově mě to nenadchlo. Jistě, atmosféru se vykreslit podařilo, ta doba z plátna doslova dýchala, ale opravdu mě to nějak neoslovilo. (17.06.2013)

První zhlédnutí (2020): Netradiční, nedějové, těžko srozumitelné filmové dílo o pravdě, lži a uchopení každodenní reality. Michelangelo Antonioni je mistr svého řemesla, podobně jako David Hemmings v roli fotografa Thomase. Zvětšenina má mistrovské vlohy, je svým způsobem nadčasovým "podobenstvím," ale že bych byl nějak extra nadšen... to se bohužel říct nedá. Možná příště. Druhé zhlédnutí (2023): Konečně s diváky a na velkém plátně. Až nyní, navíc po zhlédnutí většiny Antonioniho filmů, jímž jsem dosti propadl, legendární Zvětšeninu doceňuji. Je to vedle Rašómona přelomové modernistické dílo, které si pokládá a reflektuje otázku, zda je možno nalézt, uchopit a dokázat objektivní pravdu. David Hemmings má neuvěřitelné kouzlo a šarm i pro heterosexuálního diváka. Antonioni zde na rozdíl od zbytku své tvorby neestetizuje nudu, naopak podává životaplný obraz Londýna a jeho kultury 60. let. Závěrečné podobenství s míčkem je nejvíc cool pointa v dějinách kinematografie. (14.12.2020)

zisk v čr : $? návštěvnost : 20,032 (06.01.2008)