Zelená míle

„Ako ten nápoj. Len sa to inak píše.“ Na začiatku stál nadpriemerný román Stephena Kinga, v USA najskôr vydávaný na pokračovanie (vlastne aj v ČR, až v r. 2011 došlo k vydaniu v jednom románe). Pojednával o zelenej míli, po ktorej musí raz prejsť každý z nás. Ale niektorí skôr a za podstatne brutálnejších podmienok, než iní z nás, ktorí umrú "len" v spánku (sladká smrť) alebo po desiatich rokoch trápenia sa v domove dôchodcov, kde im musia meniť plienky. O filmovú adaptáciu sa pokúsil Frank Darabont, tým pádom dvakrát vstupujúci do tej istej rieky (znova kingovka, znova retro, znova väzenské prostredie, znova veľký doják, dokonca je prítomný opäť raz motív neprávom odsúdeného väzňa, pričom v bloku sa dokonca zjaví skutočný vrah) a hoci mu to v čase premiéry filmu v kinách bolo trochu vyčítané (vraj prílišná stávka na istotu... čo je svojím spôsobom pravda... ale no a čo), tak v konečnom efekte ide o výborný film. Bodaj by viac filmárov na celom svete dvakrát vstupovalo do tej istej rieky. Monumentálny, 190-minútový, nervy i srdce trhajúci epos s megakvalitným kastingom (Tom Hanks bol vtedy absolútnou stávkou na istotu a Michael Clark Duncan fantastický, ale rozhodne poteší aj 15 skvelých hercov vo vedľajších úlohách: Pepper, Stanton, Cromwell, Morse, Hutchinson, Clarkson, Hunt, Sinise...). Snímka sa nikam neponáhľa a príjemne sa vlečie (v dobrom). Hoci má zopár subjektívnych záporov (jemne prehnaná dĺžka, finále je obrovským citovým vydieraním zúboženého diváka, v podstate až týraním), rozhodne Darabont dvakrát vstúpil do rovnakej rieky - a neutopil sa! Rozpočet 6O miliónov (vyzerá skôr na 150), celosvetová tržba nádherných 286. (01.11.2004)

Pro mě sice o něco lepší než všemi oceňované Vykoupení z věznice Shawshank, i tak ale pořád pod absolutním vrcholem světového filmu. Nepopírám, že se mi Zelená míle líbila, že mě napoprvé emočně strhla s sebou, ale po nějaké době její kouzlo lehce vyšumělo a ani opětovné shlédnutí tu fenomenálnost u mě nenavodilo. (24.06.2006)

Tom Hanks zdomácněl v povědomí asi nejen české veřejnosti jako dokonalý ztělesnitel neschematických mužských postav, které se jen nanejvýš nesnadno smiřují s okolní skutečností. Důvody k tomu jsou rozmanité. Jejich společným jmenovatelem bývá mravní étos, snaha žít v souladu se svým svědomím i nejbližším okolím, nevzdorovat větrným mlýnům, ale také neuhýbat před ovlivnitelným a přemožitelným zlem. Prostředí amerických třicátých let ve filmu časově dešifruje vlastně film s mladým Astairem, jinak jakoby bylo statické, nezařaditelné. Záběrem, který až okatě postrádá křečovitou akčnost, i způsobem rozvíjení příběhu MÍLE připomíná ruskou kinematografii (VÁLKA A MÍR). Méně už vlastním obsahem, který ve vypjatých scénách nabývá až duchařského ovzduší INDIANA JONESE nebo ještě problematičtějších MUMIÍ. To však v důkladné kresbě bloku smrti, "poslední míle", hraje nakonec podřadnou úlohu, protože vlastní důraz je položen na vztahovou vazbu mezi Paulem Edgecombem a Johnem Coffeyem, robustním obrem, navíc černé pleti, což v é době byl i na Severu stále tak trochu problém, byť již s notně obroušeným ostřím. Etičnost a slušnost v prostředí, spojovaném s výkonem trestu smrti, mohou dnes působit odtažitě a děsivě. V režijním výkladu - a řekl bych, že i ve vlastním námětu - jde od počátku o příběh o základních hodnotách lidství, humanismu i jejich až černobíle podaného opaku; o příběh vzájemných přechodů mezi bílou a černou, mezi slušností, hrubostí a zločinností, ale také slušností, dobrotou srdce, obětavostí; vlastně příběh o tom, zda je možné hledat i nalézat jasně vymezitelné meze jejich vzájemného působení. Lze-li v této situaci mluvit o závěru, pak nemůžeme minout konstataci, mluvící o tom, že čestnost založená na konvenci, byť musí být respektována, ulpívá na povrchu právě proto, že s farizejskou konvencí splývá do jednoho obtížně rozhraničitelného celku. Víc než myšlenka nás přitom u MÍLE poutá velkolepý veletok děje a myšlenky, na níž je založen. ZELENÁ MÍLE prokazuje hloubku, vroucnost i transcedenční potenciál myšlenkového světa americké střední vrstvy. Není to málo; v každém případě je to podstatně víc, než bychom od filmu s tímto záběrem čekali nebo čekat mohli. (15.05.2009)

OBSAHUJE SPOILERY. Zlá pohádka záměrně a zručně zkonstruovaná jako stroj na slzy, těžící z Nového zákona. Musel jsem vidět mnoho filmů, abych nakonec dospěl k tomuto nelichotivému verdiktu, dříve bych spíše hovořil o hloubce a citlivosti. Pár správných chlapů nachází víru, upřímně se kající zločinec je požehnán vykoupením, zatímco ten, jenž svých činů nelituje, si vyslouží boží trest, stejně jako sadistický dozorce. Divák je důsledně tlačen k tomu, aby nenáviděl Percyho, vrah mu byl odporný a všechny ostatní si oblíbil. Pak musí přijmout boží trest jako spravedlnost Lásky - ano, uspokojivě si smí zamlaskat, jak jeden zloun zemře a druhého zavřou v psychiatrické léčebně. +++++ Dojme se nad vyléčenou myškou a stárnoucí paní a konečně může dospět ke konci, na němž Ježíš Coffey musí zemřít na křesle, protože... proč vlastně? Jak je možné, že Edgecomb neučiní nic, pro jeho záchranu, když ví o jeho nevině? Těžko říci, tentokrát nejde o odpuštění hříchů lidstvu (což mi ostatně připadá divné i u toho křesťanství), ale o pláč milujících dozorců za zvuků tklivé hudby ve zpomalených záběrech. Haleluja, plačte také, diváci. Ježíš a Jingles jsou věční! Hlavně aby tu pro diváka nebyla nějaká výzva... (04.10.2014)

Každé desetiletí nabídne spoustu nadčasových filmů, ale devadesátky byly v tomto ohledu obzvláště plodné. A několikrát u toho byl Tom Hanks. Zelená míle je pro mě přímo trefa do černého, protože filmy z vězeňského prostředí mě prostě baví. Film je vlastně celý o vztahu mezi Johnem Coffeyim, kterého naprosto bravurně ztvárnil zesnulý Michael Clarke Duncan a Tomem Hanksem. Snímek je sice až děsivě dlouhý, ale je v něm plno silných momentů a i když se občas zasekne v kupě, na oko, nepotřebných dialogů, za čas se zase rozjede a už nepustí. Souhlasím s většinou...100% (20.07.2013)