Control

Všechny filmy o hudebních legendách mají stejnej průběh - outsiderství, leč talent - snaha o průlom do světa - radost z něj - sláva - zbavení se břemen v podobě manželek, co doma máchaj plíny - milenky - deprese z vytoužený získaný slávy - a pád. Někdy následuje "recover" fáze, leč většinou se o takovejch netočí. Všechny mají schopnýho hlavního představitele (Kilmer, Phoenix a jemný Riley, jehož smutnej kukuč znásilněné divy mě bude provázet ještě dlouho). Control se odlišuje svým ryze melancholicky černobílým pojetím, specifickou, depresivní hudbou JD a faktem, že zde nefigurovaly divoký drogový večírky s haldou grupies a rvačky, ale často stačí jen démoni čistě (skoro)přírodní. Nevím, do jaký míry je zde život Iana Curtise, kluka, co byl fascinován legandama, který to zabalily v mládí a tak se k nim pod tíhou okamžiku zbytečně přidal, zkreslen očima milující Debbie, podle jejíchž memoárů film vznikal, ale uslzenej pohled poraženýho kolouška a specifickej epileptickej tanec si budu tak jako tak pamatovat ještě dlouho. Poslechu JD pro mě dodává Control další rozměr. A o to mi šlo. (23.05.2012)

Na dnešek jsem si umanul, že zůstanu doma, pustím si nějaké bezva horrory a budu se u toho hezky bát, nebo alespoň strach předstírat. Jenže, jenže nakonec jsem sáhl po něčem úplně jiném, po filmu CONTROL. Tenhle film je ovšem také svým způsobem strašidelný, smutný, mrazivý…hlavně když víte, co přibližně vás čeká. A jste-li fanoušky britské postpunkové skupiny JOY DIVISION, pak samozřejmě víte…a to já jsem. Smutná britská skupina, smutnější už jsou snad jen SWANS, působila krátce, nahrála dvě alba, a přesto se stala jednou z nejvýznamnějších kapel 80.let minulého století…a troufám si tvrdit, že moderní hudby vůbec. CONTROL natočil holandský fotograf a režisér videoklipů / např. U2 nebo Depech Mode/ ANTON CORBIJN a toto jest jeho debut. Film popisuje nejen osudy skupiny, ale především jejího charismatického zpěváka – IANA CURTISE. A musím říci, že jeho představitel – SAM RILEY – je opravdu skvělý. Chvílemi má člověk pocit, že sleduje skutečného CURTISE…. Osud člověka, kterého život vysál do poslední kapky. Přerod úspěšného zpěváka v trosku, jemuž se zbortil svět, rodina se rozpadla, nikdo mu nerozumí. Epileptické záchvaty ho stále častěji vrhají do náručí nočních můr. Smutek a beznaděj se vkrádá do jeho zoufalých očí, texty písní vypovídají o nezměrné bolesti, která se vpíjí do jeho duše a rve ji na cáry. A vy jen sledujete, a buď tušíte, nebo jako já víte, že tohle nedopadne dobře… V pouhých 23 letech se rozhodl pro dobrovolný odchod ze světa…světa, který ho odvrhnul, odcizil se mu, zatratil ho…v jeho představách. Otravu prášky přežil, ale když se mu později okolo krku omotala smyčka provazu, bylo rozhodnuto. Vše se odehrálo tak rychle – láhev alkoholu, depresivní film Stroszek v TV o společenském vyděděnci, záchvat a definitivní rozhodnutí – a přece IAN CURTIS celou svou bytostí k nezvratnému konci delší dobu směřoval. Černobílý obraz a fotografické vidění dává filmu, ve spojení s hudbou, onu atmosféru beznaděje a zoufalství. Radostné davy šílící pod pódiem jakoby neměly tušení, v jakém duševním rozpoložení se zpěvák nachází…a pomalé mrazení se stupňuje až k očekávané jistotě. To když jeho žena vstoupí do domu, který divák pozoruje z ulice, a po snad nekonečné chvíli ticha vydá ze sebe nelidský řev, řev hrůzy a ochromení, lásky a nenávisti, nekonečné, nekonečné bolesti. Malý lístek po sobě zanechal, napsal jej těsně před smrtí: Je to to jediné, co momentálně považuji za správné… Druhá deska vychází až po CURTISOVĚ smrti. Těsně po jejím natočení spáchal sebevraždu. Jmenuje se CLOSER a je skutečným hudebním milníkem. Není to punk tak, jak ho známe. Bývá označována jako cold wawe……chladná, tajemná, skličující, a přeci krásná. Na obalu je sousoší Máří Magdaleny plačící nad mrtvým Kristem…. No, půjdu si pustit nějaký ten horror, protože po tomhle filmu bych jen tak neusnul. (05.08.2010)

Ta pátá hvězda je subjektivně nadhodnocená, protože k příjemně bezútěšné a sladce depresivní hudbě Joy Division mám velmi silný osobní vztah a silně nostalgické vzpomínky na subjektivně bezútěšné a depresivní období, ve kterém jsem ji poslouchal. Sam Riley v roli Iana Curtise je naprosto výborný a černobílá filmu sekne. (18.04.2013)

bohužel, jen max. na 70 %.. Sam Riley v titulní roli a vlastně většina herců skutečně bojují za tento film jak o život a scénář je také výtečnej.. problémem byla Corbijnova režie, která je bohužel nevýrazná a nedokáže na diváka přenést tíseň, kterou Curtis ve svých sžírajících depresích prožíval a jeho drama poněkud lacině převádí na to, že si Curtis (v podstatě slaboch) nedokázal zvolit jednu ze dvou žen.. to Haynesovo I´m not there je teda mnohem zajímavější film, ačkoli jsme měl hudbu Joy Division vždy trochu radši než tu Dylanovu (12.02.2008)

Úchvatná záležitost a jeden z těch filmů, kterým by barva rozhodně neslušela tak, jako oldschool vzhled. Nádherně to doplňuje ponurost filmu. Sam Riley hraje jako o život a jestli to zpíval on, tak zpívat umí. Jestli je to playback, tak je to jedno, ale do pódiových výkonů narval úplně všechno. Svýma smutnýma očima táhne film v dramatických chvílích, pošuckým tancem připomínajícím pochod v koncertních chvílích a svými záchvaty ty ostatní záběry. A má skvělej kabát, a to mě normálně hadry nezajímaj ani ve skutečnosti, natož ve filmu. A nápis HATE, když jde do práce na pohovor asi úplně vystihuje jeho názor na všechno okolo. Na můj vkus se ve filmu ale moc řeší jeho láska ke dvěma ženám a už méně jeho epilepsie a celkové vyčerpání ze světa okolo něj. Sice to neoddělitelně souvisí, ale té lásky je tam přeci jen nějak moc. (17.09.2010)