Control

Proslulý fotograf a klipař debutoval sebevědomým životopisným filmem, který se opírá jednak o výborný herecký výkon Sama Rileyho (jištěný dvěma stejně výbornými herečkami) a pak o atmosférickou černobílou kameru. Ano, jsou látky a filmy, kterým by barva ublížila. Joy Division jsou pro dnešní mládež asi neznámou, ale pár jejich hitů snad slyšel každý. A tady se může dozvědět, co se skrývá za nimi... (17.01.2010)

Tak jednostranně depresivní film aby člověk pohledal! Asi po čtyřiceti minutách mě to začalo neskutečně iritovat, no považte - týpek je přijat do kapely, týpek se se skupinou naprosto jednoduše dostane na vrchol (alespoň podle filmu), týpek má první ženu, týpek má druhou ženu, týpkovi se narodí dítě, týpek je zbožňovaný fanoušky, a tak dále. A světe div se, týpek se pořád tváří nasraně a mučednicky. Nemluvě o tom, že brečí u sexu. Dobře, možná takový byl, ale že by se za 23 let svého života ani jednou neusmál, neprohodil vtípek, neužíval si trochu? To autoři hodně přepískli. Pro mne sterilní biografie bez jakýchkoliv morálních hodnot. (10.08.2012)

Pre tentokrát je Anton Corbjin tým, kto stratil kontrolu. Postava a krátka žitná dráha Iana Curtisa je bez váhania skvelý, melancholicko šťavnatý námet priam vyžadujúci filmové spracovania a to väčšou škodou je, ako zmätkovito to celé na vo filmovej podobe dopadlo. .......... Dosť nepríjemne pôsobí tónovanie tempa filmu, rozrušené neplynulým, skákavo hektickým sledom obrazov/scén, ktorým by častokrát prospeli plynulé premostenia namiesto disonantných, ostrých skokov. Nielenže vytvárajú dojem rytmickej zbrklosti, neusporiadanosti filmovej reči, ktorá akoby rýchlo listovala medzi kapitolami a rušivo vynecháva prirodzené prechody, ale naviac absolútne nekorešponduje so snahou docieliť melancholický pulz snímky. Kvôli tomu pôsobí film v útrobách rozrušene, akoby sa snažil takouto nenápadnou cestou sprostredkovávať epileptické mykania sa, čo myslím vôbec nepatrilo medzi jeho cielené snahy a motivácie. Spomenuté prechody mohli okrem skoordinovania narácie plniť funkciu sprostredkovateľa obrazov kŕmiacich, v danom prípade veľmi dôležitý, atmosférický ráz filmu, oveľa lepšie, než dosť samoúčelné zvolenie monochromatického obrazu. .......... Naopak si film skvelo počína v častiach venujúcich sa čisto hudbe. Muzika Joy Division je nadčasovou dominantou na rockovej scéne za posledných zhruba 30 rokov, na čo sa režisér a celé jeho dielo až priveľmi spolieha. Pasáže z koncertov sú spracované zo všetkých najlepšie, hlavne vďaka tomu, že stoja najmä na samotnej hudbe a obraz je už len akýmsi doplnkom, príjemným nie na vytváranie, ale dotváranie zážitku. To je, nanešťastie, jav typický pre celý film. CONTROL sa nejaví ako svojbytné dielo sugestívne rozprávajúce životopisný príbeh podkreslený skvelou hudobnou zložkou. Skôr ide o vágne (opäť narážam aj na samoúčelnú monochromatickosť) atmosférické doplňovanie akého-takého kontextu a podhubia k jednotlivým skladbám, ktoré znejú hlasnejšie, než dejové línie medzi, či skôr až pod nimi. ......... Pre Curtisa boli jeho texty katalyzátorom stavov, ktoré prežíval. Jednalo sa o akési špice jeho duševných rozpoložení, sprostredkovaných v perfektnej hudbe. Corbjin sa vo svojom filme akoby spolieha na skladby, ako na špongiu, odkiaľ sa všetka tá silne kumulovaná emocionálnosť vyžmýka do slabej rekonštrukcie udalostí, ponúkanej jeho filmom. .......... Keďže sú pri sumarizovaní celkového záverečného dojmu všetky spomenuté neduhy naďalej ututlávané do popredia stavanou hudbou, čo samo o sebe môže byť ďalšou položkou na zozname neduhov, vytvárajúcou však senzuálne narkotikum, stoický stav prímeria, naďalej sa jedná o v priemere príjemné filmové dielo, ktoré však malo oveľa väčší potenciál, než byť " v priemere príjemným". (25.02.2014)

Vizuálně pěkný, ale spíše nezajímavý popis toho že Ian Curtis uměl docela slušně zpívat, podváděl svou ženu, a oběsil se. Tím to hasne, kromě pár nezávisle na filmu fungujících písní na hlubší vhled do Curtisovy duše sžírané vnitřními démony a depresivní hnípání se v bahně existencialismu zapomeňte. Přitom biografie jakého hudebníka by si podobně hlubokomyslný přístup zasloužila víc, než autora jedněch z nejvíce oduševnělých skladeb své doby, jednoho ze zakladatelů žánru New Wave, který ovlivnil následující generace nejen svou hudbou a svými texty, ale i svým životem a hlavně finálním aktem dobrovolného ukončení své subjektivně marné existence? Takto je Control jen řemeslně efektním, ale velmi povrchním popisem událostí, nikoli myšlenek a emocí... čímž navíc nabízí velmi diskutabilní výklad motivací činů hlavní postavy. 7/10 (21.10.2008)

Cotrol je nalaďen na stenou vlnu jako hudba Joy Division. Lépe by film o Ianu Curtisovi natočit nešlo. Stejně jako jeho hudba i tento film skýtá jakousi temnou a smutnou krásu utopenou v moři beznaděje. Pro mě se tento film stal neodlučitelnou součástí fenoménu Joy Division, je to plnohodnotný díleček v mozaice jejich díla. Jelikož jsem s dílem A. Corbjina obeznámen, byl jsem velice zvědavý jak dopadne jeho první film a rozhodně jsem jen a jen příjemně překvapen. Temné, bezútěšné, ale krásné záběry jakoby vyjadřovlay Ianův stav mysli. Téměř každý záběr je v promyšlené kompozici a nezapře režisérův hlavní job. Sam Riley je geinální. Film je také spravedlivý, ukazuje jaký má to, co postihlo Iana, devastující účinek na všechny v okolí. Na manželku s dítětem, na milenku, na nadějnou kapelu a hlavně na něj. (22.09.2008)