Control

Ano, jak praví oficiální text distributora, Control má šanci zaujmout i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali, nicméně pro takové lidi bude nejspíš jen dalším průměrným dramatem o výjimečném umělci, kterého zničily duševní poruchy, alkohol a drogy. Čím větší jste ovšem v mládí byli dekadenti, čím víc černé jste nosili, čím víc cigaret kouřili a Joy Division, The Cure či Depeche Mode poslouchali, tím větší má tento film potenciál vás emočně zasáhnout. Osobně jsem na hudbě JD, Bowieho, Iggyho Popa, Kraftwerku, Velvet Underground, zkrátka téměř všech, co jsou slyšet v soundtracku, vyrostl. A Control, natočený, když mi bylo 17 a zakládal jsem svoji vlastní kapelu, se stal jedním z téměř iniciačních snímků. ,,Pojďme se vzít," řekne Ian Curtis Debbie v podstatě hned na začátku. Střih a už jsou svoji. Střih a už je založena kapela. Film se u ničeho zbytečně nezdržuje, není polopatický, na rozdíl od hitů posledních let (Bohemian Rhapsody, Rocketman) citově nevydírá. To zdánlivě nejdůležitější zamlčuje - když JD hrají v Londýně před prázdným klubem, dozvíme se to jen z detailů na jejich obličeje. Když se Curtis oběsí, vidíme jen provaz, jak se napne. Je chladný, undergroundový, krásně (ne)barevný. V hlavní roli tu není bulvární pohled na výjimečného člověka, ale prostředí. Post-punková Británie 70. a 80. let, slušivé kabáty, synťáky, deprese, spousta cigaret a kluci, co se poprvé v dějinách nestydí být citliví. A k tomu všemu výborný výkon Sama Rileyho, na kterém může jeden oči nechat. Ian Curtis už není, mých 17 už taky dávno není. Ale Control tu pořád je. A pořád zatraceně dobrý. (14.10.2020)

Na dnešek jsem si umanul, že zůstanu doma, pustím si nějaké bezva horrory a budu se u toho hezky bát, nebo alespoň strach předstírat. Jenže, jenže nakonec jsem sáhl po něčem úplně jiném, po filmu CONTROL. Tenhle film je ovšem také svým způsobem strašidelný, smutný, mrazivý…hlavně když víte, co přibližně vás čeká. A jste-li fanoušky britské postpunkové skupiny JOY DIVISION, pak samozřejmě víte…a to já jsem. Smutná britská skupina, smutnější už jsou snad jen SWANS, působila krátce, nahrála dvě alba, a přesto se stala jednou z nejvýznamnějších kapel 80.let minulého století…a troufám si tvrdit, že moderní hudby vůbec. CONTROL natočil holandský fotograf a režisér videoklipů / např. U2 nebo Depech Mode/ ANTON CORBIJN a toto jest jeho debut. Film popisuje nejen osudy skupiny, ale především jejího charismatického zpěváka – IANA CURTISE. A musím říci, že jeho představitel – SAM RILEY – je opravdu skvělý. Chvílemi má člověk pocit, že sleduje skutečného CURTISE…. Osud člověka, kterého život vysál do poslední kapky. Přerod úspěšného zpěváka v trosku, jemuž se zbortil svět, rodina se rozpadla, nikdo mu nerozumí. Epileptické záchvaty ho stále častěji vrhají do náručí nočních můr. Smutek a beznaděj se vkrádá do jeho zoufalých očí, texty písní vypovídají o nezměrné bolesti, která se vpíjí do jeho duše a rve ji na cáry. A vy jen sledujete, a buď tušíte, nebo jako já víte, že tohle nedopadne dobře… V pouhých 23 letech se rozhodl pro dobrovolný odchod ze světa…světa, který ho odvrhnul, odcizil se mu, zatratil ho…v jeho představách. Otravu prášky přežil, ale když se mu později okolo krku omotala smyčka provazu, bylo rozhodnuto. Vše se odehrálo tak rychle – láhev alkoholu, depresivní film Stroszek v TV o společenském vyděděnci, záchvat a definitivní rozhodnutí – a přece IAN CURTIS celou svou bytostí k nezvratnému konci delší dobu směřoval. Černobílý obraz a fotografické vidění dává filmu, ve spojení s hudbou, onu atmosféru beznaděje a zoufalství. Radostné davy šílící pod pódiem jakoby neměly tušení, v jakém duševním rozpoložení se zpěvák nachází…a pomalé mrazení se stupňuje až k očekávané jistotě. To když jeho žena vstoupí do domu, který divák pozoruje z ulice, a po snad nekonečné chvíli ticha vydá ze sebe nelidský řev, řev hrůzy a ochromení, lásky a nenávisti, nekonečné, nekonečné bolesti. Malý lístek po sobě zanechal, napsal jej těsně před smrtí: Je to to jediné, co momentálně považuji za správné… Druhá deska vychází až po CURTISOVĚ smrti. Těsně po jejím natočení spáchal sebevraždu. Jmenuje se CLOSER a je skutečným hudebním milníkem. Není to punk tak, jak ho známe. Bývá označována jako cold wawe……chladná, tajemná, skličující, a přeci krásná. Na obalu je sousoší Máří Magdaleny plačící nad mrtvým Kristem…. No, půjdu si pustit nějaký ten horror, protože po tomhle filmu bych jen tak neusnul. (05.08.2010)

Mě, jakožto neznalce hudby Joy division, tento dokument naprosto rozložil na malinké kousíčky, které budu muset ještě pár dní skládat dohromady. Dokonalá (ať už více či méně účelná) práce s obrazem, záběry, ze kterých běhá mráz po zádech, výborné herecké výkony (a to hlavně Sam Riley) a hlavně přenádherně depresivní poetika textů..tak skličující, že už se nemůžu dočkat, až si Joy division poslechnu pěkně ve sluchátkách a nechám se jimi obejmout.. (20.06.2008)

Dejova linie filmu chronologicky sleduje zivotni obdobi hlavniho hrdiny,zpevaka skupiny Joy Division, Iana Curtise.Silnym clankem je zvukova stopa.Umoznuje prekomponovanym obrazum zachycovat rovnovahu vlastni filmove reci.Temer neme obrazy maji zrejme za ukol vytvorit prostor pro identifikaci s emocnim nastavenim hlavni postavy .Control je okouzlujici hlavne v efektnosti filmoveho vyjadrovani, ale o hodnotach umelce jsem se moc nedozvedel. (22.05.2022)

„Těžký“ život rockové hvězdy, manchesterská hudební scéna, partnerské problémy, milostný trojúhelník.. epilepsie, frustrace a rezignace.. plus tragický odchod (v rozpuku sil) spoluzakladatele punk-rockové skupiny Warsaw, později známé jako Joy Division, Iana Curtise = zajímavé festivalové sousto pulsující vnitřním životem!! (02.09.2008)