Karamazovi

Dostojevského fikce plná rozsáhlých popisných pasáží, košatého vyjadřování a filozofických úvah jde tak trochu mimo mě. Četl jsem, ale určitě ne dobrovolně. Pražští herci z Dejvického divadla zrovna přijeli do krakovských oceláren sehrát adaptaci náročné hry. Čeká je tovární generálka, hrají jak o život, přičemž tu a tam tvůrci přihodí krátké epizody z „reality“. Továrna s odstavenými stroji je atraktivním prostředím, kterému navíc další body přinášejí samotní herci. Výsledek má své kvality, ač si nemyslím, že zrovna tenhle ojedinělý Zelenkův kus slupne „běžný“ divák. Filmové zjevení ano, mně se ale nestrefilo do vkusu. (15.02.2020)

"Nebudu mrdat MUDr. Drdovou z Otorhinolaryngologie." Tak tento rozmlouvací jazykolam mě pobavil ze všeho nejvíc, což je jednoznačným důkazem toho, že na české divadelní předvedení ruského dramatu v polské ocelárně nejsem dostatečně duševně připraven, A domnívám se, že asi ani nikdy nebudu, ale přesto mě pobavilo, jak ti diváci v montérkách do hry krásně zapadli. (25.11.2016)

Pan Zelenka pěkně vzkvétá... od mozaiky knoflíkářů přes příběhy obyčejných lidí a jejich šíleností až k bratrům Karamazovým. Pro mě se tento snímek jednoznačně stává úchvatným výplodem současné české kinematografie, který mě svým podáním zcela ohromil a jméno Petr Zelenka se nyní stává symbolem jednoho z největších zjevů dnešního filmu. Jednak jsem vášnivým milovníkem Dostojevského, jednak jsem hlubokým obdivovatelem divadla, jednak jsem nenapravitelným divákem netypických filmů. A Karamazovi mě naplnili nevídanou dávkou emocí včetně všech jejich vedlejších účinků... Divadlo ve filmu? Divadlo v továrně? Divadlo v životě? Ano, ano, ano! Vynikající nápad natočit divadelníky, jak se připravují na vystoupení v polské továrně, jak se poddávají svým postavám, jak se vžívají do života velkého hříšníka a jeho synů, jak procítěně inscenují realistický román velkého myslitele a jaký to může mít dopad na obyčejného člověka, kterým zmítají jeho osobní problémy (a nutno podotknout, že se jedná o člověka věřícího). Zásadně nesouhlasím s tím, že postava dělníka, který během "zkoušky" přišel o syna, nezapadá do kontextu - právě naopak. On se svými pochybnostmi, který se zničehonic ocitl před osudovou zkouškou a zcela bezbranně stojí tváří tvář otázce, zda-li je bůh či není, a kterému se před očima rozehrává filosofie Dostojevského a vidí důsledky, právě on doplňuje a stvrzuje onen mrazivý pocit, který ve mě snímek vyvolal. Jinak by to byla "jen" báječná podívaná na divadelní představení odherávající se na filmovém plátně... Ale je to mnohem víc. V mých očích jsou Zelenkovy a Schormovy Karamazovi odkaz, odkaz dnešní společnosti o odpovědnosti za své činy. "Žijeme jako zvířata, ale chceme se modlit." Nejde jen o nadčasovost Dostojevského či o otázku víry, to vše jen podtrhuje reálnou situaci: ztrátu syna. A otec sleduje herce, ovšem vidí hříšníky, vidí kněze, ďábla, pochybnosti, naději, vidí osud... naprosto úchvatný, ohromný a silný filmový zážitek! Kromě výtečného nápadu Petra Zelenky a Evalda Schorma musím zmínit také excelentní výkony všech zúčastněných (zejména Trojan, Holub a Myšička zazářili), malé představení Dostojevského-mončičáka v podání loutkaře Solce bylo také báječným vstupem a mě jen mrzí, že Lucie Žáčková opět měla malý prostor k tomu, aby předvedla, co v ní dýmá, protože zrovna tenhle kus by ona vybrousila k zářícímu lesku. Ovšem i tak jsem rozžhavena z téhle hluboké sondy a nechám ji v sobě pěkně doutnat... (15.06.2008)

„Člověk pochopí, že je smrtelný, že nemá naději na vzkříšení! A přijme smrt a přijme ji rád. Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno. A jakmile bude člověk bohem, přestane platit jakýkoliv zákon. VŠECHNO BUDE DOVOLENO!“ Na úvod pár superlatívov. Karamazovi sú bez pochyby jedným z najzásadnejších a nebojím sa povedať, že i najlepších českých porevolučných filmov, ktorý hravo prekonáva vysoké kontinentálne štandardy a stavia sa na absolútnu špičku európskej produkcie posledných rokov. Sú zároveň divácky vysoko záživným experimentom, skúmajúcim dialektický vzťah spoločenských otázok k dobe a zároveň hranice fikčného sveta, divadla, filmu a reality. Zelenkovi nemožno uprieť režijnú genialitu, s akou uchopil tento po každej strane dokonale obrúsený sémantický drahokam. Absolútne vystihnutie vznešenej divadelnej tragiky sa pretína s miznúcimi okrajmi javiska, ktoré sa približuje k človeku. Apriórne kritiky, ktoré sa na film zniesli kvôli zasadeniu do súčasnosti, zvolenému prostrediu a "rušivému" konfliktu mimo hru sú chybné. Sú to totiž práve Dostojevského motívy, ktoré plynulo prechádzajú a rezonujú v skutočných životoch hercov. Preto nemožno chápať tieto dve línie, teda divadlo a "realita" ako rozlíšené a sústrediť sa len na jednu, pretože spolu splývajú a len v jednote utvárajú ten skutočný význam. Svoje miesto tu právoplatne má zriedkavý Zelenkovský humor (tá jeho bizarná odroda, ako poznáme i z jeho predchádzajúcich filmov, avšak hercom presne, ba až civilne sedí) i smútok, stret tradície a modernity postindustriálnej spoločnosti (továreň, ktorej ideologický zámer bol porazený), reflektovanie súboja ľudského materializmu a viery v Boha o dušu človeka vo všetkých odtieňoch. Vyzdvihnúť musím i strhujúcu prácu s kamerou a scénou, kde každá rekvizita dostáva významovú hĺbku a použitie niektorých zariadení továrne vyráža dych. Nezabúda sa však ani na emócie - tie sú ťažiskovým bodom stretu fikcie a skutočnosti, ktorý naplno exploduje v drtivom katarznom závere. Nekompromisné pedantné opus magnum Petra Zelenku s excelentným obsadením, ktoré mi dalo riadne do tela. 100% (15.01.2015)