Piráti na vlnách

Přesně něco takovýho jsem dnes potřebovala. Přiměřeně praštěný a víc než dostatečně zábavný. Po herecké stránce bezvadný, kde excelovali i pro mě neznámí herci. Všechno umocněný senzační dobovou muzikou a o spoustě suprových hlášek už ani nemluvě. "Nemůžu se milovat při umělém osvětlení, je to nepřirozené." Radio Rock rozhodně dneska splnilo svůj účel a to je pro mě podstatný. (02.12.2013)

Čekala jsem, že Piráti na vlnách budou pro mou rockovou duši pošušňáním, že mě ta příjemná herecká skvadra odbourá svými vtípky, že se budu tetelit nad rockovými peckami 60. let, že mi ta rozjívená a svobodymyslná loď vpluje pod kůži, kde navždy zakotví. Nemůžu se tedy divit svému rozčarování, když se mi dostalo "jen" příjemného filmu, v němž sice láska k rock'n'rollu hraje prim, ale který mě nedokázal úplně pohltit, natož odrovnat. Převeliká škoda. (09.09.2009)

Zábavné a velmi stylové dvě hodiny a kus. Na tu dobu vás pohltí svět, v němž se škrobené límečky hrozně bály toho, že se jejich téměř neopodstatněná důstojnost ze dne na den rozplyne, a v němž se hrála nebesky úžasná a až obscénně prostá živelná muzika, na které ujíždíme dodnes (a k tomu občas voláme "Chceme rock'n'roll!!!;)). Ale z té zábavy ve vás nic nezůstane a nebudete vědět, proč že se na to podívat znova. Respektive budete, protože si budete pamatovat supersympatického Philipa Seymoura Hoffmana (neuvěřitelné, vážně jsem neměl tuchu, že tenhle týpek taky dovede vypadat jako fajn chlap), hustopanského šviháka lázeňského Rhyse Ifanse a další velmi ikonické (někdy až moc) uvolněné a svobodomyslné figury ze "zlatých šedesátých" (Džin Morizn included), jimž dělá protiváhu odporně zábavný Kenneth Branagh, který ten nerovný poměr sil a času stráveného na plátně využívá na 110% (jakkoliv jeho výkon občas vypadal jako až moc usilovná snaha o karikaturu). Jenže si taky budete pamatovat jak to místy nesedělo v kupě, jak to postrádalo tu lehkost, se kterou vás Richard Curtis přiměl zobat mu z ruky ten "život", který pro vás vymaloval ve svém majstrštyku Love Actually, jak je to celé v příliš mnoha chvílích umělé až divné (včetně konce, který je jedno velké WTF?!) a hlavně jak je ta Talulah Riley děsivě nefotogenická (byť hraje příjemně), a to radši ani nemyslím na její srovnání s Emmou Thompson, která je tu naprosto šukézní...ale to jsem 1) hodně odbočil a 2) shame on you, Gemini, you naughty boy - go to your room...;) Prostě si vzpomenete na ta pozitiva, ale i na nemálo negativ, vyhraje rozum, a vy se radši podíváte na něco jiného, lepšího a/nebo trvalinvějšího. Ale uznejte sami, že na tu spoustu keců a závorek je 80% víc než slušné hodnocení;) (07.09.2009)

Proč to mělo dvě hodiny, boha? A kéž by to tak mělo nějakou silnější dějovou kostru, na kterou by se pak nabalovaly všechny ty mikropříběhy a mikropříhody, pak by to bylo téměř dokonalé. Tenhle styl mám hodně ráda, ten humor je mému srdci blízký a taková záplava frajerů taktéž. Vychytanej scénář zaručuje velkou spoustu vtipnejch situací, dialogů a gagů, který stojej právě na skupině výbornejch herců. Rhys - Willy Wonka - Ifans jako ultimátní sexy mešuge, medvědí sváděč Nick Frost, svěží a na pohodu P. S. Hoffman, typický Chris O'Down nebo tradiční vyšinutej pošuk Bill Nighy, jehož cit pro módu mu může leckdo závidět, to všechno jsou postavy, kterýma ten film žije. Do toho perfektně padnoucí výběr hudby a z The Boat That Rocked se stává film, kterej sice nemá téměř žádnej smysl, ale tak nějak hodí člověka do klidu a hlavně v něm probudí touhu vcucnout se do televize a vegetit s nima na vlnách, za zvuků Let's Dance od Davídka. No, a tohle někdy ke spokojenosti bohatě stačí. (19.01.2014)

Richard Curtis je život milující lidumil, který měl tu smůlu/štěstí, že se narodil na britských ostrovech. Po Lásce nebeské přichází s pekelnou mořskou nemocí jménem rock´n roll. Na loď lásky,jež je obydlena svébytnými postavičkami, které lze ve zkratce charakterizovat labely jako lesba, hipík, vtipálek, loser, Casanova se díváme očima Carla, nepolíbeného studentíka, který dostává lekce sexu, naslouchá volání krve a decibelům pořádné muziky a poznává, jak piráti ze Severního moře mění upjaté poddané Jejího Veličenstva v rozjásaný rockující kotel. Konec šedesátých let vidíme v popkulturních prostřizích, v montážích posluchačů, v zachmuřených rysech vlády, která hodlá ve jménu řádu zatnout rozepnutým poklopcům tipec. Curtis dávkuje ten správný poměr nekompromisního chlapského humoru, jadrné mluvy a rockových vypalovaček, což zní jako film pro všechny správné kluky, co toužili být dalším Jimi Hendrixem. Ale kdeže, nebyl by to Curtis, aby do filmu nepropašoval další vztahovou mozaiku nepravděpodobných párů, oslavu přátelství, vášeň pro riffy až za hrob a hlavně: láskyplné happyendy. Hudba je jazyk srdce a Curtisova plovoucí relikvie naplní uši i srdce až po okraj. Jediné slovo: DISARMING. Nicméně od absolutoria brání dvě výhrady: vysoce amorální (což je u romcom běžné, ale ne tak očividně) a na rozdíl od Love Actually se všechny jizvy hojí bleskově a bezbolestně. A příběh je možná příliš epizodický na to, aby se člověk nechal unášet vlnami znovu. P.S. NENÍ! (20.07.2009)