Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Slavný román v dopisech Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti (1782) natočil v aktualizované podobě v roce 1959 Roger Vadim s Gérardem Philipem a Jeanne Moreauovou v hlavních rolích. Na sklonku osmdesátých let vznikly téměř souběžně dva další přepisy. Režisér Stephen Frears se přitom opíral o úspěšnou dramatizaci románu Christophera Hamptona a zůstal věrný originálnímu názvu. Miloš Forman spolupracoval na původním scénáři s Jean-Claudem Carrierem a dal mu název podle jedné z hlavních postav – Valmont. Vznikl tak snímek, který se přidržuje základní osnovy románu (ta je ostatně připomínána i četným psaním dopisů) a který vychází ze záměru zachytit žánrový obraz aristokratické společnosti pár let před Francouzskou revolucí. Osud dvou libertinských intrikánů, vikomta Valmonta a markýzy de Merteuil, je podán v sytých barvách pozdního rokoka a zároveň je poněkud odlehčen. Jak se svěřuje jedna z hrdinek dramatu: „Říkala jsem jen ne, ne a pořád jsem dělala, co on chtěl…“ Hra obou cynických poživačníků nachází odezvu v samotné struktuře filmu, jež se tak vzdává důležité moralizátorské polohy. Miloš Forman přitom vychází ze zkušenosti z Amadea (1984) a příběh je plný malebných plenérů, vtipných epizod, bohaté výpravy a kostýmů. Opět spolupracoval s českými tvůrci, kameramanem Miroslavem Ondříčkem a kostýmním návrhářem Theodorem Pištěkem (ten získal prestižního Césara). (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (323)

Rex Mundi 

všechny recenze uživatele

Môj názor a komentár berte ako od obrovského fanúšika Nebezpečných známostí z roku 1988, takže sa nevyhnem porovnávaniu a to dosť kritickému. Formanov Valmont ma sklamal. Videla som ho až pár rokov po Frearsových Nebezpečných známostiach (teraz som si ho zopakovala), ale nemôžem sa zbaviť pocitu, že to proste nie je to pravé orechové. Aj keď Annette Benning a Fairuza Balk sú vynikajúce. Forman má širší spoločenský záber ako Nebezpečné známosti, ale pre mňa to znamená, že sa s Valmontovskou látkou popasoval slabšie a rozbitejšie. Frearsove Nebezpečné známosti sú poňaté komornejšie, ale idú hlbšie do duší postáv. ()

agentmiky 

všechny recenze uživatele

Z mnoha stran jsem slyšel na tento filmový počin od Formana chválu, ale bohužel, samotný snímek mě ve výsledku moc nezaujal. Užil jsem si bezpochyby tu formální stránku. Sledovat ty krásné kostýmy a vytříbené exteriéry do posledního detailu mělo totiž něco do sebe. Jenže mě nezaujal příběh. Herecky asi v pořádku (zejména ďábělsky proradná Annette Benning na place kralovala), ale ty jednotlivé dílčí zápletky mě jednoduše nedokázaly. A závěr za mě dost uspěchaný. Škoda. Za mě dávám 6/10 ()

Reklama

sud 

všechny recenze uživatele

Formanovi se při filmování "Amadea" zalíbily kostýmní velkofilmy a rozhodl se natočit Valmonta. Všichni ti, kteří tento film nepřijali ho jistě porovnávali s "Nebezpečnými známostmi", nebo dokonce s románem Charlese de Lacose. Ale, přátelé, tohle není doslovná adaptace Lacosova díla, ani konkurence "Nebezpečným známostem". Tohle je pohled Miloše Formana na danou věc v krásných kostýmních scenériích a barvách. Colin Firth se mi zdál skvělý a stejně tak Anette Bening. Nemám co bych vytknul. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Tetino mrknutí na nevěstu v samotném závěru si tedy mohl Forman odpustit; shazuje tím celý film, což trestám odebráním hvězdičky. Film, který bez ohledu na sociální realitu preparuje konzervovaný život vyšších vrstev sladké rokokové Francie. Dost vysokých na to, aby bylo možno odhlížet od otázek praktického životního zabezpečení, ale ne příliš vysokých na to, aby bylo nutno brát v potaz politické a mocenské zájmy. Uvádí nás do sféry, do níž je každý narozením uveden jako do zdánlivě zakonzervovaného láku, v němž se jisté věci prostě neřeší. Ordo rebus socialibus et politicibus aeternus est a našinec za celý svůj život ani nesáhne na kliku domovních dveří: vždy je k disposici livrej, která je otevře. Příslušník této sféry je permanentně ohrožen jediným nebezpečím: nudou. Vždyť i myšlení i cit je zde především prostředkem rozptýlení. Sňatková politika je ještě tak to jediné, oč je nutno se starat. Nevědomá potřeba životní aktivity a významu dění tak bují do prázdného prostoru v precizaci životní hry erotických vztahů, společenské prestiže, tříbení konverzačních dovedností, delikátnosti, elegance a „duchaplnosti“, to vše při potřebě stálého přísunu zábavy a dráždidel. Nespornou výhodou oné doby přitom je, že stále ještě platí skrupule; stud, naivita a zakázanost zakázaného jsou ještě živou součástí lidského metabolismu. O zábavu je tedy postaráno, hra na život nebude nikoho nudit. Těžko najít vhodnější historické podmínky pro čisté předestření delikátních vztahových her. Forman pro svou adaptaci velmi šťastně mění moralistní název "Nebezpečné známosti" na programové "Valmont". Valmont a zvláště jeho intrikánská přítelkyně nehrají s reálnými lidmi. Sami sebe prožívají jako figurku permanentní společenské hry a i ostatní jsou pro ně takovými figurkami: každá má určitou rezervu životů, určité typizované „vlastnosti“, určité zbraně, určité kvality. Žijí virtuální životy. Když Valmont vyznává z loďky lásku, nelže. Nemá totiž pojem pravdy a lži. Jenomže těmi figurkami jsou živí lidé. Cecilie a její rytíř netuší, že i jejich vzájemný cit je krásnou iniciační hrou, byť skutečně prožívanou. A už vůbec nemohou tušit, že jejich hra je vítanou zábavou zkušených virtuálních hráčů – oč skutečnější, o to vítanější. Hráčů, kteří nepočítají s tím, že každý má jen jeden život. A že v tomto jediném životě se vždy hraje o všechno. Za nejvtipněší moment filmu mám omdlení slečniny komorné, za nejilustrativnější pak sekvenci šerm – šerm – tanec přesně v půli filmu. „- O čem to mluvíte? – Přece o lásce, můj andílku; o čem jiném?“ Vše, co se odehrává potom, analyzuje všemožné podoby a kombinace hra-život. Soudcova manželka sice vypadá, že vypadla z nějakého Dostojevského románu, ale to patří k věci. Nerad bych vypadal jako kazatel „pravosti života“ proti „nezodpovědným hrám“. Film Valmont je vynikajícím příspěvkem k problému lidského života jako hry. Odhlédnu-li od propastného rozdílu mezi filmy do Taking off a po něm, rozhodně bych ho neoznačil jako „slabší“ Formanovo dílo. (Naopak, je to právě tento film, který stojí za srovnání třeba s Láskami jedné plavovlásky jako jejich dokonalý protipól.) Úplně si vystačí s pěkností a elegací, do níž je oděn a s omezeným soustředěním na své téma a na vztahové hry postav. Síla jeho přesvědčivosti je dána tím, že pouze nekonstatuje, nýbrž láká: nevzpomínám si, že bych viděl v nějakém filmu více vzrušující erotickou scénu než je scéna Valmontova diktování Ceciliina dopisu; její nefalšovaný stud skýtá při možnosti odhlédnout od kontextu skutečného života pravý požitek: čistá hra, čistá erotika; rafinovanost virtuálních her se bez reálných prožitků neobejde. Ano, tento film zlehčuje reálné katastrofické důsledky a morální zrůdnost valmontovských her; představuje je totiž z pohledu hráče; a člověk společenský je vždycky hráčem. Valmont je jeho dokonalým prototypem, paní intrikánka pak uměle zkonstruovaným modelem člověka, o němž lze čisté hráčství vypovídat jako jeho jediné určení. Ostatně od scény vrcholící fackou je zřejmé, že tato postava je zde jen Valmontovým zrcadlem; zrcadlem, v němž sám sebe náhle spatří, „prohlédne“, načež se zběsile a naivně snaží „vše napravit“ a následně spatřuje hospodu hemžící se nízkými existencemi – z nich si vybírá své svědky, poté, co zjišťuje, že na oddělení života a hry je už pozdě. Závěr se svatbou vyznívá poněkud rozpačitě, pokud chceme dál sledovat příběh (nějak se zapomnělo na problém poznání o svatební noci), ale důležité je, že hra pokračuje, což nejlépe symbolizuje přítomnost samotného Ludvíka XV. Valmontův konec lze také brát jako metaforu konce celé sféry, která byla smetena následkem toho, že odmítala vidět mimo virtualitu (stará teta: „Kde je můj karetní stůl? A kde jsou mí spoluhráči?“). Forman se nijak nezdržuje tím, aby nás uvedl do kontextu, do ducha doby, nezajímá ho celek tehdejšího života či komplex sociální reality, neozřejmuje bázi, na níž se odehrává ukázané. Krom hráčů vidíme většinou jen livreje s mrtvou tváří, bez osudů, případně černou komornou coby luxusní exotický doplněk. Teprve později i takové postavy jako ženu myjící schody. Když markíza píše dopis s kordem pod krkem, slyšíme tikot hodin (srov. s kostelním zvonem při marném hašení chalupy v Hoří má panenko). () (méně) (více)

Maq 

všechny recenze uživatele

Nekonečně niternější než Frearsova verze. Francouzská aristokracie 18. století byla rozhodně dekadentní, bez budoucnosti, ve svých limitech ovšem představovala evoluční vrchol. Formanův geniální klíč spočívá v tom, že se na jedné straně přizpůsobil manýristickému stylu oné společnosti, přitom se ovšem vyslovuje k hodnotám všelidským, na místě, čase a prostředí nezávislým. Srovnejme jen závěr obou adaptací: Ve Frearsově verzi je markýza de Merteuil konfrontována se společenským odsouzením. Jak polopatistické, a řekněme rovnou, mentálně ubohé! Naopak Bening pod Formanovým vedením zcela beze slov, jen výrazem tváře, vyslovuje mnohem důsažnější pravdu, totiž že msta zhrzené ženy, jakkoli úspěšná, je bezvýchodná, neukojitelná, je to hydra nenasytně požírající především ženu samotnou. --- Formanova adaptace vůbec není "poněkud odlehčená", jak píše distributor. Je naopak úplná a náročná směrem k divákovi. Odměnou za pozornost je pak nikdy nekončící požitek z pronikání do hlubin, jemných nuancí a nebezpečí "nebezpečných známostí". ()

Galerie (82)

Zajímavosti (21)

  • Film se stal na domácí scéně propadákem – při rozpočtu 33 milionů amerických dolarů se za otevírací víkend v USA vydělalo 96 000 dolarů a celkově se v USA vydělalo pouhých 1 132 000 dolarů. (Varan)

Související novinky

Miloš Forman bude točit o Goyovi

Miloš Forman bude točit o Goyovi

23.04.2005

Miloš Forman připravuje nový film, inspirovaný životem slavného španělského malíře Francesca Goyi. Projekt je prozatím nazván GOYA'S GHOST a scénáře se ujal zkušený Jean-Claude Carriére, francouzský… (více)

Reklama

Reklama