Hasta la vista!

Hořkosladká belgická komedie / drama / road movie, inspirovaná skutečným příběhem, o cestě třech handicapovaných paniců – jednoho slepého, druhého na vozíku těsně před smrtí a třetího zcela ochrnutého – do Španělska za sexem, přičemž je na cestě doprovází ošetřovatelka Claude kypřejších tvarů. Všichni čtyři zažijí spoustu dobrodružství i poznání, chvil nádherných i trpkých. ~ Cesta je důležitější než její cíl. Putování hrdinů je protknuto černým humorem, nutno říci vkusným, s akcentem umět si dělat srandu sám ze sebe. Humor je zde prostředkem k vyrovnání se s nelehkou životní situací, prostředkem k upevňování přátelství mezi aktéry, neboť právě oni jsou příklady v onom umu dělat si srandu ze svých handicapů i ze světa. HANDICAP zde není brán tragicky a už vůbec ne jako hlavní charakteristika postav, hrdinové jsou specifickými postavami, jež disponují dobrými, avšak i špatnými vlastnosti. ~ Hasta la vista! vypráví příběh o přátelství a obětování se pro kamaráda, o sobeckosti, o lásce, o touze po životě bez starostí = bez handicapu. A ten prvotní impuls pro uskutečnění této cesty – chtíč, dychtivost jet na jih za kurvama, je v konečném vyznění přeci jen vedlejší… A to je dobře! Hasta la vista! (02.09.2013)

Užitečný nic. Příběh je velmi prázdný, očekávaný a stoprocentně feelingový. Jenže smysl dívat se má. Kluci jsou perfektně zahraní a velice sympatičtí. A není to o brečení a litování, máte radost, že si to ti borci na vozíčku dávaj v podstatě ve stylu teenage american comedies. A jakožto je užitečný, aby to viděli zdraví lidé pro nasazení jiných brýlí směrem k invalidům, ještě víc to asi udělá radost postiženým. Tak trochu jako mustr, trochu poplácání do zad a hlavně konečně možnost ztotožnění se s cool postavami. A nevadí mi, že to není černohumorný jako Poslední skaut, protože tady jde o uvěřitelnost. A i tak je tady těch haha momentů dost. (08.01.2013)

Když to běželo v kinech, zaujalo mě to svým námětem, ale ne natolik, abych se přiměl na to jít do kina (co si vybavuji, odradilo mě myslím hlavně obsazení - och ano, jsem příšerně povrchní, ale od herců očekávám, že se na ně bude dát dobře koukat, což v případě tohoto filmu teda fakt neplatí o nikom). Když se nyní - po téměř 3 letech od české pemiéry - naskytla možnost to vidět, zvědavost nakonec zvítězila a film se mi vcelku líbil, ale že bych z toho byl vyloženě odvázaný, se tedy rozhodně říct nedá. Film to jistě není špatný a divácky je podle všeho velmi vděčný - (zdraví) lidé milují podobné dojemné bijáky o postižených, viz třeba fenomenální úspěch snímku Nedotknutelní z téhož roku. Mě ale zas tak neberou, protože mi přijde, že jejich tvůrcům jde spíše o to, zrovnoprávnit postavení handicapovaných a bořit klasické předsudky s nimi spjaté - jakoby "ušlechtilé" ambice přebíjely ty filmařské. Proto mi přijde, že se lidi ve vztahu k tomuto typu filmů spíše polarizují do svou skupin - jedni tyto filmy nekriticky vynášejí do nebes a upřímně se u nich dojímají, zatímco druzí dávají najevo své cynické já a těmto filmům vyčítají, že podle nich "hrají na city". Pravda bude asi někde uprostřed, ale je podle mě skutečností, že - odmyslím-li si asi záslužnou (?) skutečnost, že film otvírá velké tabu sexuálních potřeb handicapovaných - mi tento film po řemeslné stránce moc zdařilý nepřijde. Humor mi přijde spíše nevtipný, dialogy celkem slabota, závěr je dost předvídatelný, a nějaké větší emoce to ze mě nedostalo, protože jsem si k žádné postavě nenašel moc sympatií (dílem asi hlavně kvůli zmiňovanému nesympatickému obsazení). Pokud bych měl tento film srovnat s nějakým podobně laděným filmem stejného stáří, vybaví se mi snímek Vincent jede k moři, který se mi tedy líbil o poznání víc. Za mě spíše blazeované 3 hvězdy a delší zamyšlení nad tím, jestli v mém případě nebude lepší se podobným filmům do budoucna vyhýbat, protože u sebe začínám pozorovat alergii na filmy, které mi na příkladu nejrůznějších postižených a smrtelně nemocných nešťastníků předkládají tezi, že bych si měl vážit života a užívat si každého dne a toho, že jsem zdravý, blá blá - k čertu s tak neobjevnou filmařskou výpovědí, na to bych vážně sám nepřišel! Jako by to, že se budu v kině dojímat nad osudy nějakých vymyšlených postav, mělo snad změnit svět nebo můj život k lepšímu! Chovám o tom stejné pochybnosti, jako o možnosti, že by zhlédnutí takového fimu mohlo někomu vlít do žil novou chuť do života, pokud se mu jí zrovna nedostává - u sebe teda nic takového nepozoruji ani omylem, spíš naopak. Tvůrci těchle flmů si možná ani neuvědomují, co všechno s nimi mohou způsobit (představa zástupů paraplegiků, kteří se po zhlédnutí tohoto filmu začnou dožadovat svých "sexuálních práv", ještě patří k těm nejmírnějším, které mi tanou na mysli). (18.09.2015)

Solidní práce. Vozíčkářské Prci prci prcičky ve velmi kultivovaném duchu a se spoustou nepříjemných podtónů a minimem žebrání o soucit s hendykepovanými. Škoda trochu pracovního střihu a iritujícímu sklouzávání k sentimentální roadmovie, ale na to, jak je to předvídatelné, to vlastně udržuje obdivuhodné dekórum. Šlo z toho ale nepochybně vytěžit víc - hlavně z výtečně zahraných postav, jimž vévodí vrcholně nesympatický asociální, panovačný a frackovitý Philip. (20.09.2012)

"Prcičky" trochu jinak. Místo skupiny nadržených mladíků tu máte skupinu tří nadržených hendikepovaných mladíků. I když by se mohlo jednat o zbytečně dramatickou změnu, podařilo se ji zvládnout velmi dopbře, hendikep je ukázán jako určitá překážka, ale i jako něco s čím se dá žít a nakonec možná i dosáhnout toho touženého poprvé. (31.03.2017)