School Is the Foundation of Life
Režie:
Martin FričKamera:
Jan StallichHudba:
Julius KalašHrají:
Theodor Pištěk, František Smolík, František Kreuzmann st., Jaroslav Marvan, Ladislav Boháč, Václav Trégl, Karel Postranecký, Čeněk Šlégl, Marie Burešová (více)Obsahy(1)
Štěstí. Co je štěstí? Muuuška jenom zlatá…! Je celkem zbytečné tázat se, proč jsou filmy ze studentského prostředí tak oblíbené u diváků všech věkových kategorii. Každý z nás prošel (či právě prochází) nějakou školou a ve studentských filmech hledá odraz svých vlastních vzpomínek nebo čerstvých zážitků. Studující mládež pronikla do českého filmu mnohokrát. Ve 30. letech minulého století to byly především sentimentální historky o prvních láskách a popletených profesorech. Režisér Martin Frič natočil v druhé polovině třicátých let dvě výborné veselohry Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které byly inspirovány romány Jaroslava Žáka, dokonalého znalce středoškolského prostředí. Oba snímky dodnes patří k divácky nejúspěšnějším snímkům. Škola základ života má prostý děj, dokonale však vystihuje jednotlivé typy studentů i profesorů. Ladislav Pešek se představil v nezapomenutelné roli studenta, který neopomine jedinou příležitost k rošťárně, František Filipovský naopak hraje podlézavého šplhouna a udavače, Antonín Novotný zase obletovaného školního krasavce. Jejich důstojné pány profesory si s chutí zahráli František Kreuzmann, František Smolík, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan a Václav Trégl. Ředitele gymnázia si poté zahrál Theodor Pištěk. (Česká televize)
(více)Recenze (407)
Spousta krásných postav a postaviček - Čuřil, Krhounek, Kolísko, Lejsal, Bartoš, Kaďousek -, ale nijak závratně vtipné mi to nepřišlo. Celé takové krapet uřvané a muška jenom zlatá to všechno nezachrání... 70% ()
I když je to roku 1938, některé věci jsou stále aktuální. Ale dneska už by takovou kravinu asi nikdo neřešil. A už vůbec by to tak nehrotil. Ale to je detail, o to tu nejde. Je to dost veselý film. Pešek je tu úplně skvělý. A Filipovský tu hraje pěkného šprta. Některé výrazy mě celkem dostávaly. Třeba při tenise: "Tak já plaju." :D ()
Výborný snímek, který mě vážně bavil po celou dobu!! Sice je to staré až hrůza, ale naprosto unikátní! Nechápu, proč jsem si to pustila až teď, opravdu unikát! ()
Česká klasika, která mě vždy pobaví.. :) ()
Veselá komedie ze školních lavic. Dlouho po tomto díle a "Cestě do hlubin študákovy duše" se nic podobného nepodařilo. Tyhle dva klenoty určitě patří mezi nejlepší filmy týkající se školního prostředí a každý se o ně marně pokouší dodnes. 90% ()
Ako som už spomenul v komentári k Cestě do hlubin študákovy duše, sú to dvojčatá. Nie siamské, ale ani rovnocenné. Škola, ktorú priviedol Martin Frič na svet o rok skôr, ako Cestu, mi pripadá dosť nedonosená. Humoru je v nej menej a je kŕčovitý, karikatúry sú nevľúdne, satira nemilosrdná. Absentuje človečina, ľudskosť, láskavý pohľad, ktoré by zjemňovala militantný pohľad na profesorský zbor. I keď v oboch filmoch nájdeme alter egá jednotlivých postáv (dokonca hrané tými istými hercami), Jindřich Plachta sa na škodu veci ešte v Škole neobjavil. Pri porovnávaní Školy a Cesty sa mi vybavuje porovnávanie Tankového praporu s Černými barony, kde som uplatnil obdobné výčitky. ()
Ne tak dokonalá jako "Študákova duše", přesto výborná komedie, plná nezapomenutelných scén, nesmrtelných hlášek, nezapomenutelných figurek (i když na Máňu by člověk raději zapomněl). Navíc ten jalový závěr hromadného úprku ke šťastným zítřkům vzhledem k roku vzniku působí až mrazivě a dává celému filmu zcela nový rozměr. ()
Popularita a věhlas jaroměřského středoškolského profesora Jaroslava Žáka překročila svůj regionální dosah nejen knižními bestsellery, vydanými v druhé polovině třicátých let na základě autentických historek ze školních škamen, ale také prostřednictvím Žákova nepředstíraného zájmu o českou kinematografii, který se později změnil v úzké přátelské pouto s režisérem Martinem Fričem. Především mládeží vyhledávaný svazek študáckých dobrodružství tak, jak jej pro širokou čtenářskou obec navždy zvěčnil právě Žák, velice záhy skončil i na stole vlivných barrandovských producentů, kteří se jej po jeho přečtení rozhodli nabídnout v odvážné filmové podobě. A přicházely další úspěšné návrhy, tím nejvýraznějším bylo zřejmě soudobé jevištní nastudování v Burianově Déčku, poskytující mmj. jednu z prvních hereckých příležitostí tehdy mladému Rudolfu Hrušínskému. Žákovu literární formu bylo ovšem třeba poněkud rozvést a především ji poskytnout pevný dramatický rozměr, který by nedovoloval, aby se film stal pouhým sledem humorných situací a výjevů ze školního i rodinného života zúčastněných protagonistů. Zásluhu na tom, že se film zařadil mezi pamětnické evergreeny má nesporně Fričův chápavý režijní dohled a zejména uskupení předních hereckých legend před i za katedrou. V nastalém kaleidoskopu získávají pozornost jak mladí v čele s Peškem, Filipovským, Strejkou a Novotným, tak představitelé profesorských autorit v charakterově zajímavém rozlišení prostřednictvím interpretací v podání Václava Trégla, Smolíka, Boháče, Kreuzmanna a dalších. Z tohoto monolitu do popředí vystupuje asi nejvýrazněji postava neurotického češtináře Kolíska, hraného nedostižným Marvanem, zapisujícího se navždy do srdcí diváků proslulou recitací Heydukovy básně o mušce a štěstí, následovaná jedním dechem vynikajícím Theodorem Pištěkem v roli velectěného pana ředitele a skvostnou epizodou ze soukromého tenisového turnaje. Dnes nepříliš oceňovaný, ve své době ale nepominutelný a nezvykle nutný vlastenecký tón, kterým je vybaven zejména přátelský vztah mezi třídním kolektivem i jednotlivci (Novotný, Gabrielová), nabývá na intenzitě v samotném závěru, v němž zaznívá jakýsi manifest mládí a svobodné euforie, hrdě odolávající aktuálním politickým událostem. Původně neškodná studentská legrace se tak rázem stává vpravdě národním dílem, které spadá do poslední vrcholné prvorepublikové dekády. Jeho hodnoty, zdá se, přetrvávají i navzdory sedmdesátileté časové propasti a zcela určitě svědčí o vzácné umělecké i osobní sounáležitosti Martina Friče a Jaroslava Žáka. ()
Jako cesta za spoznáním čs. kinematografie první republiky určitě ano, jako komedie s hereckými hvězdami téže doby... no budiž, jako vzdělávací snímek o škole a vzdělání, jak ho může řada lidí vidět, NE. Že je škola základem života, jak název napovídá, asi nelze pochybovat. Ale tenhle film je zrovna ne moc šťastnou vizitkou středních škol, kde je i v takové septimě (to jest v předmaturitním ročníku) v centru učení důraz na ,,letopočty, slovíčka a pravidla" a na jejich biflování místo logického myšlení. Chybí prostor pro samostatné myšlení, chybí vědomí mezipředmětových vztahů. Nebyla to pouze záležitost první republiky či později celého minulého režimu, ono to tak na mnohých středních školách, zejména gymnáziích funguje bohužel dodnes. ,,Myslícímu člověku je z toho špatně, ale prosťáček slaví triumf," trefně poznamenává student Benetka v světlejším momentu filmu, byť je za své názory samozřejmě potrestán. Samozřejmě ne jiný systém zobrazuje o rok mladší Cesta do hlubin študákovy duše, kterému jsem udělil plný počet, jenže tam byla myšlenka zcela odlišná a film téměř neustále bavil humorními situacemi a hlášky, zatímco moralistická "Škola" mě až na pár chvílek spíše nudila. Takže kladné hodnocení za Benetkův kritický sloh, případně úvodní "Řev septimy", po němž film alespoň možno brát jako karikaturu na středoškolské profesory. Pár scének, zejména s Ladislavem Peškem coby septimánem Čuřilem na hodině latiny, je zde vtipných a předznamenává i skvělý humor ze zmíněné Cesty do hlubin študákovy duše. 55% ()
Omluvte prosím můj chorý smysl pro humor, ale já se až zas tak moc nebavil. Co se týče originality a vtipnosti tak o trochu horší, než Cesta do hlubin študákovy duše. Nemohu si pomoci, ale jak v takovýchto filmech nehraje český král komiků Vlasta Burian, ztrácí pro mě film ten správný komediální náboj, bohužel. ()
Nemůžu si pomoct, ale Cesta do hlubin študákovy duše se mi minimálně o jednu třídu líbí víc, ale i tak Škola, základ života disponuje skvělým hereckým obsazením a uslyšíte spoustu kultovních hlášek. ()
Fakt výborná komédia, a to nie som pamätník ani zďaleka. Ešte sa pamätám, keď som to videl spolu s mamou, ktorá ma pred filmom varovala, že asi to nebude nič pre mňa a aká bola prekvapená, keď som sa počas filmu "rehotal" viac ako ona. Rozhodne odporúčam, jedna z perál. ()
"Štěstí. Co je štěstí? Muška jenom zlatá"... - Viděno 2x cca - 50% ()
Jedna z top komédií storočia. Legenda so super hláškami, ale hlavne keď si spomeniem, ako tam nemčinár skúša Čuřila (Ladislav Pešek) a začnú na seba kričať "Ich habe gesagt", tak pri tejto scénke ma vždy až zadúša od smiechu. Kto videl, chápe kontext. Skvelý Filipovský ako bifľoš Krhounek je tiež nezabudnuteľný skoro ako Hujer. Proste niekedy sa tie komédie točili zo života a preto sú bezchybné. ()
Na filmu je dost vidět, že vychází z divadelní adaptační hry E. F. Buriana (včetně hereček jeho divadla Marie Burešové a Loly Skrbkové, v následující Cestě do hlubin se pak uplatnili Vnouček a Hrušínský), který měl film původně točit. Avantgardní postupy inspirované nejen z Mejercholda a Brechta Frič dosti (jak bylo jeho zvykem) uhladil, přesto něco z křiklavého odrazu českého dobového školství ve filmu zůstalo. Je pak paradoxem, že tento útok na prvorepublikovou pedagogiku (za což byl autor knižní předlohy J. Žák popotahován) je brán mainstreamovým publikem jako jakási nostalgie stojící v jedné lajně s červenou knihovnou. To ani náhodou! ()
Film, který poprvé vyslovil celou řadu školních stereotypů. Nevím, je-li to klad nebo zápor (asi spíše klad), ale rozhodně se jedná o hodně vlivný film. Například je zajímavé srovnávat některá místa s "Vyšetřováním ztráty třídní knihy" - podobnost je až zarážející. Film v některých momentech a ve své době možná vážněji míněný, než dnes vnímaný. Rozhodně ne jenom komedie. Ona taky ta těsně předválečná doba měla svá velká traumata o nichž se ve filmu nic neříká, ale která tehdy rozhodně byla cítit ve vzduchu. Asi proto ta směs humoru někdy až absurdního a morality (to slovo nemyslím nijak zle). Rozhodně důležitý filmový počin. Zajímavé komentáře: Matty, Marigold, Zloděj kol ()
Martin Frič měl na komedie talent. Film roku 1938. ()
"Ich habe gesagt!!!" Kdo by neznal kultovní hlášku se "šťastnou zlatou muškou? Škola základ života vyloženě "neztrestá" bránici jako Burianovy komedie, i tak je ale úsměvná. Na první pohled jde o všední exkurzi do prostor reálného gymnázia, která je však díky mnohým nezapomenutelným momentům a hláškám nevšední podívanou, na níž se zub času podepsal minimálně - ať už šlo o zmatkovitého matematikáře, vtipnou hodinu němčiny či nečekanou inspekci. P.S. "Hrajete tenis?" ()
Tohle je čistokrevnej oldskůl, a bez ohledu na věk je pekelně vtipnej. ()
Klasika podle Jaroslava Žáka, jehož knížky mi přišly spíše těžké ke čtení. Ale takováto esence je skutečně vtipná. ()