Ida

Těžko odhadnout svou budoucnost a co od ní očekávat, když člověk nezná ani vlastní kořeny. Pozná Ida sama sebe dřív než bude pozdě? (18.06.2016)

Je to takový ten tichý film, kde když si na pár chvil zdřímnete a nechrápete u toho, nikdo to nepozná a vám ani nechybí kus děje. Vzruchů pomálu, jediné, co přišlo zcela nečekaně a jako rána z nebe bylo těch pár přirozených a jakoby nic učiněných kroků, típnutí cíga a ... (30.07.2015)

Pawel Pawlikowski je král, a Lukasz Żal je kouzelník – tak esteticky opojný a vizuálně podmanivý majstrštyk dokáže natočit jen řemeslník, který do svýho díla z plný upřímnosti vkládá srdce, duši, a pár cákanců ejakulátu. 'Ida' je totiž jako panenská blána čistá esence vyprávění obrazem – respektive skrze výhradně statické záběry – a zkrátka vzato must see záležitost, která mohla vzniknout jedině díky fenomenální kreativní synergii mezi režisérem a kameramanem, a která formálně odkazuje a vzpomíná na středoevropskou filmovou vlnu 60. let.... Co se týká narativu a jednotlivých příběhových nuancí, snímek 'Ida' by šel definovat jako lyrické introspektivní road-movie o hledání vlastní identity ve víru tří fenoménů polské národní paměti – katolicismu, komunismu a osudu polských Židů: asketická jeptiška Ida - ztvárněna famózní Agatou Trzebuchowskou, herečkou s tím nejroztomilejším kukučem - která se pokouší odhalit minulost své rodiny, na oné osudové cestě okusuje první doušky svobody, doprovázená její cynickou a neméně extrovertní tetou Wandou (Agata Kulesza) – která je kontrastem vůči uzavřené a ostýchavé Idě, která byla celý svůj život vychovávána v klášteře, striktně učena neutuchající lásce k Bohu.... Divák zde posléze může obdivovat, v akutním případě onanovat, nad nadpozemskou krásou monochromatický černobílý palety, a zejména nekompromisní dominancí formy nad obsahem – jmenovitě dechberoucí kompoziční hrou světel a stínů, potažmo atypickým až impresionistickým rámováním mizanscény, anebo sofistikovanou tonalitou příběhové atmosféry která excelentně vystihuje náturu tehdejší doby. Což lze ostatně lehce přeložit do filmové řeči jako 80 minut instantního cinefilního rauše a vizuálního porna (!) .... Už nyní se nedočkavostí třesu, jakou filmovou delikatesu ukuchtí duo Pawlikowski/Żal příště – tři roky stará hudební epopej 'Studená válka' je prozatím jejich nejlepší a dosud nepřekonaná tvůrčí kolaborace. Oscarová výhra v kategorii cizojazyčný film je naprosto zasloužená. Polsko je jednoduše peak evropský kinematografie.... // VERDIKT: Bardzo fajny film, kurwa! // [#FILMOVKA2021🎬] (19.08.2021)

Čekat pět minut, než černobíle a do půl pasu nasnímaná sestra přečampe cestu od kláštera k lesu? Pro někoho možná umění, pro mě ale rozhodně nu-da. (Dunedin, NZ) (19.07.2014)

Radko samozrejme preháňa, a spomínať Tarra je tak trochu ignoráciou celej kinematografie pomalého záberu a jej koreňov vo svete. No v istom zmysle má pravdu - Pawlikowski je epigón. Taký ten milý, intelektuálne založený, umelecky podložený a národne nefanaticky uvedomelý režisér, ktorý sa po rokoch vracia do vlasti, aby o nej natočil film. A ako inak, vyberie si historicky dôležitú tému, ktorú je potrebné sfilmovať, aby si Poliaci mohli vyventilovať svoje emócie neokázalým a politicky korektným spôsobom. Veď predsa prečo nie? Nuž, a tak natočí film. Samozrejme, pre pocit vysokého umenia a vyvolania asociácií s formou 50. a 60. rokov veľmi prezieravo a múdro zvolí čiernobielu. Potom si prečíta pár fotografických príručiek, kde sa dozvie, že správny, profesionálny umelecký záber nemá mať stredovú kompozíciu, a tak vo väčšine záberov umiestni postavy na stranu, alebo do dolného rohu. Samozrejme, aby nezaváňali konštruktom, priradí im význam - keď sa Ida modlí, je v dolnej časti obrazu a hľadí smerom hore. Čo ďalej? No predsa dlhé zábery. Ako sa vraví, dlhý záber - dobrý záber. To je umenie. Čím dlhšie postavy kráčajú z jednej strany na druhú, tým väčšie. Že sú prázdne, chladné a nemajú žiadnu, ani skrytú hodnotu? Na to má dobrý argument - sú civilné! To isto platí i na otázku, prečo je tak jednoduchý a nepodnetný námet rozvedený do takmer jeden a pol hodinového filmu. Záverečný symbolický obrat a návrat Idy do kláštora po konfrontácii s nemravným životom iste nie je kŕčovito umelý, je predsa zo života! Lenže na otázku, prečo je jediný zaujímavý (a brilantne herecky stvárnený) charakter vo filme, teda Wanda, tak odbitý a vytesnený, už riadnu odpoveď nemá. Po celý čas som si pokladal otázku, čo že sa skrýva za skleným pohľadom Idiných krásnych očí? Po naskočení titulkov mi to došlo a povedal som si - "Aha, tak nič." Začínam mať pocit, že poľský film už v súčasnosti prakticky nemá čo ponúknuť. Buď to, alebo mám len k tamojšej produkcii po roku 2000 averziu, čo potvrdzuje i moja nedávna neblahá skúsenosť s tematicky príbuzným Poklosie. Prvá možnosť sa mi však zdá pravdepodobnejšia. 10% (12.01.2015)

Nemám moc v lásce skoro nemluvné hrdiny, ale na druhou stranu mám v lásce hrdiny, kteří jsou plní zmatku a hledají své kořeny. Slečna Ledová a paní Ohnivá pátrají po zemřelých, aby samy zakusily odumření tomuto světu, jedna tak, jak je to milé Bohu, druhá tak, že Bůh bude mít možná trochu práci s její záchranou. Každopádně nás, zhýčkané diváky 21. století, donutily obě ženy se trochu zamyslet. A to se cení. Velmi cení. Stejně jako nádherně pochmurná atmosféra budovaná oprýskanými zdmi, bezútěšnou dobou 50. let, židovským hřbitovem, citově chladným klášterem a samozřejmě to vše v moderním černobílém hávu. (02.08.2014)

Nečekaně krásné, pozvolné, nostalgické a přitom napínavé drama ze současného Polska s dech beroucími reminiscencemi do spletitých vztahů za druhé světové války. Polská sebereflexe je hodná závisti. (26.08.2018)

"A potom? A potom?" Otázka, kterou by mohla Anna/Ida položit nejen sympatickému muzikantovi žijícímu jen pro ten dnešní den a prchajícímu před závazky a starostmi, ale celé současné kultuře provizoria. Tahle cesta mladé řeholnice "tam a zase zpátky" se povedla a téměř nemohu uvěřit, že film je dílem téhož režiséra, který natočil i příšerné "Moje léto lásky". (28.07.2014)

Můj názor je takový, že mě proti tomuto filmu vyloženě popouzí právě to, co je na něm nejvíce oceňováno a co je jeho hlavní poznávací značkou. Jako nezlobte se na mě, ale točit v roce 2013 na černobílý film ve formátu 4:3 (plus všechny ty další "retro ingredience"), to mi přijde jako něco mezi filmařským epigonstvím a čistou manýrou. Kdyby byl takový film natočen v 60. letech, necekl bych ani ň, a uznale docenil jeho kvality. Byl-li ale přiveden na svět o 5 dekád později a přitom "stále" působí dojmem, řekněme, vzorové ukázky československé nové vlny, nutí mě to klást si mnoho otázek. Je za tím snaha tvůrců vznést poctu dávno zaniklému slavnému období v dějinách filmu? Únava ze současné bezduché a povrchní produkce? Touha natočit si natruc film jak z jiné doby, který jde cíleně proti současným trendům a který se bude v kontextu současných filmů tím pádem vymykat? Možná vše a možná nic z toho, ale mé pochybnosti stále trvají - nic z toho pro mě není legitivní důvod pro takovýto film. Sledovat tento film je jako procházet se v prostorách neofunkcionalistcké vily - všechno zde působí nápadně povědomě, zdařile a esteticky vytříběně, ale kdesi hluboko pod tím není vůbec nic - z jednoho prostého důvodu: takové domy (filmy) patřily k určité historické etapě, a pokoušet se je dnes (více či méně) násilně resuscitovat mi osobně přijde jako zvrácenost a nedostatek soudnosti (potažmo též jako doklad absence soudobých vhodných alternativ, což je však diskutabilní). Za sebe nemám problém napsat, že od filmu natočeného v roce 2013 chci, aby vypadal, jako by byl natočený v roce 2013, nikoli o 50 let dříve. Celý film jsem sledoval víceméně zhrozen, že přesně takto by ho asi tenkrát mohl natočit Marlen Chucijev či Andrzej Wajda, ale pořád nechápu jediný důvod, proč byl takto natočen v roce 2013. Proč jenom, proč? (13.09.2015)

Lví podíl na kvalitě filmu má casting, který vybral dívku s uhrančivýma očima pro roli Idy. Tak trochu Petr Čepek polského filmu, je mi jedno, co dělá, je mi jedno, co říká, dívám se do těch očí a vím vše. Tahle mimořádná magie byla umocněna černobílým provedením snímku. Vše skvěle klape až do rozchodu s tetou, pak se celá atmosféra zbortí a film přestává fungovat, naštěstí je závěrečná část krátká. (05.08.2018)

Jazzová speváčka mala veru diabolské oči, ale Ida ich mala v tom čiernobielom obraze ako samotný Lucifer! (01.04.2015)

Závidím těm, kteří v tom vidí mnoho myšlenek a pocitů... :) Oceňuji pěknou kameru, postavu tety Wandy a lákavě načrtnutá témata (např. zásadní kontrast povah hlavní dvojice), z nichž ale snad žádné podle mě nebylo využito naplno. Nemám nic proti pomalému minimalistickému artu (i když přiznávám, že moje krevní skupina to zrovna není), ale Ida mi nikterak silný divácký zážitek bohužel nenabídla. 60 % (21.01.2015)

Pastva pre oči. Dvojnásobná (Agata Trzebuchowska + kamera). (23.09.2014)

Vyzerá to ako česká nová vlna 60. rokov, ale je to film poľský, súčasný a odohrávajúci sa v rokoch 50tych. Pawlikovsky však formou k 50.,60. rokom odkazuje aj formou, možno preto Ida nepôsobí tak naleštene. Akademická do určitej miery však je. Na krátkej ploche rieši otázky hľadania identity na jednej strane, otázky svedomia na strane druhej a otázky národnostno-historicko- politické a ďaľšie na strane tretej. Ida je taká artová jednohubka, ktorá sa celkom úspešne snaží do krátkej stopáže vopchať viacero tém. Ak nebudete očakávať intelektuálno-emocionálnu katarziu, o čo sa ani nesnaží, nemala by vás sklamať. (21.10.2014)

Polsko, šedesátá léta. Smutná road movie osudů dvou křehkých žen odhalujících tajemství své rodiny. Naivita, čistota, uzavřenost Anny a Wanda, stejně krásná, tvořící však svou zkušeností, ztrhaností i minulostí ostrý kontrast. Síla jejich střetnutí, lehkost Pawlikowského vyprávění, neskutečné krásy jednotlivých obrazů. A ta naprostá beznaděj, když ono setkání a zkušenost zasáhne duši každé neskutečně, samotný život však směřuje stále stejně do prázdna. (22.10.2014)

Hezky natočené, zajímavé záběry a obsazení taky ujde. Ale jinak naprosto o ničem. (11.10.2016)

Černobílá a v poměru stran 4:3 natočená pocta kinematografii 60. let (ve kterých se děj filmu odehrává) a zároveň návrat režiséra Pawlikowskiho na polskou filmovou půdu. Příběh mladé novicky (fáze před jeptiškou), která se vydá se svou tetou na komorní road trip s cílem objevit hrob svých rodičů a nalezne přitom sama sebe, není příliš atraktivní a už vůbec ne nepředvídatelný. Zato výtvarná stránka filmu stojí za to. Ida je skromným a čistým filmem, který klade důraz na psychologii postav a na estetiku obrazu. Napoprvé zaujme, po opakovaném zhlédnutí však nevolá. (08.07.2014)

Ty dvě jsou tak odlišné, že je mohl dát dohromady snad jedině příbuzenský vztah. Je to sice příběh Anny / Idy, která je mladá, nezkušená a poprvé na větší cestě venku z ochranné ulity kláštera, ale popravdě ho zajímavým dělá právě její teta Wanda, což je naopak osvěžujícně netriviální figura. Art, který by klidně mohl zkusit i běžný divák... (31.03.2016)

Standardní art se vším všudy, kde i ta hodina a pár minut vypadá jako dvouhodinový snímek. (28.05.2015)

Film, ktorý som mal dlho vyhliadnutý. Oscar za cudzojazyčný snímok proste lákal. Aké pozitívum som ale dostal? Jednak som si zlepšil svoju poľštinu, to bolo asi najväčším prínosom. Ďalej som zistil, že tí Poliaci síce vedia točiť filmy, všetky sú ale také smutné drámy, málo scenára, málo deja, často prázdnych situácií, statická kamera na jedno miesto alebo jednu tvár, hudba minimálna, to bol skôr negatívom, hoci chápem, že malo ísť o nejaký druh poetizckého vyjadrenia. Čiernobiele ladenie tu bolo vhodne zvolené, dodalo to dobovú atmosféru. Aká bola ale myšlienka? Poukázať, že sa arizoval za vojny židovský majetok a že Židia pri tom zomierali? Alebo to bola kritika komunistického režimu a ako môže poznačiť človeka, ktorý je nástrojom tohto systému? Prípadne to malo mať niečo s rehoľníctvom a že najprv treba zakázané ochutnať, aby obeta bola skutočnou obetou? Neviem, či to vie aspoň režisér. Ten totiž všetko naznačil, no nedopovedal. (20.06.2016)