Mephisto
Mephisto
Mephisto
Mefisto
Mephisto
Režie:
István SzabóKamera:
Lajos KoltaiHrají:
Klaus Maria Brandauer, Krystyna Janda, Ildikó Bánsági, Rolf Hoppe, György Cserhalmi, Péter Andorai, Karin Boyd, Christine Harbort, Tamás Major (více)Obsahy(1)
Chce hrát za každou cenu, svou tvář přitom ztrácí na jevišti i v životě. Je nepopiratelné, že filmem Mefisto, natočeným podle stejnojmenného románu Klause Manna, syna Thomase Manna, dosáhl maďarský režisér István Szabó jeden z vrcholů své tvorby. Vypráví příběh talentovaného herce Hendrika Hofgena, podléhajícího bezmezné ctižádosti, které obětuje své morální zásady, politické přesvědčení, umělecké ambice, osobní život. Marně se klame iluzí, že ve zvráceném totalitním světě by mohl kolem sebe vytvořit klidný ostrov umění. Na vrcholu společenského vzestupu je Hofgen osamoceným a vnitřně rozpolceným mužem, vydaným na milost a nemilost nacistické moci, které sloužil… Film získal Oscara za nejlepší zahraniční film. A na XXXIV. MFF v Cannes 1981 obdržel Cenu za nejlepší scénář a Cenu FIPRESCI, kromě toho mu patří řada dalších prestižních uznání. Snímek vykresluje především obraz kariéristického umělce, který je ochoten spojit svůj osud s nacisty, ale také zachycuje v širokém záběru politické události v Německu v třicátých letech. Na filmu je pozoruhodná kamera Lájose Koltaie, pracující se světlem ve stylu německého expresionismu, i režie, stavící na dynamickém tempu, v němž rozehrává scény plné napětí a na působivém vedení hereckých představitelů. Z velkého počtu výborných interpretů vystupuje do popředí představitel titulní role, vídeňský herec Klaus Maria Brandauer, strhující svým vynikajícím a přesvědčivým výkonem. (Česká televize)
(více)Recenze (142)
Mefisto je dílo vskutku velkolepé. Nikoliv však velkolepé na výpravu apod, ale zejména na komplexní sdílnost. Höfgen je do hloubky propracovaná postava, a my, díky nesčetným dialogům, můžeme pozorovat její odkrytí až do hlubokého nitra. Tvůrci rozhodně dialogy ve scénáří nešetřili, ale výsledkem je útvar, z něhož doslova tečou myšlenky, poselství a dojmy. Stačí zachytit jen pár z těchto sdělení a zážitek je velkolepý. Režisér se inteligentně vyhnul škatulkování a žádnou z postav není možné snadné posoudit. Zejména konání Höfgena je i přes jeho kolaboraci nejednoznačné, špatně čitelné, za to však realistické. V závěru však je patrné, že i nerozhodnost, či tolerance jsou podpůrným pilířem čistého zla. Brandenauer opět předvádí nestandartně kvalitní výkon. Hraje si s rolí Höfgena a vnáší tak do osobnosti herců, zajímavé otazníky, ohledně upřímnosti a jiných vlastností. Snad jediným nedostatkem filmu je bídný německý dabing maďarských herců, který mírně kazí celkový skvělý dojem. ()
Velice silný a působivý příběh 2Block: Tak zkus něco kratšího, třeba večerníček! ()
Neopakovatelný stylistický prožitek. Szabó inscenuje záběry zdánlivě konvenční metodou, ale jejich vnitřní dynamika je zkrátka úžasná a vyprávění se napříč velice krátkými a intenzivními scénami posouvá v ohromném tempu, přestože tomu interiérový komorní rámec na první pohled vůbec nenapovídá. Dialogy jsou často utnuty v jejich průběhu a kompozičně přeneseny do další scény, čímž nás film nutí přemýšlet a neustále udržovat pozornost, což se mu daří opravdu po celou dobu, nehledě ještě na to, jak jsou dialogy samotné neskutečně chytré a vtahující. Také významově snímek plně dostává své legendární pověsti, když hrozivou nemorální mašinerii popisované doby vztahuje k divákovi prostřednictvím rozpolcené a průběžně obměňované osobnosti titulní postavy, zpočátku bohémské, poté naivně idealistické a nakonec zcela zhrzené, díky čemuž se mu daří hutně smazávat i ve scénáři několikrát zmiňovanou propast mezi "publikem a jevištěm". Přestože nepropukly naplno deprimující události, v jejichž příchod jsem tajně doufal, knedlík v krku jsem i tak soustavně pociťoval a během vynikající závěrečné scény mě vyloženě zamrazilo... A to je správný ;) ()
V postavě obyčejného herce Hendrika, který se vyšvihne mezi nacistickou elitu, chce Szabó ztvárnit člověka tvrdícího, že je jen prostý herec. Až na vrcholu své kariéry zjišťuje, že jeho životním vzorem je samotná postava Mefista, která uzavřela pakt s ďáblem a zůstává člověkem bez tváře. Představitel Hendrika, Klaus Maria Brandauer, dostal roli v celé Szabóvě historické trilogii (Plukovník Redl, Hanussen). ()
V tomto momente sa nezmôžem na viac, než len v úžase potichu zašepkať, že som práve zhliadol jedno z najväčších diel svetovej kinematografie... 100% [Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou] ()
Naprostá dokonalost. Myšlenková, filmařská socha. Neomylně přesné sdělení, jak se zcela pochopitelně a uvěřitelně stane z člověka zločinec nebo aspoň významný spoluviník, aniž si to byl schopen uvědomit. Přesně takhle v Němcích narůstal fašismus až do zrůdnosti. Přesvědčováním o vlastní nadřazenosti má tvor lidského rodu schopnost s čistým svědomím překročit všechny hranice lidskosti. Kdyby nebyl herec, byl by se Hofgen schopen stát ve stejném vnitřním rozpoložení velitelem koncentráku. ()
Chtěl konat dobro. Tak z ušlechtilých pohnutek sáhl po žezlu moci. To však skrze něho vládlo tak strašnou silou, že sebe již více nepoznal. ____ Szabovo nejslavnější filmové drama. Mnoho filmů se zabývá temným obdobím Třetí říše. Jen málo jich ale dokázalo tak výborně popsat vliv politických tlaků na životní situaci německého člověka v letech cca 1930 - 1941. Pokud se zaměříme čistě na divadelní a kulturní svět, takový snímek ani nenajdeme. Neutralita politických názorů. Žít jen pro umění. To vše je jen iluze, kterou člověk znovu a znovu klame sám sebe. Jedinečný herecký výkon Klause Brandauera. Mimořádný film. 84% ()
Skvost nemeckej kinematografie? Nie, nie... skvost svetovej kinematografie a neskutočne uhrančivý, dychberúci zážitok. To čo tu predviedol K. M. Brandauer som ešte vo filme nevidel - majstrovské, nesmrteľné herecké umenie. Nevedel som z neho spustiť oči a každú jednu sekundu jeho majstrovstva som si užíval plnými dúškami. Viac nie je treba písať, treba vidieť. ()
Brandauerovo přepjaté herectví mě nikdy příliš nebavilo. K roli afektovaného herce se však celkem hodí. Na škodu je výbornému námětu poněkud omšelá výprava. Bohužel umělecky vyprázdněná dekáda se nezapře. Mannovy knihy mají mnohem větší potenciál, než býti zpracovány jako všední televizní inscenace s přehrávajícím představitelem hlavní role. ()
Možná bych se na film díval jinak, kdybych neznal předlohu, takhle jsem se ale jejího stínu nedokázal po celou stopáž zbavit. Na Mefistovi je bohužel vidět, že nejde o dílo původní; když se Szabó výrazně od knihy odchyluje, je to v pořádku (např. výtečný závěr), ale nejednou se z ničeho zjeví postava či situace důležitá pro děj, pro kterou však chybí souvislosti, a výsledek působí značně nekompaktním dojmem. Mannův román nepovažuji za kdovíjak skvělý počin, v psychologické kresbě však vítězí; např. Hendrikův vztah s černoškou zde pozbyl své dominantně-submisivní roviny, stal se pro film v zásadě zbytečným a Hendrikovu osobnost znatelně zplošťuje. Příliš mi nesedl ani samotný K.M. Brandauer, obzvláště jeho afektované a povrchní ztvárnění Mefistofela. Silné ***. ()
Film o subjektivní morální odpovědnosti ve velkém, objektivním dějinném procesu. Herec Henrik Höfgen se skrývá za svou divadelní masku se kterou chce proplout dějinami. Osudová role Mefista jej ale vrhá do náruče ďábelských nacistických struktur, ze kterých není úniku. Divadelní herecká exaltovanost splývá s reálným "divadlem" nacistického teroru, Höfgen je od jisté chvíle nenávratně ztracen (viz věta ministerského předsedy - "Učím se od vás."). První spolupráce režiséra Szabóa s K.M. Brandauerem, který podává nezapomenutelný výkon. Jako elitní divadelní herec suverénně prezentuje svou výraznou postavu v díle, které je divadlem zřetelně ovlivněno i formálně (málo postav, málo velkých celků a dynamických záběrů, řada dlouhých monologů hlavního hrdiny...). ()
Politika je divadlo už od nepamäti, ale divadlo by sa nemalo nikdy stať politikou. Vtedy je zrejmé, že sa so štátom deje niečo "diabolské". Hofgen je herec, ktorý svoje role skutočne prežíva a začína prežívať aj tú reálnu, vyžadovanú novou spoločnosťou. Hranica medzi divadelnou úlohou a skutočnou osobnosťou sa stiera. Je iba obeťou svojej doby, ktorá ho vytvára, je naivný, alebo je iba konformista, zbabelec, ktorý sa opája sebaklamom? Dajú sa v takejto dobe nájšť kompromisy, aby ostal človek samým sebou? Je to iba človek, ktorý sa nedokáže stať skutočným, zásadovým mužom? Kde je v jeho prípade hranica medzi vlastenectvom a zbabelosťou? Mefisto vytvára dusno a atmosféru iba mrazivými dialógmi, k zobrazeniu násilia sa uchýli iba raz a je to podľa mňa trochu zbytočné. Na rozdiel od mnohých filmov, zaoberajúcich sa týmto obdobím európskych dejín, zobrazuje aj ponižovanie černochov, v čom je originálny. Najviac mi pripomenul talianskeho Konformistu, divadelným prostredím Kabaret alebo Posledné metro, ktoré odporúčam tým, ktorým sa takmer dva a pol hodinová dĺžka zdá príliš. KMB predvádza jeden z najlepších výkonov filmovej histórie. ()
Po dlhšej dobe opätovne veľký zážitok. O to väčší, o čo nečakanejší. Najprv som si myslel, že to bude o hercoch a o divadle, ale je to film predovšetkým o architektúre moci a o ohýbaní sa, aby sme jej neprekážali, pretože sa dokáže v sekunde zmeniť na mlynček, ktorý nás zomelie aj s našimi ideálmi. Je to mimoriadne dlhý film, do ktorého sa zmestilo množstvo zaujímavých dialógov a v ktorom bolo možné si vychutnať nevšedné herecké majstrovstvo Klausa Mariu Brandauera. Aj keď televízny dabing vnímam málokedy, tentoraz musím vysloviť uznanie Jiřímu Štěpničkovi, ktorý sa svojej úlohy zhostil so cťou. Od maďarského režiséra som právom očakával vierohodné dobové reálie a dočkal som sa. Začínam byť navnadený na dnes uvádzaného Hanussena. ()
Niekto je ochotný položiť za svoju slobodu aj život, niekto ju kvôli sláve obetuje. A Hendrik? Ten celý čas len hral ... a vskutku parádne, veď nič iné nevedel. Hendrik .. obyčajný herec z Nemecka. ()
Nastávajú pomaly,ale isto„krušné chvíle” a divadelný herec Hendrik Hofgen(výborný výkon Klausa Mariu),ktorý strieda ženy ako ponožky,má nemalé ambície,a keď sa dostane do berlínskeho Štátneho divadla,tak jeho kariéra začína naberať vzostupnú tendenciu,lebo vďaka prelomovej role Mefista sa spojí s diablom... A je to vskutku nepríjemný pocit a atmosféra snímku to výborne podtrhuje,v tej spoločnosti si budovať renomé chcelo riadne nervy a Hendrikovi,ktorý je chorobne impulzívny sa stane to,čo si myslel, že sa stať nemôže. A koniec snímku je v dialógu jasný,kde leží jeho pointa a režisér to ukazuje,a ja som tento počin sledoval v miernom nepokoji... ()
Chcete-li opravdu poznat povahu člověka, postavte ho před misky vah. Na jedné váze se bude pohupovat možnost beztrestně stoupat v moci i za cenu obětování morální integrity či potopení lidí v nejbližším okolí. Na druhé misce poté bude ležet čisté svědomí za cenu utrpení, strastí a osobního neúspěchu. Až teprve v tomto okamžiku popadají na zem všechny masky a před vámi se zjeví nahá skutečnost v celé své kráse... Nebo v nezměrné ošklivosti? ()
Stejnojmenná kniha Klause Manna, podle níž byl Mefisto natočen, patří k mým nejoblíbenějším, a proto jsem se nemohla ubránit srovnávání. Musím uznat, že István Szabó odvedl velmi dobrou práci. Adaptace zdařilá, i když i tentokrát vítězí nad filmem kniha. Jinak pro film je stěžejní herecký výkon Klause Marii Brandauera, který Hendrika Hofgena(provinčního herce, jenž se díky schopnosti přizpůsobit se okolnostem stane figurkou nacistů) zahrál tak přesvědčivě, že jsem ani na moment necítila k Hofgenovi žádné sympatie. Neuvěřitelná zbabělost, zlo a prospěchářství OBYČEJNÉHO HERCE... ()
Co chtějí? Co ode mě chtějí? Já jsem jen herec ... Závěrečný zoufalý výkřik člověka, který prozřel. Prozřel a pochopil. Pochopil, že nic na světě není zadarmo, že za všechno se krutě platí, že uzavřít smlouvu s ďáblem, ať má ten ďábel podobu jakoukoliv, je strašlivě nebezpečné. V okamžiku, kdy opustíte své přesvědčení, lidi, které máte rád, zahodíte veškerou morálku, jíž máte v sobě, přistoupíte na podmínky takové smlouvy a jdete za svým cílem bezohledně a bez citu, jste ztracen, i kdyby Vaše původní úmysly byly sebečistší. A Ďábel si pro Vás nakonec přijde, dostihne Vás a Vaše duše bude trpět ... Strhující výkon Klause Maria Brandauera, umocněný neméně výborným dabingem Jiřího Štěpničky. (Challenge Tour – duben 2015) ()
Příběh herce Hendrika Hofgena, který je ochotný úspěchu a divadlu (i mimo scénu hraje part, který ho zpočátku i baví, byť si uvědomuje a později ho děsí jeho směr ) podřídit vše, a to dokonce i morální zásady a svobodu. Hofgena ale nemůžu tak lehce odsoudit. Sice se zbavuje svých rasově nevyhovujících přátel, ale na stranu druhou mu není lhostejný jejich další osud. Možná, že umění skutečně přechovává vyšší hodnoty a nehledě na politický systém je zprostředkovává lidem. Možná skutečně nemůžeme všichni emigrovat, protože země by zůstala prázdná. Možná skutečně nemůžeme být každý hrdinou. Byť právě apatie je to, co nejen totalitním režimům tak nahrává. ()
Prečo človek nemôže byť tým, kým byť chce? Otázka pre umelcov a všeobecne citlivých ľudí s hlavou v oblakoch obzvlášť závažná. Divadlo je predsa viac ako režim! A ste si tým istý, pán Mefisto, poslíček jedného nacistického pohlavára? Žena vám utiekla, milenku vám vzali, kamaráta eliminovali a teraz hráte už len pre hŕstku extrémistov hrajúcich sa na Bohov. O pár rokov by to všetko našťastie skončilo, ale to vy ešte neviete. Chcete robiť proste to čo vždy a zmenené podmienky nechápete, ale akceptujete. Bábka na šnúrkach diabla predsa nemôže konať anjelské skutky. A opona bude stále bolševicky červená. Bola to zmätená doba, čo už len mohla urobiť s jedným človekom, ktorý vníma a cíti? Má si udržať vysnenú prácu, alebo slobodu? Zachovať si divadelnú masku, ktorá sa dokáže zmeniť na čokoľvek, alebo vlastnú tvár? Samé existenciálne otázky, niet sa čomu čudovať, že ďalšou jeho veľkou rolou bol Hamlet. ()