Čí je to vlastně život

„Tohle není dialýza?“ Nemoci pohnout svým tělem, nemoci se bránit, být zcela odkázán na pomoc druhých… ne, ne, nedokážu si takovou situaci představit. Nedokážu si ani představit, že bych měl setrvat v takovém stavu pár vteřin. Nejspíš mi chybí ten zdravý nadhled Kena Harrisona, ale stejně jako Ken bych usiloval o jediné – o právo důstojně opustit tento svět na základě vlastního uvážení. Ken má smysl pro humor, překrásnou manželku a tvůrčí povolání – nabízelo by se natočit uslzené sentimentální melodrama s převahou flashbacků a superdojemných scén „kterak už nic nebude jako dřív“. Brian Clark k tomuto (dnes především v Jižní Koreji) oblíbenému schématu nesklouznul a téma smrti pojímá po svém. Kena, v sympatickém podání Richarda Dreyfusse, po celý film neopouští humor, jeho cynismus je věrohodnější než potoky slz a na emoční strunu trošku zabrnká teprve během svého závěrečného „proč bych měl umřít“ monologu. Ač film řeší do značné míry také právní okolnosti eutanazie a v podstatě neopustí prostory nemocnice, nenudí. Důstojné vítězství nad smrtí. 80% (27.06.2010)

Badhamův film bych mohl zařadit do kategorie bildungsfilmů, pokud by někdo tuto analogii s bildungsromány chtěl akceptovat. Na základě uvedených indicií nás vede k logickému rozhodnutí ANO/NE (sochař Harris vs. doktor Emerson) a k jedné odpovědi nás také vede. Nejdřív ale interogativní název filmu: na tuto otázku se ovšem odpovídá mnohem obtížněji, než na volbu přirozené eutanázie. Kdo zná odpověď, ať si ji ale raději nechá pro sebe... Ono rozhodování ANO/NE se také pojí s pojmem svoboda. Harris ji chápe jako možnost nebo nemožnost tvořit. Dovedl bych ji redukovat čistě na problém pohybu: svobodně se moci pohybovat z jednoho místa na druhé. Harrisovi je i takto definovaná svoboda upřena (znám vozíčkáře i slepce, kteří mají volbu času i místa), a nabídnutá "rozptýlení" (čtení, psaní, poslech hudby, konverzace) mu ji nemohou nahradit. Rozhodněme se tedy spolu s ním... Samotný film ovšem není jen suchá logika, je zalidněn spoustou dobře propracovaných vedlejších postav a dějů, které se točí nejen kolem Harrise. Ještě dvě drobné poznámky: 1. Rozdíl mezi vysokou mohoucností (tanečnice) a nemohoucností (Harris) je možná zbytečně akcentovaný. 2. Chybí role přítele (z mládí), který Harrise navštíví v nemocnici. To je ale dobře, toho si může zahrát každý divák podle svého. (07.03.2014)

Whose Life Is It Anyway je jeden z mála snímků, u kterého jsem byl nucen dát si reprízu, protože po prvním shlédnutí jsem chtěl toho tolik napsat, ale zároveň jsem nevěděl, jak vůbec začít. Že se dotýká nejednoznačného tématu, jakým eutanázie v řadě zemích stále je, na tom není nic neobvyklého, ovšem způsob, jakým režisér toto téma zpracoval, je věru fenomenální. Nezplodil jen velmi chytrý a hluboký film, který bezesporu disponuje tím, jak by se takovýto námět měl uchopit, ale zanechal světu patrně i ideu, jak by se obecně mělo k eutanázii přistupovat. K filmu: Trefně vystihnutá konfrontace přání pacienta vs. přísaha/povinnost nemocnice, okouzlující cynický humor hlavní postavy, jakožto jemně romantická chemie (Dreyfuss - Lahti) a velmi silný, emotivní závěr, který jen podtrhuje domněnku, že to celé bylo natočeno upřímně, od srdce a s velkým myšlenkovým přesahem. Btw. Clare má fakt překrásný prsa... (08.11.2021)

Klasické drama, spějící pomalu k očekávanému konci, které se de facto ničím zásadním neodlišuje od tématicky podobných snímků. Nesnaží se hrát na city ani rozbrečet diváka, je to prostě střízlivá psychologická studie člověka, který ví, že "už si nezatančí". Z Richarda Dreyfusse vyzařovalo charisma, podpořené břitkým jazykem i na lůžku. (21.12.2009)

Vždycky mě zajímala otázka eutanazie a ráda se čas od času mrknu na film zaměřený na tohle téma. Občas je to krok vedle, Čí je to vlastně život byl ale přesným opakem...musela jsem se zamyslet nad tim, kdybych skončila na lůžku, uvázaná na péči ostatních..a jak bych se pak dívala na svojí lásku? Proto se mi strašně líbilo uvažování hlavní postavy a je to vlastně i mým vyjádřením na lásku: chtít to nejlepší pro toho, koho milujeme.. Tohle je problematika, kterou spousta lidí nechce vidět, ale skutečnost je taková, že těchto bezmocných, ale naprosto v pořádku uvažujících lidí (bohžužel, kdyby byli zaostalí či dementní, nebylo by to pro ně takové utrpení), je dost a žijí odstrčení od reálného světa v "bezpečí" nemocnic..a je to hodně depresivní představa, už jenom představit si takový život, představit si, že bychom takhle měli dopadnout...... (12.12.2008)