Čí je to vlastně život

Badhamův film bych mohl zařadit do kategorie bildungsfilmů, pokud by někdo tuto analogii s bildungsromány chtěl akceptovat. Na základě uvedených indicií nás vede k logickému rozhodnutí ANO/NE (sochař Harris vs. doktor Emerson) a k jedné odpovědi nás také vede. Nejdřív ale interogativní název filmu: na tuto otázku se ovšem odpovídá mnohem obtížněji, než na volbu přirozené eutanázie. Kdo zná odpověď, ať si ji ale raději nechá pro sebe... Ono rozhodování ANO/NE se také pojí s pojmem svoboda. Harris ji chápe jako možnost nebo nemožnost tvořit. Dovedl bych ji redukovat čistě na problém pohybu: svobodně se moci pohybovat z jednoho místa na druhé. Harrisovi je i takto definovaná svoboda upřena (znám vozíčkáře i slepce, kteří mají volbu času i místa), a nabídnutá "rozptýlení" (čtení, psaní, poslech hudby, konverzace) mu ji nemohou nahradit. Rozhodněme se tedy spolu s ním... Samotný film ovšem není jen suchá logika, je zalidněn spoustou dobře propracovaných vedlejších postav a dějů, které se točí nejen kolem Harrise. Ještě dvě drobné poznámky: 1. Rozdíl mezi vysokou mohoucností (tanečnice) a nemohoucností (Harris) je možná zbytečně akcentovaný. 2. Chybí role přítele (z mládí), který Harrise navštíví v nemocnici. To je ale dobře, toho si může zahrát každý divák podle svého. (07.03.2014)

ken měl 27.dubna (datum zmiňuju jen z toho důvodu, že pro někoho z vás může být číslo 27 číslem fatálním;-) vážnou autonehodu, po které zůstane už navždy ochrnutý.. jediné, co je na kenovi v pořádku je jeho mozek a jeho vědomí.. bohužel v tak těžké životní situaci jsou jeho mozek a jeho vědomí zároveň jeho největším nepřítelem.. tento příběh je o právu každého z nás na život a zároveň o právu na smrt.. nikdo by nám ho neměl brát, ani s tím nejlepším úmyslem, vždyť "krutost není v tom někoho zachránit nebo ho nechat umřít.. ta krutost spočívá v tom, že dotyčnému vezmeme právo volby.." (05.10.2007)

Klasické drama, spějící pomalu k očekávanému konci, které se de facto ničím zásadním neodlišuje od tématicky podobných snímků. Nesnaží se hrát na city ani rozbrečet diváka, je to prostě střízlivá psychologická studie člověka, který ví, že "už si nezatančí". Z Richarda Dreyfusse vyzařovalo charisma, podpořené břitkým jazykem i na lůžku. (21.12.2009)

Whose Life Is It Anyway je jeden z mála snímků, u kterého jsem byl nucen dát si reprízu, protože po prvním shlédnutí jsem chtěl toho tolik napsat, ale zároveň jsem nevěděl, jak vůbec začít. Že se dotýká nejednoznačného tématu, jakým eutanázie v řadě zemích stále je, na tom není nic neobvyklého, ovšem způsob, jakým režisér toto téma zpracoval, je věru fenomenální. Nezplodil jen velmi chytrý a hluboký film, který bezesporu disponuje tím, jak by se takovýto námět měl uchopit, ale zanechal světu patrně i ideu, jak by se obecně mělo k eutanázii přistupovat. K filmu: Trefně vystihnutá konfrontace přání pacienta vs. přísaha/povinnost nemocnice, okouzlující cynický humor hlavní postavy, jakožto jemně romantická chemie (Dreyfuss - Lahti) a velmi silný, emotivní závěr, který jen podtrhuje domněnku, že to celé bylo natočeno upřímně, od srdce a s velkým myšlenkovým přesahem. Btw. Clare má fakt překrásný prsa... (08.11.2021)

Zřejmě jedna z nejlepších hereckých rolí Richarda Dreyfusse, kde je určitě velmi náročné přesvědčit diváka, jakými pocity prochází a k jakému rozhodnutí může nakonec dospět takový člověk jako v tomhle případě Ken. Byl jako každý jiný, miloval život, miloval svou nádhernou ženu a svýma rukama vytvářel až do osudného dne krásná sochařské díla. Jeden krátký moment stačil převrátit tohle všechno naruby a já Kena pak už jen sledovala, jak se v nemocnici postupně dopracovává k určitému rozhodnutí, ale setkal se s velkým nepochopením a odporem. K mému vyššímu hodnocení přispěla určitě i jeho obhajoba před soudem, která byla maximálně přesvědčivá a odzbrojující. Já osobně si vůbec nedovedu představit, jak bych se v takové situaci zachovala a doufám, že k ní nikdy nedojde. Ale znala jsem jednoho muže, který v osmnácti letech po autonehodě ochrnul totálně na celé tělo. On měl ovšem oproti Kenovi i přes ten obrovský handicap velmi silnou touhu žít. Jeho vnitřní orgány ale takovou zátěž dlouho nevydržely a on zemřel. Z mého hlediska to bylo v danou chvíli vysvobození nejen pro něj, ale i pro jeho blízké. Jen jsem tím chtěla říct, že každý má právo rozhodnout se v takové situaci jak sám cítí a chce, ale to ještě neznamená, že musím být nutně zastáncem eutanázie. Škoda, že takové snímky zapadají v proudu času a mezi mraky jiných filmů. (10.01.2015)