Gilmorova děvčata: Rok v životě

Tvůrci oživili jednu z největších seriálových legend a nad kromě Sukie se do toho vrátili všichni za což je palec nahoru. Škoda jen, že nevymysleli něco originálního a věnují se pořád tomu samému. Stejnému problému, kterému čelila Lorelai teď má čelit Rori, to je mi ale náhoda. Bylo hezké si zavzpomínat na staré časy, ale byla by škoda to znovu oživit. (02.02.2020)

Spoiler free Gilmorova děvčata jsou zpět v plné síle. Už první vteřiny člověka rychle a nenásilně hodí do středu dění, a divák si jen tak může užívat návrat do Stars Hollow a mít přitom pocit, že to místo nikdy neopustil. Osobně mám pocit, že díly napsané a režírované Amy Sherman-Palladino (Zima & Podzim) - jsou lepší jak ty od jejího manžela Daniela. Jeho epizody sice mají silná místa, ale tak i ty slabší, což by šlo napravit ve střižně. Každopádně Gilmore Girls: A Year in the Life je přesně to, co by si každý fanoušek přál u návratu svého oblíbeného seriálu, a dokonce si troufnu tvrdit, že lidé, co se na to podívají jen ze zvědavosti se určitě podívají na seriál od začátku a objeví v tom zpětné kouzlo. Co dodat na závěr? Teď můžeme doufat, že Gilmorova děvčata budou na Netflixu slavit úspěch a tvůrci se rozhodnou pro pokračování.. přeci jen, ta čtyři poslední slova.. (něco podobného, přiznám se, jsem čekal) to nemůže být konec. (26.11.2016)

Přijde mi smutný, když mě baví se koukat na seriál nikoliv díky hlavním hrdinkám, ale díky vedlejším postavám. Asi chápu, že Melissa McCarthy věnuje svůj čas zajímavějším projektům, a její Sookie tak měla jen jednu scénu, nicméně stejně jako Lane tam třeskutě chyběla. Bavili Michel, Paris, Jess a Kirk, a celkem příjemná mi přišla dějová linka Emily, která se někam posunula. Ale celkově tam na mě bylo málo vtipu, a přespříliš často podivně vykonstruovaného drama. Umanutá a sobecká Lorelai a ztracená a neúspěšná Rory byly pro mě dost nesympatické, nelogické, pitvořivé a neuvěřitelné. Těch šest hodin za to fakt nestálo. (28.04.2018)

Konec žádného seriálu mě nikdy nemrzel tolik jako konec Gilmorek. Ne proto, že by byly mým vůbec nejoblíbenějším seriálem (byť jsou vrcholu hodně blízko), ale jednoduše proto, že pro mě vždycky byly víc o feelingu než o čemkoliv jiném, a ten si držely úspěšně celých sedm let (včetně proklínané finálové sezóny) a mohly v něm pokračovat prakticky nekonečně. Když jsem se dozvěděl, že Gilmorova děvčata ještě neřekla svá poslední slova, respektive svou poslední salvu slov, očekávání byla veliká, obavy možná ještě větší. Podaří se Gilmorkám udržet jejich feeling pramenící ze směsi propracovaných vztahů, bleskurychlých dialogů narvaných popkulturními odkazy, sympatického humoru, lála songů pro každou příležitost a všeobjímající pohody? Za mě jasně ano. Samozřejmě, do čtyř (tedy osmi, vzhledem ke stopáži, tak či onak zoufale málo) dílů se nedá narvat děj uplynulých deseti let, věci jsou velice často jenom zkratkovité nebo naznačené, dřív stěžejní postavy se tu teď třeba jenom mihnou prostě proto, aby tu byly, a nějakých dalších pár výhrad se jistě najde. Ale co na tom, když se ten hořkosladký feeling i po desetileté pauze dostavil prakticky okamžitě a nezmizel po celou dobu stopáže (dokonce ani při tom nepopiratelně předlouhém a v podstatě úplně zbytečném muzikálu). Amy Sherman-Palladino zkrátka měla ještě co říct, řekla to, já jsem za to rád (obzvlášť oceňuju vývoj Rory a Emily, obě dozrály tam, kam dlouho směřovaly, v případě té první to bylo potřeba, a v případě té druhé to nesmírně potěšilo, nehledě na fakt, že fantastická Kelly Bishop dostala pořádnou příležitost zazářit), a doufám, že se do Stars Hollow s jejím dovolením zase za pár let podíváme. A ano, potřeba to není, jenže Gilmorky nejsou seriál. Gilmorky jsou životní styl. (13.01.2017)