Motýlek

Nechápu, že se jedná o tak přehlížený film. Rami Ramek a Charlie Hunnam ukázali ze sebe to nejlepší a já jim za jejich výkony tleskám: Přiznám se, že původního Motýlka jsem neviděla, ale tenhle mě přikoval k obrazovce jako už nějakou chvíli žádný film. Po celou dobu si jen říkáte "Jak tohle sakra někdo může přežít?" Dva roky na samotce, pět let na samotce; ticho, téměř žádné jídlo, jen čtyři zdi a kýbl. Touha po svobodě a silná vůle hrají v takových podmínkách při přežití hlavní roli. Já bych se zbláznila asi po třech dnech. :) Sedl mi i styl vyprávění - žádné tlačení na pilu, ždímání emocí, žádné dlouhé nudné scény. A přesto Papillon zapůsobil. (13.01.2019)

O třídu lepší než Schaffnerova úmorná tříhodinová verze z roku 1973, přesto tento remake zrovna velký aplaus nesklidí. Noer totiž nedokáže uspokojivým způsobem pracovat s tempem, což je při 133-minutové stopáži učiněná pohroma, a nový Papillon tak zákonitě kráčí ve šlépějích nezáživného originálu. Tvůrci si však dali záležet alespoň na letmém vykreslení ústředních postav a jejich vzájemné interakci. Snímek pochopitelně ani vzdáleně nepřipomíná psychologickou vztahovou studii, ale bohatě stačí, že dává zapomenout na neduhy původního díla, tedy toporné dialogy odříkávané počítačovou intonací či krajně machistického Papillona v podání McQueena. Papillon ode mě obdrží dvě slabší hvězdy. (09.09.2018)

Charlieho Hunnama aj Ramiho Maleka mam rád. V remake-u Papillon mi však obaja prišli pomerne nezaujímaví. Bol som síce zvedavý, či/ako/kedy sa dostanú z väzenia, ale ich pokusy vo mne nevzbudzovali žiadne emócie. Jednou z najsilnejších scén pritom mohli byť dlhé roky na samotke, ktoré mali ukázať šialenstvo zapúšťajúce korene do mysle trestanca. Mal som však pocit, že to Papi zvládol bez sebemenších problémov. (21.03.2021)

Doba remaková stále neskončila a tak se nám dostává recyklací a nových adaptací všeho, na co si jen vzpomenete, stále dokola. Motýlek patří k těm  příběhům, které byly  prostřednictvím filmových políček odvyprávěny téměř až zcela dokonale a tak je  další pokus zkrátka a jednoduše zbytečný. Proto jsem tuto verzi i docela opomíjel a do jejího sledování jsem se prakticky pustil jen díky výročí úmrtí Henriho Charriera. A de facto se dá říct, že ač platí výše uvedené o zbytečnosti,  Michael Noer alespoň nestvořil nic ostudného.  Co do charismat mi sice pánové Hunnam a Malek  Hoffmana a McQueena nepřipomínali ani vzdáleně a ani co do prostředí jsem si nepřišel jako na vězeňském ostrově. I ta scéna se samotkou tu byla prostě řidší, ale  za přece jen  slušné filmové  řemeslo klidně tu čtyřku obětuju. (05.12.2022)

Určitě nejsem odpůrce remaků, spíš naopak, ovšem jakýkoliv remake musí mít smysl, opodstatnění, aby svůj předobraz buď vylepšil, nebo mu minimálně neudělal alespoň ostudu. Zrovna u Motýlka ale ať hledám, jak hledám, důvod remaku vážně skvělého a působivé snímku z roku 1973 neshledávám smysluplným, neboť příliš nechápu, čeho tímto novým zpracováním chtěli tvůrci nyní vlastně dosáhnout. Což o to, on nový Motýlek není nikterak špatným snímkem, je působivý, atmosférický, dobře zahraný, ale co je to platný, když nepřináší vůbec nic prospěšného, či inovativního, čím by dokázalo původní snímek nějak předčít, obohatit, zastínit, a tak jde prostě jen o již jednou odvyprávěný příběh, který ovšem tak akorát maximálně nechá vzpomenout na originál, toť ale vše, a to vážně moc není. Tvůrci si s tímto remakem zkrátka ukousli až příliš velké sousto, dohnat totiž jak výkony McQueena, či především fantastického Hoffmana, nebo syrovou působivost, atmosféru, či celkové vyznění bylo zkrátka utopické, každopádně jsem zároveň přesvědčen, že o nové verzi nelze hovořit ale ani jako o ostudě, spíš jen jako o jemné zbytečnosti. (01.05.2019)