Pomsta

„Ahoj lásko, máš toho hodně? Jen jsem tě chtěl slyšet,“ vykládá do telefonu manžílek, který si právě užil s mladou blondýnkou s „úžasnou prdelkou“. Jenže idylku v opuštěném luxusním sídle naruší dvojice jeho společníků, z nichž jeden je „moc malý“, ale v kalhotách má přesto těsno. Což způsobí fatální kolotoč, ze kterého blonďaté mládě vyjde dost krutě. Tedy prozatím. Francouzská debutantka Coralie Fargeat tomu totiž chtěla, aby se v lolitce s lízátkem v puse rozproudil jeden z kočičích životů, zázračným způsobem se dostane do bezpečí, i přes ztracené litry nevykrvácí, zacelí si osudnou ránu (větev přeci prošla skrz, jenže naše mstitelka si plechovkou s orlem pomohla jen z jedné strany (!)) a rozhodne se změnit pravidla hry. Sic má podle mužů-lovců jen dlouhé nohy a slepičí mozek, dokáže překvapit přímočarou honbou s jasným koncem. Krev tryská na všechny strany, tvůrci ujíždí na velkých detailech, je to celkem stylové, obrazově vymazlené, ovšem místy zbytečně natahované (15 minut pryč) a samozřejmě nerealistické. Muži jsou tu za lovce s moderní technikou, ženě musí stačit vlastní vůle, případně oheň nebo voda. Nevím, jak moc je to míněno jako reakce na aktuální tematiku sexuálních zločinů (MeToo), viz. zcela nahý muž v závěrečné naháněné s (už) silnou dívkou, každopádně to tam spolu vlastně docela slušně vymalovali. Do červena. (21.05.2018)

Bloncka, znásilnění, pokus o odstranění, hon a pomsta. Samozřejmě z hlediska příběhu nic nového, což snad ani trochu znalý divák nečeká. Problém nastane v momentě, kdy bloncka přistane na stromě. Pak už se jedná o čistě fantastický film, ze kterého realismus vyprchal jak otevřená sklenička benzinu na slunci. Proč tomu tak je, pochopí snad úplně každý. Ne, s těmi zraněními by se nedalo přežít, natožpak plavat, běhat (drogy nedrogy) jako o závod a stát se ženským Rambem. Ale to mně nakonec nevadilo. Slušivý vizuál, mravenci jako symbol a smysl pro detail. Fajnová krev, gore však poněkud kolísavé. Chodidlo bylo až moc gumové stejně jako rozstřelená hlava ve snu či nafouklá ve vodě. Na druhou stranu kůl v břiše a střelná zranění byly ok. Leckteré scény pobavily, třeba moment, kdy Stan močí u vody na pavouka a vy už tušíte, co přijde. Víte, že je to sice nereálné, ale čekáte a pak se smějete a tleskáte. Rudě vymalovaný dům je pak třešničkou na tomto bláznivém dortu, který mě sice bavil, ale podívat se na něj jednou mi stačilo. (05.09.2019)

Začínající režisérka Coralie Fargeat rozhodně nechtěla jít se svou „kůží na trh“ jen tak lacino a byť s rozpočtem necelých tří milionů dolarů a svou dosavadní minimální zkušeností (vždyť do té doby natočila jen dva krátkometrážní kousky) nabídla divákům docela slušnou a hlavně krvavou podívanou. Jako žena věděla, co na publikum platí a jelikož se na podobné filmy dívají hlavně muži, do hlavní role obsadila mladičkou italskou herečku a modelku. Pánové si tak zpočátku přijdou na své – nakrucující se prdelka, titěrné bikiny, svůdné pohyby, trocha té nahoty – no prostě pastva pro oči. Ani není divu, že naše (ne)svatá trojice z ní nemohla spustit oči a dvojici buranských kámošů tekly sliny. Krásná idylka přiblblé dívenky však záhy vezme za své a poté co je znásilněna, zbita a shozena ze skály, pomalu umírá uprostřed pouště. Každá druhá by to jistě nepřežila a když tak by po ztrátě takového množství krve následně podlehla svým zraněním (což bylo dle mého dost uhozené, ale podobných nelogických prvků tu bylo spousta), ale my se přece měli dočkat ještě oné slibované pomsty.Její tři protivníci postupně okusí vlastní medicínu a diváci se dočkají nejen litrů stříkající krve, ale i několika slušných gore scén (a to nejen díky halucinacím). Některé z nich opravdu nejsou pro slabší jedince. Míra brutality je slušná, hlavní hrdinka sympatická, na krvi se taky nešetřilo, jen nesmíte moc hledět na logiku a reálnost u důležitých momentů filmu. Pokud jste schopní se od toho oprostit, budete stejně jako já nadmíru spokojení. 70% (12.01.2020)

Za mě teda super. Krásná dívka ukazuje vnady a zabíjí debily v nečekaně zručně natočeném aranžmá. Třeba ta finální hra na schovku v baráku byla fakt nervydrásající. A celkově mi to v rámci žánru přišlo naprosto v pořádku. Jasně, holka má fakt tuhej kořínek, ale když se probudí a má to logo od piva vypálený do kůže, tak to je prostě badass moment jako svině. A hudba je mega. (10.06.2018)

Pomsta je sice stylizovaný exploatační film, ale především chytrá aktualizace rape and revenge pro jednadvacáté století. Největší přínos se skrývá v promyšlené scéně znásilnění, která je vystavěna úplně jinak, než jsme zvyklí. Přesouvá totiž pozornost od samotného aktu k muži, který situaci nečinně přihlíží a poté odchází. To je zásadní rozdíl oproti žánrovým kolegům. Takové Plivu na tvůj hrob diváka vysloveně „zve k účasti“. Sedmdesátková klasika toho docílí promyšleným stylem – časté detaily na tvář oběti, absence nediegetické hudby – a brutální třicetiminutovou (!!) scénou skupinového zneužití a mučení. Předlouhé sledování budí nepříjemný pocit, že na sexuálním násilí nějak participujeme. Legitimizujeme ho pohledem. V Pomstě však není tak děsivý exploatační přístup ke znásilnění, jako spíš společenský rozměr kořenící ve způsobu, jakým muži odmítají respektovat hranice. Ke znásilnění vede iluze mužské nadřazenosti, neschopnost akceptovat odmítnutí, ale také pasivita jiného muže, která zločin umožňuje. Proto není nutné ho sledovat přímo, zprostředkovaný pohled pasivního muže je podobně děsivý (ne-li děsivější). Divák tak ve zbytku filmu vidí (brutální) vyrovnávání účtů s toxickou maskulinitou a proměnu genderové dynamiky. Stylizované násilí přichází jako trest. A právě v tom nacházím největší přínos Pomsty ve vztahu k rape and revenge filmům obecně. Francouzská exploatace velice obratně komunikuje s tématy objektivizace žen a sexuálního obtěžování. // Zajímavá je také změna perspektivy po první třetině, která je nejviditelnější v práci s velkými detaily. Prvních třicet minut (před znásilněním) přebírá film perspektivu mužů – na ženu nahlížíme jako na objekt a skrze množství detailů prozkoumáváme její tělo. Při znásilnění se situace obrací, v detailech sledujeme pouze odpudivé věci – otevřené rány, slintající ústa nebo špinavá těla. Od zlomového momentu vystřízlivíme z fetišizujícího pohledu mužů a přebíráme perspektivu dívky. // Hravá je i nekompromisní tělesnost. Tahání střepů z otevřených ran a vyvalené vnitřnosti po výstřelu dokazují, že se debutující Coralie Fargeat dobře orientuje v tradici New French Extremity. V některých momentech dá vzpomenout na High Tension nebo Mučedníky. // Existuje poměrně dost filmů, které koncept rape and revenge definují (Plivu na tvůj hrob, Poslední dům nalevo, Thriller, Ms. 45), exploatují (Plivu na váš hrob 2) a upravují podle lokálních pravidel (Female Prisoner #701, Red to Kill), ale konečně tu máme jeden, který ho zajímavě aktualizuje. (07.08.2018)