Hrátky s čertem

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. Cesta do pekla je široká a pohodlná, říká mladý ambiciózní čert Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno. Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko. Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, chápe to jako nesmírnou nespravedlnost. Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" loupežníkem Sarka Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A koneckonců ani samotní "agenti" nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus. Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archivu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání. Drdovu pohádkovou alegorii si dnes už jen stěží dokážeme představit bez typické ladovské stylizace a s absencí hereckých velikánů par excellence, kterým dominuje elitní osazenstvo z Národního, tedy Smolík, Pešek, Záhorský, Filipovský, Neumann a Vojta, ve vyrovnaném souboji s přicházející generací výrazných uměleckých individualit v čele s Josefem Bekem, Rážem, Vránovou, Klepáčovou a mladým Vinklářem. A dozvíme se nakonec z pohádky, co je to svědomí? Takové to ouzko tadydlenc, říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král zvolá: Fuj! To je smrad, v tom se nedá panovat. Pěkně řečeno. (25.12.2008)

Kouzelná studiová pohádka se zábavným a samozřejmě také vtipným příběhem. Neumann a Filipovský jako čerti byli dokonalí. Vlastně nejen oni. Takových postav je tu ale víc, třeba loupežník Sarka Farka. A ta ladovská stylizace je nezapomenutelná. Někdy to jde o bez velkolepé výpravy. Tady by byla na škodu. (27.10.2020)

Dnes již kultovní klasika mezi československými pohádkami si své místo určitě našla a dodnes se těší velké popularitě a ani já jí nepohrdnu. Je sice pravda, že ty malované kulisy dnes již vypadají dost rozpačitě, ale nelze jim upřít jisté osobité kouzlo, stejně jako samotnému příběhu. Josef Bek podal přesvědčivý výkon, ale já měl stejně nejvíc rád ty čerty. Jediný kdo mi tu zas až tolik nesedl, byl bohužel představitel Anděla… (26.12.2018)

Mistrná alegorie? Možná. Oživlé Ladovy figurky a figury, stromy a stromečky, děsivě studiový vzhled a naprostá krása? Zcela určitě:) Zlatý fond českého filmu? Naprosto bez debat či pochyb. Skvělé herecké výkony, nedůstojné slovo "hlášky", popis ani zdaleka nedosahující skutečné kvality filmu? No jo, ale co má člověk dělat, rozplývat se nad zaslepenou vzdorovitou princeznou "A ne!" Dišperandou, fortelnou dívčinou Káčou, brutálně zákeřným Dr. Solfernem či pámbíčkářským poustevníkem Školastikem, to by bylo na dlouho a dlouho. A to pořád ještě není řeč o děsivém Ladislavu Peškovi a každou vteřinu zářícím Josefu Bekovi. Herecké mistrovství v pohádce či komedii, označte si to jak chcete, ale to a nic míň jsou Hrátky S Čertem. Chcete-li důkaz, že i bez monstrózní výpravy lze natočit nefalšovaný velkofilm, který přetrvá věky, pak je tady. 100% a tady je ta sedma. (17.05.2007)

Pohádka prologu Pražského jara s celou řadou viditelných, velmi průhledných alegorií (otec Školastykus) měla štěstí jak na literární předlohu, tak na scénář. Vedle PRINCEZEN patří určitě k nejzdařilejším výtvorům tohoto prvního období klasické české filmové pohádky. Socialistický nekomunistický patos, to, co vadí některým menšinovým spolukomentátorům na tomto filmu, navazuje plynule na pobělohorské plebejství novočeské identity. A propůjčuje všem postavám bez rozdílu hned jeden rozměr navíc. Ladovské kulisy jsou výtvarným artefaktem světového dosahu daného nedoceňovanou osobností jejich tvůrce. Plebejské lišáctví a ironie, které se "velmi nenápadně" vkrádají do architektury lidové církevní hry, do níž je film situován a kterou s úspěchem prolamují, jsou zřejmě základem neopakovatelnosti HRÁTEK i superlativů, jimiž jsou právem častovány. Vedle často zmiňovaných protagonistů (Bek, Smolík, Vojta, Alena Vránová, Pešek, Filipovský, Neumann) bych rád upozornil na další. Skvělá úlisnost snaživého ďáblíka na počátku kariéry ztělesněného tehdy velmi mladým Josefem Vinklářem je vyvažována Káčou Evy Klepáčové, která tu zřejmě našla svou životní úlohu. A samozřejmě je nutné upozornit na dnes prakticky neznámého pohádkáře Jana Drdu; mírou a kvalitou reflexe, jež vložil do této části své tvorby, je srovnatelný s klasiky typu Němcové, Erbena nebo bratří Čapků. Rozverná vyprávěnka pro dospělé s humanistickým podtextem destalinizačního "tání" zůstává oprávněně součástí zlatého dědictví naší národní kinematografie. Nejen pro naše, ale i pro budoucí generace. (30.12.2007)