Midsommar
Midsommar
Midsommar
Midsommar
Midsommar
Midsommar
Režie:
Ari AsterScénář:
Ari AsterKamera:
Pawel PogorzelskiHudba:
Bobby KrlicHrají:
Florence Pugh, Jack Reynor, Will Poulter, William Jackson Harper, Vilhelm Blomgren, Julia Ragnarsson, Björn Andrésen, Archie Madekwe, Anna Åström (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Vztah Dani a Christiana už nestojí za nic. Možná to ale spraví výlet do severní Skandinávie s partou kamarádů. V odlehlé vesničce odstřihnuté od okolního světa se tu jednou za 90 let, na letní slunovrat, koná speciální slavnost. Mladí Američané si užívají bezstarostné prázdninové veselí v místě, kde slunce nikdy nezapadá. Vše se ale zvrtne, když je vesničané přizvou k rituálům, při kterých se místní ráj na zemi mění v čím dál děsivější peklo. Horor Ariho Astera (Děsivé dědictví) ukazuje, že za bílého dne se mohou odehrávat ty nejtemnější věci. (Aerofilms)
(více)Recenze (812)
[Spoiler friendly] Nejsem schopnej přenýst se přes zásadní dějovej okamžik, kdy si VŠECHNY postavy ve filmu uvědomí, že je cosi shnilého ve státě švédském, a stejně se rozhodnou s touto důležitou informací nikterak nenaložit. Člověku se pak blbě vžívá do zbytku děje, když ví, že on sám by už v něm dávno reálně nefiguroval, jak by mu zdravý rozum velel... To je sice velká, ale zato má jediná výtka, a vím, že ve mně bude Slunovrat dlouho rezonovat. O to víc, že jsem mohl zhlédnout tříhodinovou režisérskou verzi, a nedokázal jsem si z ní představit byť jedinou vystřiženou scénu. ()
Z Astera rastie velky reziser. Sebavedomy, remeselne mimoriadne zdatny, originalny a tvorivo nekompromisny. Kazda scena je vysledkom obrovskeho kumstu a obcal som na to fakt cumel s otvorenou hubou. Skoda, ze na podobne bizarnosti uplne nie som, takze som si to nedokazal uzit na sto percent. 8/10 ()
Slunovrat JE událost, minimálně letošního roku. S nekompromisním stylem Ari Astera jsem byl minulý rok konfrontován v Děsivém dědictví, takže jsem tak nějak tušil do čeho jdu. Slunovrat mě docela něpěkně rozhodil psychiku a já nejen že nemohl v noci pořádně spát, ale hlavně ráno jsem si připadal jak po nějakém halucinogenním výletu. Můj názor je ten, že tento film může v mozku spustit jisté chemické reakce. Film tancuje často mezi bizárem, gorem a vztahovkou, vše to dělá ovšem neskutečně chytře a diváka nakonci jen tak pohodí psychicky zničeného někam do příkopy. Pro slabší povahy to rozhodně tentokrát není. 90% ()
(spoilery) Líbí se mi, že tam umírali antropologové. Na druhou stranu jsem měl ke konci Slunovratu chuť znuděně křičet a trucovitě dupat nohama při každém dalším nekonečně pomalého VC nájezdu kamery za zpěvu krojovaných lidiček při dalším a dalším a dalším a dalším rituálu. Některých věcí bylo zkrátka příliš. ()
Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... ()
Od úvodní sněžný depky až po závěrečnej slunečnej úsměv jedno velký FUCK OFF metaforickým konvencím / čím větší zvrhlost se stává ze sledovanýho příběhu, tím osvobozenější se stává hlavní hrdinka, o níž je film především / všudypřítomný omamný látky a nafetovanej vizuál nechávají diváka v nejistotě, nakolik jde vlastně o reálnej příběh komuny a nakolik o metaforickej trip (ať už pro diváka nebo pro postavy ve filmu). Ten kontrast je tu nejlepší - SPOILER - protože se dá vážně vyčíst často zmiňovaná metafora rozchodu, kdy se dívka vypořádává se žalem a vědomím nezájmu člověka, kterej jí měl bejt oporou, což končí finálním znovunalezením vlastních kvalit a spálením minulosti (happyend), zatímco příběh filmu jako takovej směřuje ke konvenčnímu "parta vlezla kam neměla a dočkala se hodně bizarní a hodně krutý smrti" (unhappyend). Jo, konvenční to je - nekonvenčním se Slunovrat stává díky brutálnímu kříži svých sdělovacích rovin. Je pomalej, je divnej a pro masovýho diváka nestravitelnej, ale rozhodně je zatraceně chytrej. Bonusový body navíc uhrává kameraman, jehož práce posouvá celý dílo na vyšší kosmickej level. ()
Uff. No, zajímavej film :) EDIT po 3 letech: Pořád jeden z nejintenzivnějších filmových zážitků vůbec. ()
Něco z Rituálu (1973), špetka z Loganova útěku, čarokrásná příroda, pohanská komunita usměvavých lidí, kolový tanec, houbičky, narkotické bylinky a krvavá oběť. Mladí Amíci zjistí příliš pozdě, že pozvánka do Skandinávie měla zcela jiný důvod, než seznámení s místním folklórem. Působivou kameru doprovází mrazivá hudba a neurotická Dani nakonec nalezne duševní rovnováhu. ()
Možná, že si tvůrci mysleli, jaké tvoří veledílo, v němž skrze metafory vyjádří něco, z čeho si divák sedne na zadek. Možná, že se cítili i jako I. Bergman. Ve skutečnosti však stvořili morbidní, nechutnou, zdlouhavou a úchylnou podívanou, kterou z moji strany od odpadu zachraňuje jen perfektní vizuální zpracování a hudba. Vše bych mohl vystihnout touhle hláškou: https://youtu.be/x9wzX_Hx6jg K hororu měl dle mého Slunovrat docela daleko, přesah z něj necítím a filmy jako Rituál nebo Čarodějnice řadím mnohem výš. ()
Aster je zřejmě pozorný čtenář Frazerovy Zlaté ratolesti (alespoň mimo jiné). Jistá předvídatelnost děje nevadí, jelikož zde nejde nutně o překvapení diváka, ale o nápadité propojení vícera motivických rovin. Autor se navíc nesnaží o žádné okázalé twisty a mindfucky, což je, vzhledem k tématu, celkem sympatické. Místo toho se soustředí na vnitřní svět protagonistky, tedy její vyrovnání se se smrtí a smrtelností. Číst film na rovině pomsty za nevěru, nebo co, je samozřejmě nesmysl. SPOILER: obětování jejího milence a úsměv na konci nevyjadřuje uspokojení dobře vykonané pomsty, ale definitivní odstřižení se od minulosti a znovunalezený duševní klid. V tomto směru Aster zajímavě pracuje s rozdílným přístupem k truchlení - zatímco mezi svými "přáteli" Dani se svým truchlením neustále uniká do soukromí v návalech panických ataků, ve snaze je všemožně potlačit, takže průběžné ujišťování a dotazování, zda je už v pořádku, vyznívá pokrytecky, nebo přinejmenším poněkud nesmyslně. V rámci nové komunity, do jejíchž řad dle očekávání zapadne, je jí umožněno otevřeně a sdíleně prožít truchlení se vším všudy a tím ji z jejího temného duševního stavu přepravit do nové životní fáze, ve které již nikoho z té předchozí nepotřebuje - možná vyjma Pelleho, který ji příhodně nasměroval. I díky tomu pak lze celou situaci vnímat dvojznačně: Dani je buď postava, která prošla iniciační cestou k znovunalezení a sebevědomí, nebo je jen pasivní oběť manipulace, stejně jako všichni ostatní (do jisté míry včetně členů komunity). Případně platí oboje zároveň. A to bez ohledu k morálnosti "alternativních řešení" oné pohanské sekty s poněkud fašizujícími rysy. Podobně s tímhle tématem ostatně pracuje i Hardyho film The Wicker Man. Aster není moralizátor. Ovšem není náhoda, že z hippies, tedy z tendence společenské degradace na jakýsi pseudo-přirozený stupeň, v domnění, že je jaksi pravdivější, čistší a tudíž oprávněnější, vznikla také Rodina Charlese Mansona. Aster je tvůrce, který kromě ojedinělého smyslu pro detail a invenční formální řešení disponuje také schopností pracovat s tématem v komplexním smyslu. Neboť tímhle se interpretační možnosti Midsommar zdaleka nevyčerpávají. Jediné, co mi na filmu trochu vadilo, byla až moc plochá postava Marka (plochost členů komunity je součástí výpovědi, neboť se na celou věc díváme z hlediska hrdinů, pro které je, přes jejich dílčí antropologické vzdělání, zdejší psychologie dosti nepřístupná a nepochopitelná). Ale, jak se jasně ukáže na konci, Mark v celé hře představoval symbolickou postavu šaška, blázna, přičemž zřejmě chyběl prostor dát jí více než tento jeden rozměr. ()
Redefinice hororového žánru. Respektive hrůzu nahánějící a audiovizuálně hypnotický anti-horor odehrávající se za bílého dne, s folklórem, kytičkama a haluškama k tomu. Ari Aster je mistr provokatér. ()
Mnoho jiných filmařů zvládli podobné téma mnohem mnohem lépe ()
Kterak obří ambice hlavního tvůrce mohou ve druhé polovině pošramotit úžasný film. Prvních cca 80 minut jsem byl přikovanej do sedačky - ten absolutní nával deprese, neokoukané prostředí a opatrně budovaná bezvýchodnost na mě fungovaly jako všechny omamné látky na hlavní protagonisty. A když došlo k explicitnímu úmrtí, zasáhlo mě to díky perfektně připravené motivační šachovnici jako jehla pod nehet. Aster má hrozně výborných nápadů, umí diváka znervóznit jen dokonalou souhrou zvuku a obrazu a nebojí se experimentovat s tématy a žánry, takže když před sebou vidíte špetku od Bergmana (ve smyslu spoléhání se na výrazy herců), špetku od Miklóse Jancsóa (dlouhé záběry a precizně rozvržený hloubkový pohyb po mizanscéně) a hrst slavného Hardyho Rituálu (1973), nepůsobí to vůbec přeplácaně... Tedy, asi do té poloviny. Potom totiž režisér stejně jako ve svém předchozím díle jaksi přestává srozumitelně vyprávět příběh postav a snaží se vizuální neotřelostí oblbovat diváka, který nemá moc na koho upínat pozornost a sympatie. Postavy se stávají figurkami v psychopatické hře, která má bohužel slabé poselství a kvůli nepříliš fungujícím vztahům mezi aktéry i podivně neemocionální finále. ALE přesto jsem se vrtěl nudou jen minimálně a film mě tak nějak dokázal udržovat v trvalé zvědavosti, co se v něm stane v další minutě - škoda, že nakonec to byl spíše blaf šikovného tvůrce, který umí vystavit atmosférické sekvence, ale uniká mu celistvá a výpovědní struktura. Pro mě 70% a ke čtvrté se přikláním s odřenou pleší a výhradně za potěšení ze sledování čarovně charismatické Florence Pugh, které tahle role sedla jako ulitá (už zase). Jednou si to určitě se zájmem zopakuji.. ()
Mild spoilers ahead. Ještě teď nemůžu dejchat, velký vnitřní znechucení a totálně divná várka pocitů, která se střídá raketovým tempem, kdy se smějete, brečíte, ste jak sjetý, buší vám srdce ze strachu a chce se vám blejt. A to všechno ve stejnej moment, z čehož ste vnitřně dost zmatený, protože to vaše hlava nezvládá zpracovávat. Fakt díky, ale znova to už vidět nikdy nechci, jinak skočim ze skály na šutr a netrefim se, a kladivem fakt dostat nechci:( P.S.: asi tak nejvěrohodnější zachycení tripu ever. ()
Tak tohle bylo stejně psycho jako skládat regál se šesti šuplíky z Ikei bez návodu. Tušil jsem, že to bude něco jiného, seveřané to mají trochu posunuté jinam (ono mějte půl roku noc...), ale tohle bylo hooooodně ujeté. Nevím jak je to tam s tradičními zvyky, vím, že si těch svátků zachovali dost byť to asi nemá takové grády jako v této komunitě. Každopádně tohle jsou jen poslední záchvěvy tradic původního Švédska. Tyto tradice a obyčeje brzy nahradí afričtí šamané nebo islám. Co jistě každého ve filmu zaujme je nápaditá a velmi pěkná kamera. Také kontrast barev. Ta bíle oděná komunita běhající po zelených lukách s modří letního nebe nad hlavou a do toho barevnost všech těch kvítků...Pohádka. Ale severské pohádky bývají drsné a nejinak je tomu i u této. Jinak to bylo celé takové až typické pro Amíky když někam jedou. jednak působí jako tydýti a čím více se snaží zapadnout o to více působí jako cizí prvek a když se jim řekne, že něco nee, vždycky se najde nějaký dobrák s mobilem co si potají ono nee natočí. Vždyť je to edvenčr a pak doma až to pustí kámošům bude cool, že to edvenčr podnikl. Jestli je film psycho celou dobu, pak závěr je psycho totálně :-). Takže až vás kámoš ze Švédska co tu studuje pozve k sobě domů s tím, že vám ukáže něco z tradic tam doma, fakt nejezděte ! Dávám za 3 hluboké nádechy. * * * ()
Ari Aster je najväčší hororový talent svojej generácie a dokáže servírovať tak intenzívne scény ako nikto (úvod evokujúci Hereditary je až neznesiteľný), no tento jeho mix folklóru, rozchodovej drámy, desivého hororu a komédie mi ako celok nesedel. V jednotlivých scénach, najmä tých vypätých a strašidelných, je famózny, no komediálnosť tomu uberá na atmosfére. Keby aspoň šiel po satire, na ktorú je tu pri konflikte progresívnych doktorandských študentov a pohanského kultu viac než dostatočný priestor. Tá je tu ale len načrtnutá a miesto toho skôr paroduje klíše béčkových slasherov o tupých turistoch v cudzom prostredí. Stále je to pôsobivá atmosferická jazda s niekoľkými hutnými nepríjemnými scénami, no po fenomenálnom Hereditary je to krok mierne vedľa. ()
Ari Aster ma so svojím talentom po Hereditary už druhýkrát príjemne odrovnal. Midsommar je skvelou kombináciou niekoľkých hororov, z ktorých som najviac cítil prítomnosť Rituálu. A také niečo rozhodne môžem. Nejde síce o čistokrvný horor, no to mi pri rôznych thrillerových prvkoch plných tajomna a strachu vôbec neprekážalo. ()
Slunovrat dělá Švédům zhruba stejnou službu jako Kazachům Borat. Opravdu skvěle natočeno, se znepokojivou hudbou i kamerou a špetkou šílené brutality (skoky vládnou), ale přeci jen už nejsem cílovkou - pro festivalové/hipsterské/cinefilní mlaďochy ovšem povinnost. ()
Co jsem to zase viděla... První, klidnější polovina je atmosférická, nepříjemná a sakra zlověstná (4*), druhá se ale stává dalším "Tuskem", tj. hnus, absurdita a hnus (2*). Nechápejte mě špatně, s lidskými sochami a medvědem jsem neměla nejmenší problém, ale například rozmnožovací rituál jsem opravdu vidět nemusela... P.S.: Po tomhle filmu se budu podobným komunitám vyhýbat ještě větším obloukem.xD ()
Související novinky
Našla hraná verze Na vlásku Lociku?
Studio Disney s hranými remaky svých ikonických pohádek v posledních letech nijak nezpomaluje, a kromě již oznámené Moany, Bambiho nebo Lilo & Stitche nás v budoucnu čeká také muzikál Na vlásku.… (více)
Hvězda Borata si zahraje v novém hororu
Vycházející herecká hvězda Maria Bakalova z dvojky Borata si ještě spolu s Amandlou Stenberg (Nenávist, kterou jsi probudil) zahraje v hororové novince Bodies, Bodies, Bodies od distributora A24. O… (více)
Joaquin Phoenix spojí síly s režisérem Slunovratu
Filmař Ari Aster má na kontě chválené horory Slunovrat a Děsivé dědictví, Joaquin Phoenix se zase objevil v několika skvělých nezávislých filmech a pak dostal Oscara za Jokera. A teď oba tvůrci spojí… (více)
Mladej ale šikovnej Ari Aster už se projevil minulý rok se svým režijním celovečerním debutem Děsivé dědictví. Nebyl jsem nadšen, neskákal jsem do nebes, bylo ale jisté, že ten chlapík v sobě něco má a příště by to klidně mohl být i výrazně lepší film. Netrvalo ani rok a Aster se znovu hlásí tentokrát s horrorem Slunovrat. A překonal se Aster? Za mně určitě. Slunovrat stejně jako Děsivé dědictví není horror v tom pravém slova smyslu a s divákem si hraje pomalu a nekompromisně. Na rozdíl od Děsivého dědictví ale tahle hra s divákem funguje opravdu vydařeně a film, který trvá 146 minut nikdy nezačne působit zbytečně dlouhý nebo přetažený. Takové Děsivé dědictví, která trvalo 126 minut se natahovalo opravdu výrazně, tady ale ten pocit jednoduše nepřijde. Aster především dokázal vytvořit o poznání lepší postavy se kterými baví trávit čas- Hlavní hrdinka Dani je úžasná a divák s ní dokáže prožít každou její emoci, depresi, zmatení, chápání situace a především nadšení. A celý její vztah s Christianem je zajímavě zpracován. Reynor je jako Christian hodně fajn, Florence Pugh je ale jasná hvězda filmu, která by se ve finále nemusela bát získat za tenhle film Oscara. Jo až tak výborná je! Zatím co rozklad rodiny v Děsivém dědictví se Asterovi tak rozpadl pod rukama, de-konstrukce rozpadu romantického vztahu a zároveň přátelství v jeho podání funguje velmi dobře. VELMI DOBŘE! Už začátek předtím než se dojede do té podivné vesnice je fajn startem a film by možná bavil i kdyby se nikam nejelo a celou dobu se jenom řešili vztahové trable doma v USA. Jenže pak se přijede do Švédska v tu chvíli začnou ty pravé šílenosti! Na Asterův vizuál jsem si musel časem zvyknout, jakmile mu ale divák podlehne tak ho vlastně baví celé vyvíjení děje sledovat. Zatím co Dědictví se poněkud zbytečně táhlo na 2 hodiny, musím se přiznat, že by mi ve finále nevadilo kdyby Slunovrat trval i 3 hodiny. Minimálně! S každou postavou se divák snadno ztotožní a pochopí její emoci. Kamera Pawela Pogorzelskiho předhazuje jeden nádherný záběr za druhým. Fakt hezky se na to kouká. Problém mám s Asterem pořád v ohledu černého humoru. Aster ho očividně má, předhazoval ho už u Děsivého dědictví a je i tady. Mám černý humor občas hodně rád, Asterův mi ale pořád tak nesedí. A především si často nejsem jistej jestli to zrovna myslí vážně nebo si opět dělá černý humor. U Slunovratu jsem se mu sice zasmál rozhodně vícekrát (u Dědictví snad ani jednou co si tak vzpomínám!), pořád mi ale tak úplně nesedl. Někdy to i dost možná zpomalí až příliš a ztrácí to čas na věci, které by diváka zajímali víc. Stejně jako u Děsivého dědictví platí, že nic není jednoznačné a divák si může hodně domyslet mnoha způsoby, to ale ve finále beru jako takovou menší slabinu. Možná potěší fakt, že by měla vyjít o 30 minut delší režisérská verze, která by pár záhad vysvětlit mohla, onu původní verzi to už ale nespasí. Ten film ale zvládá jedno- Prodává šílenou švédskou sektu a dokáže jí ve finále udělat sympatickou. Jsou to sice magoři, mají ale svojí víru a plně jí věří. Z našeho pohledu to jsou pro nás monstra, z jejich pohledu jsme ale monstra my. Tenhle nejednoznačný pohled na věc film používá super. A minimálně kvůli ní stojí za zhlédnutí! Neříkám masterpiece, ale říkám dost dobrý. Aster si u mě trochu spravil reputaci a na jeho třetí film se vlastně těším. A i když si na tebe Akademie asi nevzpomene Florence, u mně si tenhle rok (zatím) jasná jednička! () (méně) (více)