Báječná léta pod psa

Český film "Báječná léta pod psa" je adaptáciou rovnomenného románu, ktorý v roku 1992 napísal spisovateľ Michal Viewegh. V roku 1997 sa tejto literárnej predlohy chopil režisér Petr Nikolaev. Podarilo sa mu natočiť kvalitnú, nadčasovú komédiu, ktorá dokáže stále rozširovať rady svojich verných divákov. Svojim spôsobom patrím ku nim aj ja. Je to snímok, ktorý si rád raz za čas znova pripomeniem. Príbeh o obyčajnej rodine, čo chcela obyčajne žiť v neobyčajnej dobe totality. Mama Helena, otec Aleš a ich syn Kvído. Je to smutne zábavné. Je to dobovo autentické a herecky výborne obsadené a zvládnuté. Ondřej Vetchý a Libuše Šafránková sa zhostili svojich úloh maximálne profesionálne a predviedli bravúrny herecký koncert. *** (20.02.2024)

Pravděpodobně nejlepší Viewegh, který se mi svými trapnými pokusy z poslední doby celkem zhnusil. Film stojí hlavně na hercích, kteří jsou od Ondřeje Vetchého a Libuši Šafránkovou počínaje, až po Vladimíra Javorského konče, skvělí. Hlavně Javorský se komunistickou na "bestii" přesně hodí. Nevím jestli to takhle nějak tenkrát opravdu bylo, to jsem nezažil, ale myslím, že daleko od pravdy není :)....... (12.09.2007)

Ne příliš utěšená bilance polistopadové české kinematografie naštěstí disponuje i některými pozitivními vybočeními z této neradostné skutečnosti. Základní přednost filmu spočívá v jeho vnějškové bezvýraznosti a stereotypnosti věrně postihujících všední tvář normalizačního dne i žití. Samozřejmé vůbec není samo od sebe. Hodně pro ně znamená souhra hlavního páru Vetchý-Šafránková starší. Ale zcela nepochybně pro tento případ je neméně důležitý obsah Vieweghovy stejnojmenné knihy. Bez ohledu na to, která z interpretací je vlastně přesná, je jisté jedno: normalizace byla dobou nekončícího traumatu pro všechny. Ne svou perzekucí, ale svou šedou skutečností a následným omezováním svobody a jejích základních atributů. Svým "sametově nemravným" lámáním charakterů a páteře. Nikdo není vůči skutečné oportunitě absolutně nezlomný. A právě eroze mravnosti, tak často popisovaná v příbězích i vzpomínkách jejích protagonistů i dobrovolných zájemců, to kusejrování skutečnosti všedního dne, patří ík účinným bariérám nedodržujícím nic z řemeslnických konvencí rané normalizace. Naopak: Parazitní živoření vedlo tehdy a vede kdekoliv a kdykoliv jinde k osobnostnímu krnění. Varující limity normalizace však naše současnost namnoze ignoruje. Ke své nejvlastnější škodě. (20.10.2007)

Jediný z románů Michala Viewegha, který jsem dosud nečetl, takže nemohu jako u ostatních filmových adaptací srovnávat s literární předlohou. Přesto některé hlášky a postřehy jsou lehce identifikovatelné, takže lze poznat, že v tom nějakým způsobem měl Viewegh prsty. Asi je to jedno z nejlepších Vieweghovských zpracování. Jsem zvědavý, jestli se někdy dočkám na plátně Vybíjené, nejlepšího Vieweghova dílka. (15.10.2008)

Prý „takoví jsme byli“, jak se zpívá v písničce. No já nevím, možná asociální Viewegh s celou jeho rodinou ano včetně všech těch rádoby disidentů. Pokud vím od reálných účastníků, tak ony se ty historky skutečně odehrály poněkud jinak a někdy i v jiných gardech. Hlavně je to zase celé černobílé - pitomý komunista, ztrpčující všem život, rádoby prostý človíček proti mašinérii, a po sametu v roce 1989 z komunisty převlékač kabátů - kolikrát jsme to viděli, až na to, že už se neřekne, že ti komunisté nalezli do Občanského fóra a posléze ODSky... Prostě taková inťošská pražská vize toho, jak jsme „takoví byli“, a většina republiky na to kouká s otevřenou pusou, protože zažili něco jiného. Ještě že Ježková ukáže malé kozy a že v tom hraje Šafránková. (18.01.2016)