Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (128)
dokonalá atmosféra ()
Motiv vzdoru a paměti je vynikající. Tento film muze kazdemu z nas pripomenout osud vlastni rodiny, kdy vse v lepsim pripade skoncilo vystehovacim dekretem, v horsim lagrem, ale vzdycky prispechaly hyeny, kterejm se bajecne hodil treba vas sici stroj ci rovnou barak.... ()
Velmi tísnivý film o komunistických mocipánech, jejich chrapounských přisluhovačích a o beznaději, která tenkrát panovala. ()
Velmi silný, místy až nepříjemný příběh s velmi ponurou atmosférou, na který se "nehezky" kouká. Film má velmi silnou atmosféru a věřím, že ve své době musel lézt komunistům hoódně krkem. Skvěle zahráno, dobře natočeno. o proti např. Žertu, nebo Uchu se mi zdál slabší. Za mne 60%. ()
Zpočátku jsem myslel, že skrze ponuré a umělecky komponované záběry se dokodrcáme ke konci dle bookletu DVD. Všechny budovy jsou řádně popsány, osoby se nazývají poctivě jmény, aby bylo vše jasné. Jenže od toho, co vdova vstoupí do Národního výboru se pro mě film zlomil a každým dalším záběrem se mi vrýval do mysli. Jako obraz 50.let jej výborně popisuje Marigold. Mě napadala ještě jedna věc - už když jsem si prohlížel fotky Josefa Koudelky ze srpna 68, říkal jsem si, jak je možné, že ta ohromná energie, co je na nich v lidech vidět, se někam ztratila. Došlo mi, že to asi ani jinak nejde, zůstali tady stejní lidé jako před srpnem, stejně tak jako po 89 zůstali stejní lidé jako před ním, jedna podařená nebo nepodařená revoluce může zanechat hodně šrámů a změnit hodně osudů, ale ta masa lidí se mění jenom hodně pomalu a tak tady vždy byli a budou jako ve filmu "povolit-nepovolit-zeptat se nahoře" připosraní Vondrové, poslanci jezdící si zastřílet do obory, "říkal na zámek, ale myslel k nám domů" hrabivé babky nebo vesničani, kteří Matyldu měli všichni rádi a do průvodu se přidají, ale při rabování jejího domu je nemusí nikdo popohánět... (DP, 10.3.2011) ()
Velmi impozantním společensko-kritický příběh zasazený do 50. let minulého století odehrávající se na vesnici a to z pohledu pěti vypravěčů. Natočeno je to dle románu spisovatelky Evy Kantůrkové, která skvěle vykreslila události roku 1948, následnou kolektivizaci zemědělství a rozklad letitých tradic vesnického života. Vdova po zesnulém Janu Chladilovi, usiluje o to, aby byl její manžel důstojně pohřben ve vesnici Svažov, odkud byl před lety vyhnán. Chladilův pohřeb se nečekaně zvrhne v tichou manifestaci svažovských občanů. A právě kvůli tomu všemu se snímek dostal na černou listinu. Snímek, který se však postupem času stal velmi mimořádným a kvalitním filmovým dílem. Nebojácnost a odhodlanost ženy pohřbít zesnulého manžela jak si zaslouží právě v tak temné po únorové době se dá bez skrupulí označovat doslova za hrdinský čin. A to tehdejší politický režim prostě nemohl přenést přes srdce. Za zmínku i stojí, že spisovatelka byla v roce 1981 obviněna z podvracení republiky a zatčena. Tento snímek má v sobě tedy více tajemství, než by kdo čekal. ()
V 70 minutách tento film řekne mnohé o historii tohoto národa - víc než Vávrovy mnohahodinové kýčovité a z velké části vylhané fresky. Kantůrková a Sirový jsou skvělí psychologové svých postav, díky čemuž je celý příběh až mrazivě autentický. ()
Má to tři fáze. První fáze hrozná. Táhne to Somr, který nastupuje ve druhé fázi. Bába si vymyslí monstrózní pohřeb, který asi viděla v televizi u ňákého soudruha. Farář má pravdu - chtělo by to trochu pokory. Na pohřeb neoblíbeného souseda se sjedou obyvatelé z širokého a dalekého okolí? ()
Film o tom, co jsou komunisti za dobytek.A to je chtějí ještě dnes někteří imbecilové volit. ()
"Jsme jenom bezmocní lidé..bezmocní a přece vinní..." Psychologické drama které jasně uhodí hřebíčku na hlavičku. Kéž by v té době dostali po hlavičce i ti sousedé-soudruzi..."Takže jsme tu už zase my, místo zákona..." ()
Žiadny systém nikdy nie je príčinou. Vinní sú vždy iba ľudia. ()
Somr je českej Nicholson - o tom žádná. ()
Dokonalé psychologické drama z let, kdy jsme psychologická dramata uměli nejlépe. Příběh silně charakterní ženy Jaroslavy Tiché, která chce pohřbít svého muže tam, kde bylo jeho poslední přání, nádherně odráží nesmyslnost normalizační doby. Film má velmi působivou a skličující atmosféru, na které ještě přidává prostředí chudého venkova a zima. Ovšem nejsilnější je závěr filmu, kdy celá vesnice stojí za ženou mrtvého sedláka. Obrovský zástup lidí prochází vesnicí a doprovází bývalého souseda na jeho poslední cestě. Symbolika pomyslného vítězství nad režimem musela tehdejší papaláše překrásně nasrat. ()
Skvělý film, který nám připomíná, čeho jsme se na sobě jako národ dopustili.Tne to do živého u všech, kdo má nebo měl v rodině obět těchto časů-nepřizpůsobivého rozvraceče třídní společnosti. ()
Syrový, osobní a depresivní příběh, který odsuzuje násilnou kolektivizaci a celkové poměry po nástupu komunismu, který byl natáčen na přelomu let 1968/1969 a u kterého se již během natáčení vědělo, že půjde rovnou do trezoru. Premiéry (i když ne zcela veřejné) se dočkal až v listopadu 1989 na Filozofické fakultě UK. Velice oceňuji práci kameramana, protože mnoho záběrů věrně vystihuje atmosféru, kterou ještě více podtrhává ponurá zimní krajina. Také herecké výkony se mi zdály velmi povedené a to asi i díky tomu, že dialogy jsou v tomto filmu poměrně strohé a divák tak může ocenit nonverbální stránku hereckého umění. Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že Smuteční slavnost ve mě zanechala poměrně silný pocit zhnusení nad poměry v 50. a první polovině 60. let. Hodnotím na 80 %. ()
"Jsme jenom bezmocní lidé.. Bezmocní; a přece vinní." ()
Příprava pohřbu je vždycky strašně smutná. Ale za to že byl tento film trezorový a na konci bylo přece jen trochu veselo dávám čtvrtou hvězdičku. ()
Přiznávám se, že časový posun mezi dvěma částmi jsem pochopil trochu později, než by bylo záhodno, což mi celkový dojem trochu zkazilo. Ale jinak je to velmi povedený snímek, škoda, že není o trochu delší. Doufám, že ho ještě někdy uvidím. Viděno v rámci zřejmě nejlepšího televizního dne v dějinách - 24. listopad 2019, kdy na ČT2 celý den běžely "trezorové" filmy (Sedmikrásky, Případ pro začínajícího kata, Nezvaný host, Žert, Spalovač mrtvol, Ucho, Hoří, má panenko, Skřivánci na niti, Kladivo na čarodějnice). ()
Stigmata časů minulých dokážou promluvit stejně silně i v čase přítomném, což Sirového kontemplativní podobenství plně dokazuje. Odkaz nezdolné vůle jednoho člověka navzdory elitářství, zbabělosti a lenosti ve filmu s takřka hmatatelnou, chladně tepající atmosférou ( především zásluhou Jaroslavy Tiché, která, byť si vystačí s mininem dikce, jasně svírá oteže filmu, a také díky klidné, autenticky přirozené kameře ) dostává, i přes pevné časové ukotvení, přenositelný význam prakticky do kterékoliv doby. Existuje stále mnoho míst, kde být obyčejnou lidskou bytostí znamená jít proti proudu. ()
V smutnej dobe sme to teda žili, hovorím si. Zdeňek Sirový natočil v roku 1969 neuveriteľne otvorený (a preto aj tak dlho zakázaný, "trezorový" film), syrový, drsný film, ktorý na pozadí pohrebu zobrazuje tragickú a bolestivú realitu doby. Práve pokojný pohreb, pochod dedinou za zvuku hudby, sa stáva jemným a predsa marným symbolom odporu. Odporu, ktorý nebol marným v pravom zmysle slova, bol však vyjadrením nesúhlasu v čase, kedy už "zubatá" si brala tú svoju mŕtvolu. Silný, veľmi silný film. ()